Z anglického originálu Hercule Poirot´s Christmas vydaného roku 1993 nakladatelstvím HarperCollins v Londýně přeložila Vlasta Hofbauerová .
Vydaly Euromedia Group a Knižní klub v Praze roku 1999.
Velmi bohatý pán z Anglie si pozve na Vánoce celou rodinu, která se po mnoha letech sejde pohromadě, a oživí se tak i mnohé nesváry z předešlých let. Požádal svou vnučku Pilar Estravados, dceru své milované Jennifer, Aby přijela a strávila s ním pár dní. Také po velkém přemáhání pozval Harryho, vzpurného syna, který brzy odešel z domova a za všech koutů světa žádal o peníze. Dále Davida se svou ženou Hildou. Syna, který ho opustil, jelikož nesouhlasil s jeho láskou k umění, a který nesmírně svého otce nenávidí, protože měl spoustu žen a jeho manželka (Davidova matka) se utrápila k smrti.
Dále pozval Georgie s ženou Magdalenou, kteří jsou nesmírnými sobci, pro které jsou peníze vše a nakonec svého nejstaršího syna, který svého otce velice miluje, ale nikdy se neodvážil vzbouřit a dodnes s ním sdílí dům spolu s jeho ženou- Lydií, kterou ničí, když vidí, jak je její muž závislý na otci.
Když se všichni sejdou, překvapí je příchod Staphana Farra- syna dávného rodinného přítele Ebenezara Farra. Tady se nám příběh začíná zaplétat.
24.prosince kolem tři čtvrtě na osm zazvonil zvonek- byl to policejní inspektor Sudgen, který vybíral příspěvek na policejní sirotky. Po sváteční večeři pan Alfred s panem Harrym zůstali v jídelně a zuřivě o něčem debatovali, a když se vrchní sluha Tressilian vrátil do přípravny zaslechl, jak pan David hraje na klavír Pochod mrtvých. A v tom uslyšel nesnesitelný hluk a křik. Chvíli zůstane nehybně stát, celý ochromen strachem a potom, stejně jako všichni ostatní běží nahoru podívat se, co se stalo. Dveře do pokoje jsou zavřené, musí je vylomit. Když se jim to podaří a dveře se otevřou, zůstanou strnulí hrůzou. Spatří těžké kusy nábytku převrácené, velké porcelánové vázy roztříštěné jako po zápasu a před krbem v kaluži krve leží bezvládný Simon. Do ticha se ozvou dva hlasy. Pan David pronese „Boží mlýny melou pomalu…“ a za ním paní Lydie „Kdo by si byl pomyslil, že ten stařec má v sobě tolik krve?...“
Do místnosti vkročí inspektor Sudgen. Nikdo se nesmí ničeho dotýkat, inspektor si ale všimne Pilar, jak ze země zvedá malý kousek gumy a drobný dřevěný kolíček a tak mu předměty musela odevzdat. Všechny to zarazilo.
Mezitím je pan Herkule Poirot na návštěvě u vrchního komisaře Johnsona, když se dozví o vraždě. Okamžitě vyrazí, a když dojedou, hned se dají do řeči se Sudgenem. Ten jim sdělí, že mu dnes odpoledne pan Lee volal a žádal ho ať přijde v osm hodin, a aby sluhovi řekl, že žádá o příspěvky na policejní sirotky. Potom, když k panu Leeovi dorazil, prozradil mu, že mu byly odcizeny ze sejfu diamanty v hodnotě několika tisíc liber, a že má podezření na dvě osoby a ať přijde za hodinu, že už bude mít jistotu, kdo to vzal.
Poirotovi to nedávalo smysl, a tak začal vyšetřování běžným postupem. V pokoji byla dvě okna. Jedno zavřené a druhé napevno zajištěné, otevřené na pár palců. Sebevraždu tedy vyloučili, jelikož se nenašla zbraň, ale pokud to byla vražda, kudy vrah utekl? Na klíči se nalezly jemné škrábance, které neznačily nic jiného, než že dveře byly zamčeny zvenčí.
Začalo se tedy s výslechem zúčastněných. Všichni měli celkem slušné alibi, až na Georgie a Magdalenu, kteří oba tvrdili, že v tu dobu telefonovali, což není možné.
Když se Poirot toulal po zahradě a přemýšlel nad případem, zahlédl cosi třpytivého v záhonku. Byly to ony ztracené diamanty.
Neustále mu vrtalo hlavou, kdo vlastně je ten Stephan Farr. Nechal si tedy od svých kolegů poslat nějaké informace. „Ale to je překvapení!“ pronesl za jeho přítomnosti „co to tu máme?“ a podal mu telegram, na kterém stálo. že Farr je už tři roky mrtev. „Ano máte pravdu, nejsem Stephan Farr, moje pravé jméno je Stephan Grant. Znal jsem starého Eba dobře a neustále o panu Simonovi a o Anglii vyprávěl tak jsem se sem vydal. Ve vlaku jsem poznal slečnu Pilar a zamiloval jsem se až po uši, vůbec jsem neměl v úmyslu vydávat se za někoho jiného“ poznamenal Grant. „A vy, paní Estravados máte také něco na srdci, nemám pravdu?“ „Ano, máte pravdu, nejsem Pilar, ta zahynula, když jsme cestovaly po Španělsku. Hodně mi o strýci vyprávěla, jak je velice bohatý a já zrovna neměla peníze, tak jsem si řekla. že by to mohla být legrace.“ řekla Pilar. „Tak to bychom měli. Ale ani jeden z nich není vrah, kdo to tedy je? Tak tedy: Co zdědili Simonovi synové? Podoby v obličeji, také zvyk zvrátit prudce hlavu nazad při smíchu nebo sklon přejíždět si prsty podél čelisti. Všichni to zdědili“ přemýšlí Poirot. „Ale kdo? Vezmeme to z druhého konce. Proč? Krev, takové množství krve, tolik krve, ano krev tu má hlavní roli byl to- pokrevní zločin! Proč měl Tressilian ten divný pocit? Pohleďte na Harryho, Alfreda či Georgie a pochopíte. Ta ohromující podoba! Proč se mu zdálo, že otevírá stejné osobě? Skoro jako by tam stál jeden muž. Ano, ví se, že Simon Lee měl nejen legitimní rodinu, ale i neznámého a nepoznaného syna vlastní krve, je jim Staphan Grant, ale ten to nebyl, nepřijel sem s cílem zabít otce, jeho nenávist není tak velká, ale člověk občas zapomíná, že i policejní úředníci jsou lidi z masa a kostí, kteří mají ženy, děti, matky-„ odmlčel se –„a otce… Uvědomte si jakou měl Simon pověst ve zdejším kraji: muž, jenž svými pletkami zlomil vlastní ženě srdce. I syn narozený nemanželsky může zdědit mnohé vlastnosti. Může zdědit jeho pýchu a pomstychtivého ducha!“ Zahřímal: „Po celý svůj život , inspektore Sudgene nesete s nelibostí pohanu, jíž se na vás otec dopustil! Řekl bych, že je to už dávno, co jste se rozhodl svého otce zavraždit jste z vedlejšího hrabství, nedaleko odtud. Není pochyb o tom, že vaše matka si s penězi od simona Leea mohla najít manžela, který se stal otcem jejímu dítěti.“
Sudgen ho zabil ještě předtím, než prve opustil dům. Neviděli ho už živého. Simon ho očekával, ale nikdy pro něj neposlal. Byl to Sudgen, kdo mu první zavolal. Lee neměl tušení, že Sudgen je jeho syn. Podřízl mu hrdlo, s rukou na jeho ústech.Poté přichystal scénu, sebral diamanty a ovinul tenké lanko, jež vnesl dovnitř omotané kolem těla, dokola a mezi kusy nábytku. Přinesl s sebou láhev čerstvé zvířecí krve, kterou rozlil. Provlékl oba konce lanka štěrbinou v okně a nechal volně viset. Opustil místnost a otočil klíčem zvenčí, neboť se nikdo nesměl dostat do pokoje. Chvíli před čtvrt na deset se vrátil zpět a zatáhl za lanko. Měl ještě jedno důmyslné zařízení. Jeden nafouknutý balónek naaranžoval v pokoji a utěsnil ho dřevěným kolíčkem, ten byl připevněn k motouzu. Když zatáhl za motouz kolíček vyletěl a kvílel ten pronikavý „Smrtelný křik.“ Nyní jasně víme, co zvedla Pilar.
Sudgen vykřikl: „Ať jeho duše shnije v pekle! Jsem rád, že jsem to udělal!“
Ukázka:
A zde jsem si řekl: Celou věc jsme vzali za špatný konec! Pročpak? Poněvadž se na ni díváme z nesprávného hlediska. Díváme se na ni z úhlu, z něhož si náš vrah přeje, abychom ji viděli…
Máme tři momenty, jež nám nedávají smysl: ten zápas, otočený klíč a ten gumový ústřižek. Ale musí zde přece být náhled, v němž by tyto tři věci smysl dávaly! Tak jsem všechny dosavadní úvahy pustil z dočista z hlavy a začal tyto věci nahlížet takové, jaké jsou. Řekněme – zápas. Co se tímhle chce naznačit? Násilí – rozbíjené předměty – hluk… Klíč? Pročpak člověk otáčí klíčem? Aby nikdo nevcházel dovnitř? Ale tomu klíč bránit neměl, poněvadž dveře byly nakonec vylomeny docela rychle. Zamknout někoho uvnitř? Držet někoho mimo pokoj? Co ten gumový útržek? Říkal jsem si: Ústřižek toaletní tašky je ústřižek toaletní tašky a hotovo!
Takže byste řekli, že na tom nic není – a přece to není tak docela pravda, poněvadž zde zůstávají tři dojmy: násilí – odloučenost – čistota…
Hodí se to k mým dvěma podezřelým? Ne, to se tedy nehodí. Jak Alfred, tak Hilda by jistě dali přednost tichému zločinu, otáčet klíčem a plýtvat drahocenným časem zde působí jako nesmysl: nu a ten maličký kousek gumy opět - neznamená vůbec nic!
A já jsem měl přesto pocit, že v tomto zločinu není pranic absurdního – ba naopak, že se jedná o velice důmyslně naplánovaný čin, provedený obdivuhodným způsobem. Že tento zločin byl úspěšně dokonán! Že vše, co se stalo, bylo provedeno úmyslně…
A procházeje tyto momenty znova, zachytil jem první záblesk světla…
Krev – takové množství krve – krev všude… Ten důraz na krev – čerstvou, vlhkou, lesknoucí se…Tolik krve – příliš mnoho krve…
A přišla další myšlenka. Toto je pokrevní zločin – jeho smysl spočívá v krvi. Byla to vlastní krev Simona Leea, která se proti němu vzbouřila…
30. červenec 2008
3 593×
1451 slov
