Nicholas je mrtvý a jeho bratr při vyklízení jeho bytu vzpomíná na společně prožité chvíle. Nicholas byl vysoce nadprůměrně inteligentní. A také již od svého dětství byl všemi obdivován pro neobvyklou krásu. Byl o několik let mladší než jeho bratr a svým rodičům se narodil ve velmi pozdním věku. Byl si vědom své krásy a zajímal se o vše, co se jí týkalo a především také o módu. Byl homosexuál, a tudíž dával přednost pánské společnosti před dámskou. Za svůj život měl několik partnerů, od kterých dostával různé dárky.
Byl ve světě módy velmi zkušený, věděl co, kdy a kam nosit. Ku příkladu nikdy nenosil krátké rukávy u košile, vždy si vybíral přiléhavé oblečení a věděl do jakého klubu se chodí bez kravat a do jakého jen s určitým typem oblečení. Nechával si vedle bratra říkat „Děvenka“. Měl velmi štíhlou postavu a dlouhé vlasy, které ho dělaly ještě atraktivnějším. Zkrátka být „in“ pro něj znamenalo vším. Zemřel ve svých sedm a třiceti letech, právě když začal pociťovat, že stárne a přestává být takový jako před deseti lety….
Jeho bratr ho celý život obdivoval a ve všem se mu přizpůsoboval, i v tom, co bylo někdy nepřiměřené, však on ho bral takového, jaký byl a nesnažil se ho ničím a nikdy změnit.
Při vzpomínkách se vrací k době, kdy už jejich rodiče byli mrtví a oba si užívali zděděného bohatství. Mnoho procestovali, ale nejvíce času strávili v restauracích, kavárnách a zábavních klubech. Kde Nicholas vyhledával pánskou společnost a dělal vše, co ho momentálně napadalo. Dále jeho uměním bylo také měnit svůj hlas dle nálady či situace. Nebo dokázal přesně imitovat jakýkoli hlas, který se mu právě líbil. Krásu obdivoval a pro ni byl také vždy obdivován. Kouřil jen z toho důvodu, že mu vynikaly jeho dobře rostlé ruce, měl ve svém pokoji svou vlastní fotografii v životní velikosti, kde je oblečen do kimona, které též dostal jako dárek. Věděl, jak se má kdy tvářit, i při těch nejhorších situacích vypadal pořád skvěle. Však nikdy se také nesmál, smíchem se objevují vrásky…
Líbily se mi právě dvě ukázky, jedna ze strany 61 a druhé ze strany 87:
„Víš, jaká je rozdíl,“ zeptal se, „mezi krásou ducha a krásou, která je čistě fyzická?“
Věděl jsem, že mu nemohu dát žádnou odpověď, protože se jenom třásl, aby mi ji vyvrátil. Zeptal jsem se, jaký je mezi nimi rozdíl.
„Fyzický,“ řekl Nicholas, „druh krásy, který je čistě fyzický, nelze zfalšovat. Jinými slovy, vnitřní krása je to, co se počítá, ale vnější je to, co je vidět.“
Pozoroval jsem bratra, jak se věnuje svým vlasům, přemýšlel jsem o jeho poznámce a přitom mě napadlo, že jsem s největší pravděpodobností nikdy neslyšel, ani od Nicholase ne, projev takové sebeúcty, který by byl tak zasloužený.
„Tohle je moje oblíbené místo,“ řekl bratr, když jsme se usadili v baru s piánem.
Zeptal se, co si myslím o tom mladíkovi na kulečníkovém stole.
Odpověděl jsem, a byla to víceméně pravda, že jsem si o mladíkovi na karetním stolku neučinil nic, co bych mohl označit jako názor.
„Mluvím o jeho kráse,“ řekl bratr. „Co si myslíš o jeho kráse? Podle mě byl krásný. Řekl bych, že byl přitažlivý asi jako zrající broskev. Shledal jsem ho svým způsobem stravitelným.“
Souhlasil jsem, že mladík na kulečníkovém stole byl přitažlivý svým způsobem. Dodal jsem, že byl také přitažlivý něčím, co se dá nazvat styl.
„Styl se dá říkat všemu,“ řekl Nicholas. „Kolik myslíš, že tenhle typ krásy dostává za noc?“
Požádal jsem bratra, aby zopakoval to, co právě řekl.
„Penízky,“ řekl Nicholas. „Kolik myslíš, že stojí? Za noc.“
Vrhl jsem na bratra pohled, který myslím téměř dosahoval závažnosti pohledů, jakými mě častoval on. Ovšemže mě ignoroval. Nicholas si zásadně nevšímal pohledů, které sám nevrhal.
„Nebo myslíš, že si účtuje od hodiny?“ zeptal se. „ Já bych asi chtěl celou noc.“
Málem jsem bratrovi řekl, že se mi zdá, že nejspíš bude tyhle věci vědět lépe než já. Málem jsem mu řekl, aby vzal cenu průměrného necuke a dělil ji dřinou nutnou k jeho získání. Neřekl jsem to. Řekl jsem, protože to byla pravda, že o tom nemám ponětí.
Já taky ne,“ řekl Nicholas. „Ale je načase, abych si to zjistil.“
Zeptal jsem es, proč je načase.
„Nehodlám jít pod svoji úroveň,“ odpověděl Nicholas. „Mezi dvěma lidmi to funguje, jenom když je jeden z nich úžasný.“
Řekl jsem, že je zjištěno, že to funguje, i když jsou oba úžasní.
„Ne, řekl Nicholas. „ Mezi rovnocennými to ve skutečnosti nefunguje. Myslím mezi dvěma jedinci. Jeden z nich musí být tím druhým unesený.“
Namítl jsem, že se někdy stává, že jsou unesení oba.
Nicholas řekl: „V tom aktu musí být vděčnost.“
Řekl jsem bratrovi, že v něm často je.
„Jedna osoba,“ řekl bratr, „Musí být vděčná víc.“
Zeptal jsem se ho, jak na to přišel.
Bratr mě oslovil jménem. Byl to jeden z mála případů, pokud si vzpomínám, kdy mě neoslovil jednou ze svých něžnůstek, které měl pro každého.
Když promluvil, věnoval každému slovu stejnou dobu.
„Mluvíme,“ řekl, „každý o něčem jiném.“
Mlčel jsem. Věděl jsem, že je to tak.
„Teď musí být tím úžasným někdo jiný,“ řekl Nicholas.
19. únor 2008
3 119×
850 slov
