n Erich Maria Remarque: Na západní frontě klid
n Ladislav Stroupežnický: Naši Furianti
n Jan Drda: Němá barikáda
n Ivan Olbracht: Nikola Šuhaj Loupežník
n Jaroslav Vrchlický: Noc na Karlštejně
n Svatopluk Čech: Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století
n František Ladislav Čelakovský: Ohlas písní ruských
n Jiří Orten: Ohnice
n Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války
n Honoré de Balzac: Otec Goriot
n Vladislav Vančura: Pekař Jan Marhoul
n Romain Rolland: Petr a Lucie
n Jan Neruda: Povídky Malostranské
n Alois Jirásek: Proti všem
n Alois Jirásek: Psohlavci
n Julius Fučík: Reportáž psaná na oprátce
n Nikolaj Vasilijevič Gogol: Revizor
n Daniel Defoe: Robinson Crusoe
n Bratři Mrštíkové: Rok na vsi
n Paul Verlaine: Romance beze slov
n František Hrubín: Romance pro křídlovku
n William Shakespeare: Romeo a Julie
n Jan Otčenášek: Romeo, Julie a tma
n Jan Kollár: Slávy dcera
n Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák
n Jules Verne: Tajuplný ostrov
n Josef Škvorecký: Tankový prapor
n Jiří Wolker: Těžká hodina
n Josef Svatopluk Machar: Tristium Vindobona
n Václav Havel: Zahradní slavnost
n Karel Václav Rais: Zapadlí vlastenci
n Francois Villon: Závěť
n William Shakespeare: Zkrocení zlé ženy
n Jaroslav Vrchlický: Zlomky epopeje
Erich Maria Remarque: NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID
Válečný román německého spisovatele, který popisuje jeho pocity a vzpomínky z první světové války a posouvá ho do ztracené generace spisovatelů. Podle mota je kniha pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou - i když unikla jejím granátům. - Naprostá většina textu je vyprávěním v 1. osobě (tzv. ich forma). Vypravěč Pavel Bäumer se představuje v okamžiku, kdy jeho jednotka po návratu z boje odpočívá na klidném úseku za frontou. V mozaice epizod je pak načrtnut jeho minulý i pozdější život. Pod vlivem nacionalistické propagandy a patriotického myšlení přihlásil se Bäumer se svými spolužáky z gymnázia po vypuknutí 1. světové války dobrovolně do armády a po výcviku plném šikanování prodělává s nimi zákopové boje na západní frontě. V létě 1918 je zabit Bäumerův přítel Katczinsky, který jej zasvěcoval do válečného života. Závěrečné odstavce, psané v er formě (3. osoba), konstatují, že Bäumer padl v říjnu 1918. - V románu se střídají obrazy válečných událostí se záznamy rozhovorů mezi vojáky a Bäumerovými reflexemi.
Ladislav Stroupežnický: NAŠI FURIANTI
Stroupežnického hra má přes třicet účinkujících. A její konflikt je prostý. Vysloužilec Bláha po dvanácti letech vojenské služby žádá honického starostu Dubského o místo ponocného. Ten mu i se svou ženou přeje. Ale ročních 130 zlatých by se hodilo i úlisnému krejčímu Fialovi. Jak ve dne šít a v noci hlídat sice neví, ale ohání se ohání se svými sedmi dětmi. Při sporech často nejde o věc, ale o osobní zájmy. Hlavní vliv mají dva sedláci, Dubský a Bušek. Ti jsou však právě v nevůli dík sporu o věno a Dubského navíc mrzí, že Bušek pytlačí. - Je jisté, že obci by svobodný voják prospěl líp, ale Bušek nemůže Bláhovi odpustit, že si spolu s kamarádem, ševcem Habršperkem, zakládají na svém rozhledu. Oba zamlada poznali svět a sedláky, z nichž "žánej nepřišel dál než do Strakonic", mají za nevzdělance. Bušek tedy přeje Fialovi. Vychytralý krejčík si troufá. Bláhu pomluví ženě radního Šumbala, že muže obehrál v kartách. Navede dceru Kristýnu, a ta napíše a vyvěsí paličský list : " Jstli nezvolí hromada za ponocnýho Bláhu - na ves sedne ze čtyř stran červenej kohout ..." Průhledná intrika na čas uškodí Bláhovi. Ale kyž jde do tuhého, dokáže vtipný Habršperk, že byl výhružný list psán Kristýninou rukou. Věc pak vezme rázně do rukou selka Dupská. Přiměla Fialu k doznání špatnosti a výbor se konečně rozhodne pro Bláhu. Bušek si mezitím odskočí na zajíčka. A protože mu Bláha v obraně cti řekl, že je nevzdělanec, postaví si proti usnesení hlavu. Dojde k hádce, tu však přichází četník vyřešit, kdo u pnského lesa střílel. Bere si za svědka Habršperka, ať poví, kdo to pytlačil. Švec svou odpovědí vesele napíná četníka i prvního radního, až Bušek musí s pravdou ven, že se dal od taškáře Fialy napálit ... A tak i Habršperk, pasoucí se na sedlákově strachu - dotyčného sedláka "nepozná". Komedii osvěžuje lidový dialog s prvky nářečí a situační humor.
Jan Drda: NĚMÁ BARIKÁDA
Lidé z města i vekvova, dělnící, horníci, úředník, učitel, žijí po šest let okupace nenápadně, jsou vojáky bez stejnokroje, nemají zbraně, ale mají odhodlaní bojovat za svobodu porobené vlasti, zůčtovat si s fašisty. Takový je Sláva Mach v povidce Třetí fronta. První frontu poznal v šestatřicátém ve španělsku, ta druhá padla bez výstřelu v devětatřicátém na prahu okupace, na třetí frontě stojí Mach v první řadě vzbouřeného davu proti ozbrojené jednotce SS. V povídce Včela ukrývá Havlík tři parašutisty až do chvíle, kdy jejich vysílačku Němci zaměřili. Vojáci objeví anténu, strhnou včelín a nepříčetní od útoku včel vraždí řídícího. Umírající Havlík předsouvá ruku, aby chránil včelí královnu. Vyšší princip je přezdívka komicky neobratného a nevzhledného profesora gymnásia. Při hodině latiny vstoupí do třídy ředitel a vyvolá na chodbu tři spolužáky Havelku, Moučku a Ryšánka. Jsou zatčeni pro schvalování atentátu na říšského protektota a popraveni. Ve sborovně se sešli profesoři, aby uvedly událost na pravou míru. Kdo půjde do třídy ? Před septimou stojí latinář. Místo odsouzení řekne : " Z hlediska vyššího principu mravního, vražda na tyranu není zločinem ". V tu chvíli se v očích studentů stává hrdinou. Hlídač dynamitu, František Milec vynáší ze skladiště třaskavinu a havíři vyhazují na trati vojenské vlaky s municí na frontu. Gestapo se dostalo na stopu a přijíždí Milce zatknout. Ten stačí utéci domů, jeho žena ukryje dynamit v poslední chvíli do pradelního hrnce a zahází špinavým prádlem. Němci oba manžele zběsile bijí. Když se jejich surovost stupňuje, položí Milcová hrnec na rozpálenou plotnu kamen a výbuch všechny zahubí. Odpor ke zrádcům zachytil autor v povídce Vesnická historie. Udavač chalupník Joudal zavinil smrt třech spoluobčanů. Tajný soud tvoří starosta, štábní Kudrna a četník Souček, kteří ho odsoudí k smrti. V podvečer na zledovatělé silnici mu rozsudek přečte Souček. Vystrašený Joudal sjíždí na kole z kopce, dostává smyk a v pádu se smrtelně zraní. Ráno pečlivě obhlížejí místo tragédie, rozbité kolo svědčí o tom, že šlo o obvyklou zimní nehodu - Po natažené šnůře od patníku k patníku není ani stopy. Lojza Mrázek a účetní Babánek v povídce Nenávist se zdokonalují na pražských střelnicích ve střelbě. Tlumí v sobě nenávist vůči fašismu a věří, že jednou si opravdu vystřelí. Příležitost dostávají v květnu, kdy bojují na barikádě. Babánek načrtne na strop převržené tramvaje patnáct čárek. Je to oplata za smrt syna, kterého Němci za Heydricha zastřelili. V povídce Pancéřová pěst se patnáctiletý Pepík Houšek dostává s houfem bojechtivých Pražanů k ukořistěným zbraním a ulehne mezi obránce barikády. Najíždějí německé tanky, jejichž postup mají zastavit tři střelci pancéřových pěstí. Prvnímu selže zbraň a je zastřelen, druhý nezkušený odpaluje opřen o zeď a je roztrhán, třetím střelcem je Pepík. Svým podařeným výstřelem zachraňuje barikádu. Neobyčejný příběh je zachycen v povídce Zákeřník. Třikrát za sebou od sklepa až po půdu byl prohledán blok, byt od bytu, a přece odkudsi vystřelil zákeřník a zabil děvčátko na ulici. V bytě u staré Němky je objeven ostřelovač Walter. Pražané daly vraha k potrestání Partizánům. Boj proti nacismu není jen věcí českou. Na pražském mostě stojí tři barikády, hájí je španělák Franta Kroupa, Holanďan a policajt Brůček. Útok německých tanků je odražen, barikády jsou ostřelovány děly, teprve potom jdou Němci bez obav na most, neboť barikáda oněměla. Němá barikáda však není mrtvá, je to pouze lest obránců, kteří čekají na boj zblízka - a jsou úspěšní. Podle této povídky nazval autor celou sbírku NĚMÁ BARIKÁDA.
Ivan Olbracht (vl. jménem Karel Zeman) : NIKOLA ŠUHAJ LOUPEŽNÍK
Román je prolnutím reáalného příběhu a zbojnické legendy. Nikola Šuhaj je vojenský zběh, který za první světoné války utekl z uherského pluku v Ďarmotech, ukrýval se v horách a lesích rodného verchovinského kraje a živil se zbojnictvím. Bída válečných let trvala i za rumunské nadvlády, i po připojení k Československu. Individuální i kolektivní zbojnictví nebylo na Verchovině ani v minulosti něčím neobvyklým. Nikola sám i s tlupou a nakonec se svým mladším bratrem Jurou se vrací do hor a pokračuje ve zbojničení. Jednou je na poloninš četníky chycen, po několika denním vězení na koločavské stanici však uprchne. Zuřivé pronásledování četníky nevede k výsledku. Šuhaj jakoby zázračně prchá a v přestřelkách hynou čeští četníci. Na Nikolovo dopadení je vypsána odměna. Tři koločavští rolníci nakonec úkladně sekyrou a ranami z pušek Šuhaje na polonině zavraždí. Olbrach se drží tohoto autentického dějového rámce, obohacuje však Šuhajův příběh barvitými epizodami. Kořeny zbojnické tradice osvětluje v kapitole o Oleksovi Dovbušovi. Neustále střetávání a prolínání dějů minulých a přítomných směřuje v patosu zbojnických činů k buducnosti. ("Nikola Šuhaj žije. Žije v těchto horách a s nimi. Bude žít. Neříkejme věčně, neboť tomuto slovu rozumíme dnes ještě méně, než mu rozuměli naši náboženští pradědové, a spokojme se s prostým slovem : dlouho. " - Závěr románu.) Mytologický ráz románu zdůrazňuje pudovost, projevená v činech Nikolových a v milostném vztahu Nikoly, Rržiky a četníka Svozila. Baladický charakter příběhu prohlubují působivá přírodní líčení, folklórní citace a pohádkové motivy. Tři světy : rusínský, židovský i český, jejich kontakty i izolovanost autor vykreslil s psychologickou dokonalostí. V jazykovém ztvárnění dosáhl Olbracht vrcholné úrovně v obraznosti, v slovníku i ve skladebné stránce. Právem se stal román jeho nejpřekládanější knihou.
Jaroslav Vrchlický: NOC NA KARLŠTEJNĚ
Je ustanoveno, že na hrad Karlštejn nesmí přijít žádná žena. Ale octnou se tam zrovna dvě, a to v přestrojení za pážata. Jednou je Alena, neteř purkrabího, která se vsadila s otcem o to, že podaří-li se jí zůstat v noci na hradě, smí si vzít císařova karlštejnského šenka Peška. Druhou je císařovna. Ta se vydala za císařem, protože na něho žárlí. Císařovna se vyzná arcibiskupovi Arnoštovi. Arnošt jí chce dokázat nicotnost jejích obav a postaví ji na stráž před císařovu ložnici místo Peška. Ten má předstírat nemoc. Na zámku jsou na návštěvě Štěpán Bavorský, který má diplomatické poslání a jeruzalémský král Petr, kterému se zákon o nepřítomnosti žen nelíbí. Před ložnicí císařovou se Petr snaží páže políbit, to se brání a zlomí mu meč. Císař vyjde, pozná přestrojenou císařovnu. Arnošt pak vysvětlí císaři, že chtěl císařovnu vyléčit ze zbytečných obav. Teď se snaží císařští manželé odjet na hrad Karlík, aby byl zákon zachován, ale nemohou z hradu, protože oba hosté hlídají nádvoří, aby dívku lapili. Zatím Pešek sdělí purkrabímu, že je Alena na hradě. Purkrabí je rozlícen, zvláště když se Pešek dovolává jeho svědectví pro Alenina otce. Alena s Peškem jsou ve strážnici. Císař již chce prozradit císařovninu přítomnost hostům, ale Arnošt doufá ve šťastnou náhodu. A tu mu skutečně purkrabí s nářkem oznámí, že je na hradě jeho neteř a že byla pážetem před císařovou ložnicí. Císařovnina čest je tak zachráněna. Štěpán zatím narazí ve strážnici na Alenu, ta s ním šermuje, ale Karel zarazí boj a vytkne vévodovi, že bojuje s dívkou. Pak na oko propouští Peška ze služby, ale vzápětí ho pasuje na rytíře a dává mu dům v Praze, aby se mohl oženit s Alenou. Zatím se císařovna převlékla a přišla, jako by zabloudila na hrad. Karel ji hned chce doprovodit na Karlík. Tak jsou oba nepříjemní hosté odbyti. Štěpán kromě toho nepochodil ani se svým diplomatickým posláním.
Svatopluk Čech: NOVÝ EPOCHÁLNÍ VÝLET PANA BROUČKA TENTOKRÁTE DO XV. STOLETÍ
Pražský měšťan Matěj Brouček popíjí v hradčanské hospůdce pana Würfla Na Vikárce, až je posledním hostem Při odchodu se najednou propadá do podzemní chodby. Cestou sklepením, kde je velké množství pokladů, má za to, že je v klenotnici krále Václava IV. Po stisku tajného pera na obraze Václava IV. se ocitá na ulici. Brouček je udiven tmou a podivným vzezřením průčelí domů. Potká člověka s lucernou, který mluví zvláštní češtinou a tvrdí, že je rok 1420. Brouček se seznámí s měšťanem Jankem od Zvonu, řečeným Domšíkem, který ho pozve do svého domu. Tam se převleče do tehdejšího šatu, ozbrojí halapartnou a odejde k husitskému vojsku. Cestou se zastaví s Domšíkem v hospodě, popije medoviny a po zprávě o útoku křižáků, když spolu s ostatními vychází z krčmy, upadne. Hejtmanu Chvalovi a knězi Korandovi se chvástá svými hrdinskými činy a je jimi doveden až k Žižkovi na vrch Vítkov. V průběhu památné bitvy na Vítkově se mu podaří proniknout do Prahy, kde se vydává za Žižkova posla. U Domšíků se převlékne do svých moderních šatů, je však zajat, předveden k Žižkovi a má být jako zběh upálen. Je strčen do sudu, který je zapálen. Celý zděšený volá Domšíkovu dceru Kunhutu, kterou si oblíbil. V tom otevře oči a spatří pana Würfla, který zjišťuje co se ze sudu ozývá. Hostinský pomůže Broučkovi ze sudu, kam večer podnapilý host spadl. Matěj Brouček vypráví o svých domnělých dobrodružstvích.
František Ladislav Čelakovský: OHLAS PÍSNÍ RUSKÝCH
Za obrozenské nesvobody sílilo vlastenecké vědomí příbuznosti Slovanů. Upínaly naděje k Rusku, které dokázalo porazit Napoleona i Turky na Balkáně. Z nadšení vytryskla v několika týdnech sbírka jako skrytý dík. Proto mnohé z 26 básní oslavily udatnost ruských bojovníků v minulosti dávné i nedávné. Nejaktuálnější, Rusové na Dunaji v roce 1829, neprošla zprvu cenzurou. Jako hold ale vyznívají i písně Veliká panychida, Smrt Alexandra, Vězeň, Rozmluva noční ... Básník vidí v soudobých činech pokračování hrdinské tradice růských starobylích zpěvů - bylin. Už první básenň věnoval slavnému Ilju Muromcovi. Bohatýr mstí smrt "dobrého mládce ", kterého zákeřně ubili tři " zbojci ", tři "sobaky tatarské ".Osobité atmosféry bylin se autor dobírá užitím jejich básnických prostředků. Zpestřuje verš ruskými slovy, obraty, ale i básnickými " ozdobami " u nás neběžnými. Patří k nim zejména nadsázka, hyperbola. Je častá v hrdinslých eposech jiných národů, např. u Homéra, ale ruská nadsázka je zvlášť silná. V původní bylině Muromec " prvním skokem na patnáct verst doskočil, druhým skokem doskočil - studnu vyhloubil ". (versta = 1066 m) Čelakovský je umírněnější : "On prvním skokem - do půl pole, on druhým skokem - do Tatařína, on třetím skokem - Tataru přes hlavu ".S náměty nakládá tvořivě, jeho bohatýr Čurila Plenkovič má jiné rysy i činy než jeho pravzor, statečného Ilju Volžanína dokonce byliny neznají, ale má rysy jejich hrdinů. Čelakovský zdůrazňuje epický ráz ruské lidové písně. Zařadil však i lyriku - milostnou, rodinnou, náladové ruské dumky: Romantická láska, Dovtipný milý, Dvě slovíčka, Odšedivělý, Udobření, Svatební ... Dýchá z nich láska ke vzdálené milé, k matičce, k domovině, verš má naivitu lidových předloh, osvěžuje ho dialog. Rým jako v ruských zpěvech častěji chybí nebo se blíží asonanci. Básnických rusismů znal básník řadu. Např. přirovnání záporem: "Nepokryla se podzimním listím dolina, dolinečka, a posunula se ruským vojskem krajina krajinečka ". (Srovnejme z bylin: " Nesklání se to k zemi sirý dub - to syn se prostírá před svým tatíčkem.") - Častá je anafora - opakování slov na začátku veršů, též opakování předložek : " Oj za horami, za vysokými, za těmi lesy, za hustými ... " Nápadná je i záliba v ustálených zdobných přívlastcích : bujný kůň, kalená střela, jasné slunéčko Vladimír...
Jiří Orten: OHNICE
Sbírka veršů z let 1939-1940 byla věnována památce básníkova zemřelého otce. Je rozčleněna do čtyř oddílů (Dvojitá tma, Něžná cvičení, Míra věcí, V ohni), které vypovídají o vnitřním světě ohroženého básníka. Základní životní pocity zmaru, nicoty a smrti doléhají na něho z vnějšku jako odraz válečné situace a rasového ponížení a jsou filoyoficky umocňovány existenciálními hledisky, k terá nalézá u Kierkegaarda, Unanuma (Trestná) a Dostojevského (Výrostek). Básníků svět, v němž "nesvítá ani nední se ani v daleku", je zahalen "dvojitou tmou" (Život). Je to svět "odkud odešel Bůh" a kde "pomatení biřici / jdou bohaprázdnou ulicí / životy zhasínat" (Černý obraz). Podzim, šero, noc a smrt, tak často přítomné v této sbírce, však nejsou výhradními oblastmi Ortenovy poezie té doby, i když o sobě prohlašuje, že je "pro marnost zrozený" (Co jsem odpověděl kanárkovi) a je v existenciálním duchu rozhodnut "pro smrt, v níž je svoboda" (Věrná). V několika básních, roztroušených po celé sbírce, navíc umístněných na vypjatých místech (První báseň, Poslední báseň), zaznívají i tóny naděje. Po litanii bolesti, marnosti a nicoty vyjevuje závěrečné přání "ještě si slastně veršem zavrzat" (Poslední přání). I on, který si říká "má lampa nesvítí / Pro mě je škoda světla" (Elegie), dokáže zmobilizovat své síli, aby v Básni naděje vyjádřil : " je ještě láska v nás pod pod strašným obrazem ". Dovede se inspirovat silou probouzející se přírody (Předjaří), vyburcovat k tomu "mít hodně prostě rád / a mít k tomu dost síli" (Dětská). I když je přesvědčen o nevyhnutelnosti svého zániku, přesahuje sám sebe důrazným refrémem Básně nové slávy : "Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu. Chce žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu. Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu."
Právem nazvala mladá básnická generace, jejímž byl Orten nejtalentovanějším představitelem, svůj první poválečný sborník jménem této sbírky. Nebylo to jen připomenutí díla nešťastně skončivšího druha, ale i symbolika tragické minulosti a naděje v lepší budoucnost.
Jaroslav Hašek: OSUDY DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA ZA SVĚTOVÉ VÁLKY
vejk hnaný do války se tváří, jako by plnil i nejhloupější rozkazy " až do roztrhání svýho těla ", ale už to vyvolává smích a zesměšňuje poměry ve válčícím Rakousku-Uhersku. Když Švejkovi " přinesly vyrozumění, že se má za týden dostavit k prohlídce ", opatří si k revmatismu invalidní vozík i berle a nechá se paní Müllerovou strkat na vojnu za křiku " Na Bělehrad ! " Narůstající zástup kolem se pochopitelně baví. Švejk má za ušima, ví kdy dělat hloupého. (" Já jsem ouřední blb. ") Tak se prošvejkuje policejním ředitelstvím ,komisí soudních lékařů, blázincem - Hašek jako anarchista a bohémský bouřlivák ta prostředí osobně poznal. Jedinečně podán je Švejkův pobyt mezi simulanty. Když je týrali nelamentuje : " Nešetři mě, " vybízel pochopa, který mu dával klystýr ... " Mysli si, že na takových klystýrech stojí Rakousko, a vítězství je naše. " A tek ho čeká i vojenská věznice, garnizón, kde se právě svým chováním zalíbí polnímu kurátovi Otto Katzovi, který nakonec prohraje svého sluhu v kartách ve prospěch nadporučíka Lukáše. Samotný děj nemá klíčový význam. Švejk to nakonec " zavaří " i novému pánu, a tak posléze, bloudně směrem na západ, ocitne přece jen na východní frontě. Těžiště knihy tvoří stovky veselých historek, pro něž měl Švejk - a ovšem sám Hašek - přímo geniální paměť. Smějěme-li se co chvíli, uvědmíme si vposled, že Haškův humor roste v podstatě ze smutného až tragického podhoubí. Spisovatel vytvořil celou škálu typů od pasivního Balouna přes rváče Vodičku, který si vybíjí zlost na Maďarech, až po bystrého jednoročního dobrovolníka Marka, který jde proti rakušanství programově. A stejně tak i přehlídka oficírů - od omezeného horlivce kadeta Biegla přes směšného záložáka, gymnasijního profesora Duba, který si stoupá na špičky se svým : " Vy mě ještě neznáte ! Vy mě ještě poznáte ... " jeko dřív ve škole. Lukáš je obojetník : " Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět. " A tupý hejtman Ságner je ochoten nechat padnout celé " kumpačky " pro vlastní povýšení. Švejkovská tradice často pomáhala, občas se nám i plete do cesty tam, kde je to na škodu.
Honoré de Balzac: OTEC GORIOT
Francouzský realistický román, odhalující prostřednictvím individuálních osudů úpadek citů a mravnosti pod tlakem odlidštěných společenských poměrů. V pařížském penzionu vdovy Vauquerové dojde k náhodnému propojení dvou protichůdných osudů: bývalého úspěšného podnikatele Goriota, již starého a společensky dagradovaného, a mladého Evžena Rastignaka, který do Paříže přišel studovat práva. Zatímco Goriot je zde zastižen již v době svého společenského úpadku, a hyne opuštěn a finančně zruinován sobeckými dcerami, má vývoj Rastignakovy osobnosti tendenci opačnou. Po bližším poznání panujících společenských zákonitostí, jež mu zproztředkovala vzdálená příbuzná, komtesa de Beauséant, a pod vlivem dalšího nájemníka penziónu, uprchlého trestance Vautrina, se Rastignac zříká původních dobrých předsevzetí, a přestože je otřesen tragédií Goriota, vítězí v něm ctižádost a stává se milencem jedné z jeho dcer, od níž očekává, že mu svým vlivem dopomůže ke kariéře. Obě hlavní postavy - Goriot a Rastignac - představují přes zdánlivou protichůdnost svých osudů společenské typy poznamenané stejným sociálním prostředím a jeho ryze peněžními, zmaterializovanými mezilidskými vztahy, v nichž není místo pro poctivost, cit a jiné hodnoty. Smrt Goriota má tak svou obměnu v morální smrti Rastignakově, který v závěru románu přijímá za svá nečistá pravidla hry jejichž obětí se stal Goriot.
Vladislav Vančura: PEKAŘ JAN MARHOUL
Jan Marhoul, nyní tiše umírající, byl řemeslníkem, pekařem a vůči lidem byl velice laskavý. Pro svou dobrotu (chudákům dával zadarmo chléb, dával na dluh, který navymáhal zpět. . . ) přišel na mizinu; zadlužil se a je vyhnán z města do Nadelhot, kde si najal mlýn na dluh. Ač se při opravě mlýna poranil, přece pracoval neúmorně dále. Mlýn mu vzali, protože nemohl zaplatit nájemné a odevzdali ho novému surovému nájemci. Ten mu přidělil stárka souchotináře, za něhož musel Marhoul práci vykonávat. Když však souchotinář zemřel a Marhoul se měl dřít za dva, vzepřel se a odjel úplně chudý do Benešova, aby tam jeho syn mohl studovat. Dva hodní nuzáci jim pomohli, aby mohli v ošklivé uličce žít. Marhoul je přijat za dělníka tam, kde býval kdysi sám majitelem. Syn na gymnáziu neprospíval a také otci se pracovalo velice špatně. Zatím přišla na Marhoula smrtelná nemoc, zánět míchy, až nakonec po pětihodinovém smrtelném zápasu podléhá.
Romain Rolland: PETR A LUCIE
Protiválečná novela francouzského spisovatele stavějící proti úpadku morálních a společenských hodnot válkou rozvráceného světa humanistický ideál čistého milostného citu. Jak vyplývá z úvodní autorské poznámky, děj novely trvá od středy večer 30. ledna do Velkého pátku 29. března 1918". Osmnáctiletý Petr Aubier, syn měšťanské rodiny, zatížené konvencemi své stavovské příslušnosti, se uprostřed válečné Paříže sužované nálety nepřátelských letadel náhodně setkává v metru s dívkou Lucií, jež z existenčních důvodů nedokončila studium malířství a je nucena živit se proti vlastnímu přesvědčení malováním kýčařských obrázků na objednávku maloměšťáckých zákazníků. Oba mladí lidé, neuspokojeni dosavadním životem a vzpírající se šovinistické hysterii válečných štváčů a všeobecnému rozvratu mezilidských vztahů, jehož jsou svědky i ve svém bezprostředním okolí, se do sebe zamilují a vzájemným citem jeden druhému navrací víru v život i sebe sama. Přestože si uvědomují dočasnost krásného snu", neboť i Petr má být za půl roku povolán do armády, záměrně se izolují od okolního obludného světa a uzavírají se do samoty své lásky odhodláni prosadit i proti panující nelidskosti své lidské právo na štěstí. Petr, dosud se jen neuvědoměle bouřící proti morálce rodičů, si pod Luciiným vlivem uvědomuje hlubší kořeny společenské nepravosti a definitivně se odmítá ztotožnit s buržoazně republikánskými ideály své vlasti, v jejímž jménu by měl nasazovat život. Křehký a něžný svět milenců však zákonitě neunikne ničivému vlivu vnějšího světa plného nenávisti a smrti. Na Velký Pátek, uprostřed probouzejícího se jara, kdy se milenci chystají konečně završit svou lásku, hynou za náletu v troskách chrámu při poslechu gregoriánských chorálů.
Alois Jirásek: PROTI VŠEM
I. Skonání věku. Hvozdenský hejtman Ctibor Usuzuje, že nastane boj "bratří" proti všem. Jsou už počátky husitských bouří (bratři dobudou Bukovska) a před takovými hrůzami prchají louňovický probošt, únavou vyčerpaná novicka Marta a starý sakristián. Omylem se dostanou do Hvozdna místo do Příběnic, ale Ctibor jim dopřál jako hostům útulek, třebas byli katolíci. Pak je dá doprovodit na hrad Příběnice. Mezi bratrancem Ctiborovým Ondřejem a novickou Martou vznikne láska. Pak je založen Tábor. Všichni venkované opouštějí své statky a přidávají se k božímu městu. I Zdena, ovdovělá dcera vladyky Ctibora, přispěchala sem, puzena touhou po zbožném žití, ale také podvědomou láskou k táborskému knězi Janu Bydlínskému. II. Cruciata. Zikmund táhne ze Slezska do Čech, dorazí ke Kutné Hoře a míří ku Praze. Žižka táhne Prace na pomoc a zvítězí nad křižáky a Míšňany na Vítkově. Zdena ošetřuje v Táboře raněné a slíbí Bydlínskému manželství, ale divoký kněz Kániš žárlí. Rozmíšky mezi jednotlivými stranami táborských kněží vzrůstají. Tábor je obklíčen Oldřichem Rožmberkem, ale zachráněn pomocí jezdců, kteří sem byli po bitvě na Vítkově posláni na pomoc. III. Boží zástup. Tímto jménem se označovali přívrženci výstředních kněží. Ty žižka z Tábora vypudil a poslal na hrad Příběnice, kde je správcem Zdenin otec. Kániš, toužící nezřízeně po Zdeně, přivede zástup do náboženského šílenství a způsobí, že kněz Bydlínský s chotí Zdenou jsou ve své chýši upáleni. Pak odtáhne boží zástup k Dražicům a oddává se tam orgiím. Ctibor vše oznámí na Tábor a Žižka adamitům neodpustí. Na Táboře se sejde bývalá novicka Marta, nyní Jana, s Ondřejem a je s ním šťastna.
Jan Neruda: POVÍDKY MALOSTRANSKÉ
Jedna z nejpůsobivějších knih české povídkové tvorby pomáhá posud uchovat v dobré představě rázovitost Malé Strany na zlomu minulého století. Autor zde žil do r. 1870, všech třináct povídek má věrnost osobního svědectví. Nestárnou dík účastnému, dobrosrdečnému humoru místy s nádechem úsměvně satirickým, zejména v kresbě "honorace", v té době ještě silně němčící, klevetné, groteskně si "stoupající na špičky". Situaci přesně postihla už rozměrná první povídka Týden v tichém domě. Proti ní z kompozičních důvodů připojil Neruda i na závěr podobně pestré lidské hemžení v jiném činžovním domě. Některé z kratších povídek jsou osobními vzpomínkami psanými v první osobě (Svatováclavská mše, U tří lilií, Jak to přišlo, že...Rakousko nebylo rozbořeno). Jinde jej přes literární stylizaci poznáme za jménem Jana Hovory či Václava Bavora (Večerní šplechty, Týden v tichém domě). Nevtíravě vstupuje do většiny příběhů jako pamětník či pozorovatel. Obdivuhodné je jeho typizační, charakterizační mistrovství, tříbené postřehem žurnalisty a humoristy, čemu se - i s kresbou dobového prostředí - u autora učili generace spisovatelů. Týden v tichém domě: Rodina domácího Ebera si hraje na panstvo, skrývá, že si přivydělává šitím, marně hledí výhodně provdat dceru a pomlouvá "přátele", jen za nimi dveře zapadnou. Ale na prosté lidi, na Bavorovy, se hledí spatra, paní Bavorová doslouží k smrti staré panně Žanynce, ale místo v pohřebním kočáře patří paní hostinské:"Nu, já jsem snad přec měšťanka?!" Pan Ryšánek a pan Schlegl: "O věrném přátelství" bývalých přátel, které rozdělila láska a smířilo těžké onemocnění. Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci paní Rusky i Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku: O nenapravitelné lidské závistivosti vyjadřované ve škodolibých pomluvách, ubližujících až na život a na smrt. Večerní šplechty: Veselné, humorné studentské klípky hrstky mladíků na střeše domu v Ostruhové ulici. Doktor Kazisvět: mistrně psaný příběh o úděsných lidských počtářích, kteří zatratí jako kazisvěta lékaře Heriberta, když zachrání radu Schepelera před pochováním zaživa! Dědici, čekatelé povýšení se bouří, jásá jen domácí přítel Kejřík, že si nemusí brát milou vdovu. Hastrman: Citlivé zamyšlení nad tím, co je člověku v životě skutečným pokladem. U tří lilií: Jedna z vrcholnýćh sevřených próz o lidské otrlosti, kterou nepohne ani smrt. O dívce se "zlotřilou duší", která si odběhne z tancovačky a po chvíli se vrací s ledabylým vysvětlením: "Stalo se něco doma?" - "Matka právě zemřela." Svatováclavská mše a Jak to přišlo, že 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno - dvě líbezné humorné vzpomínky na klukovské představy a sny. Figurky: V rozmarném tónu líčené "slasti" studenta Krumlovského, který hledá klid - v činžovním domě. U záletné bytné,veselého malíře a škodolibého pisatele anonymů...
Alois Jirásek: PSOHLAVCI
"Psohlavci", chodští strážci hranic, měli řadu výsad. Byli například svobodníky, bez robot. Za Habsburků však hranice ztrácela smysl. A tak ač za českého povstání 1618 zůstali Chodové při císaři a nezůčastnili se ani selské rebelie 1680, dal je císař do zástavy věrnému Lammingerovi (u Chodů Lomikarovi). Nepodřídili se a v důvěře v císaře se dlouho bránili nevolnictví. Spoléhali na majestáty českých králů, které tajně uschovali u matky Jana Sladkého Koziny. Ten se prvních sporů nezúčastnil. Nedlouho před tím se oženil, žena Hanči si ho hleděla držet doma. Jana zamrzí, když vycítí nedůvěru i vůči sobě. Svou reputaci si upevní, když varován horkokrevným Matějem Přibkem se spolu s ním a dudákem Jiskrou postaví panským pacholkům a je i poraněn při obraně lípy. Jsou za to kyrysníky jati a odvlečeni na trhanovský zámek. Lomikarovi slídiči objeví zatím pergameny, které zámecký pán před odbojníky zničí. Dva nejdůležitější však Kozinova matka ukryla a s nimi se do Vídně za císařem vydává delegace, v níž je i Kozina. Advokát Straus jim zjedná přístup ke dvoru a jsou císařem v září 1692 celkem blahovolně přijati, což je povzbuzuje k odporu. Lomikar ale využívá svého vlivu, úplatků a stížností na drobné prohřešky. O masopustě utopí například Chodové panský karabáč. Žalobami Lomikar docílí, že je Chodům z Vídně i z Prahy uloženo mlčení a povinnost robotní. Lomikar chce oznámit rozsudek jen delegaco v kanceláři, ale Chodové schromážděni před zámkem trvají na veřejném čtení. A proti ortelu vystoupí Kozina : " Tuto není pravda ! Tuto nemůže být ! " - Novou chodskou petici postoupila Vídeň Praze a mluvčí Chodů zde jsou uvězněni. Doma zatím vypuká povstání vojensky potlačené. Drženi v kládách, o hladu, někteří zástupci Chodů se pokoří. Hrubý a Kozina ne. Trest zněl na rok žaláře, ale Lomikar si vynutil pro Kozinu trest oběšením. Hrubý zatím útrapami zemřel. Veřejná poprava konána 28.IX.1695 v Plzni. Dne 2.XI.1696 ranila Lomikara při snídani mrtvice. Chodové to chápali jako boží trest. Podle vzniklé pověsti zve i v románu Kozina Lomikara do roka a do dne na boží soud.
Julius Fučík: REPORTÁŽ PSANÁ NA OPRÁTCE
Světově proslulá kniha přeložená do 80 jazyků. Fučík ji napsal tajně během několika měsíců ve vězení gestapa na pankráci na jaře v roce 1943. Rukopis dokonale promyšleného textu na desítkách lístků s minimem škrtů tajně z vězení pronesl dozorce Kolínský. Reportáž je členěna do osmi kapitol. Předznamenáví ji krátký výstižný popis tzv. biografu - čekárni, kterou museli projít všichni vězni předvedení k výslechu. Krátke, sevřené, dramatičností nabité kapitoli popisují Fučíkovo zatčení (I - Čtyřiadvacet hodin), průběh dne ve vězení (II - Umírání), atmosféru života cely (III - Cela 267), momentky z výslechů i útržky z pochodů na vězeňském dvoře (IV - Čtyřstovka). Velkou pozornost věnuje autor charakteristikám spoluvězňů, dozorců i vyšovatřelů (V,VII - Postavy a figurky ). S maximální úsporností, s citem pro ozvláštňující detail črtá především portréty přátel (Jelínkovi, Vysušilovi, Lída, táta Skořepa, "Kolín" ). Jako figurky označuje postavy dozorců a vyšovatřelů. Vyhmátne jejich charakteristický rys a směřuje k jednoznačnému hodnocení ( např. komisař Bohm, vzšetřovatel Zander, dozorce, "To" - Withan ). Zřetelnost aoutorova uměleckého záměru vyplývá z konfrotačního řazení jednotlivých pasáží ( od napětí k prodlevě, od dramatismu výslechu k úsměvné vzpomínce či odlehčující epizodě, od strohé přímé charakteristiky k vyprávějícímu tónu ). Autentičnost a dokumentárnost reportáže umocňuje její stránku filozofickou, hluboký humanismus a optimismus, který knihou prostupuje a činí z ní dílo mimořádné společenské hodnoty. Zkoumání historických okolností vzniku Reportáže psané na oprátce i rukopisného originálu nezávislou komisí historiků potvrdilo autentičnost textu a vyvrátilo smyšlenky, které se kolem knihy v minulývh letech nakupily.
Nikolaj Vasiljevič Gogol: REVIZOR
Petrohradský účetní Ivan Alexandrovič Chlestakov přijíždí se svým sluhou do malého městačka v jakési gubernii. Zde žije 14 dní na dluh. Přeje mu ale štěstí, neboť městský hejtman dostane dopis od přítele z Petrohradu, že městečko navštíví nebo už navštívil revizor. Svśm chováním se náš účetní, kterého hrál vynikající V. Burian, dostává do povědomí městečka, které je prolezlé korupcí a různými jinými neřestmi. Obyvatelé se snaží udělat hotové divy. Nejdříve opraví snadno zahlédnutelné a do oka bijící nedostatky a nato provádějí hlavního hrdinu všemi trhy, institucemi a nakonec ho ubytují v domě hejtmana. Protože je na mizině, rád přijímá úplatky, které mu vysoce postavené osoby nabízejí. Vyjde najevo, že městečko není takové, jaké se zdá, ale i to, že Ivan Alexandrovič není revizor. Ten však na poslední chvíli uniká a do rozčarovaného městečka přijíždí pravý revizor.
Daniel Defoe: ROBINSON CRUSOE (Život a zvláštní dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku)
Fiktivní autobiografie, světově proslulý román přdstavitele měšťanské kultury zlatého věku anglického klasicismu. V 1. osobě vyprávěný příběh trosečníka, který po 28 let obývá pustý ostrov. Robinson Crusoe (vlastním jménem Kreutznauer) prožije po odchodu z domova motivovaném touhou po dobrodružství řadu příhod na moři, upadne do otroctví, po útěku se v Brazílii věnuje plantážnictví a obchodu s otroky. Při plavbě do Afriky jeho loď ztroskotá a Robinson, který se jediný zachránil na pustém ostrově, začíná vlastníma rukama s minimem prostředků zajišťovat svou existenci. Postupně se rozvíjející civilizovanost Robinsonova života na ostrově vyvrcholí v 25. roce pobytu, kdy se objektem hrdinova civilizačního úsilí stává i lidská bytost (vzdělávání zachráněného divocha Pátka). Do vlasti se Robinson vrací po 35 letech na anglickém korábu, jehož kapitánovi pomůže potlačit vzpouru. Po 7 letech pobytu v Anglii shledává při opětovné návštěvě ostrova, na němž byli zanecháni vůdci vzbouřenců, že tu civilizace pokročila do stadia soukromého vlastnictví půdy. Českou verzi tohoto díla převyprávěl Josef Věromír Pleva, který upravil některé části knihy. Například dobu pobytu o samotě zkrátil na deset let, protože při delší době by podle nových poznatků, které Defoe neměl, došlo k zešílení nebo ke zdivočení Robinsona. Rovněž při návratu se shledává s matkou, o které Pleva předpokládal, že byla poměrně mladá a mohla se dožít návratu syna. O Robinsonově obchodu s otroky Plea nemluví a nepíše, protože podle jeho překladu byl Robinson Velice civilizovaným a humánním moderním člověkem, který neuznával otroctví a věřil v rovnost mezi lidmi.
Alois Mrštík: ROK NA VSI
Románová kronika moravské dědiny o devíti dílech. Její děj je stejně pestrý jako národopisné prostředí Habrůvky na hranicích Hané a Slovácka. Měsíc za měsícem od října do září, ba den za dnem sleduje Alois Mrštík osudy mnoha desítek rázovitých figur a figurek, z nichž některé jsou pojítky na epizody bohaté dějové linie. Živý kolorit tvoří kroje, tance, písně, obyčeje, slavnosti, zábavy i svátky, končící obvykle vydatným popíjením, nejednou s nedobrými důsledky. Mistrně odposlouchaný je zde nářeční dialog. " To už je k hrůzi - to je k hrůzi!" lamentuje starosta Filípek, když s písařem, radními a panem "hučitelem" šest dní a nocí připravují volební seznamy za vydatného zavlažování, a ještě lidi podají "rekuř". "To huž jináč nevypadá - než habe člověk na tě Habrovkó zplakal jako Ježíš nad tém Jeruzalémem." A na vivě nejvíc vínečko. Však už i panu faráři zpívali chlapci před farou, že se miluje s kuchařkou. Jako barvitá mozaika tu smutná, tu nezbedná či ironická střídají se historky, o nichž ví celá ves. Však sám Filípek vzal starostenství, že chtěl svého povedeného syna Antoše vyvléci z vojny. Kovář "Pštros" dělá za čtyři, ale pije za osm a pak s ním není k vydržení. Radní Jakub přijde domů tak podroušený, že ho žena ztluče. Honza Hlůžkůj je nejen z rodiny pijanské, ale též zlodějské a do lesa chodí jak do svého. Nařezává stromy, ať je dost souší. A pytlačí se a dělají dluhy, "hotová Sodoma". Však se na rekrutské veselici Francek Fókals chlapci docela vsadil, že zatímco si krejčík Studýnka, dobrák, že by duši rozdal, hledí sklenice, vleze potmě v zastoupení do postele k jeho vyčouhlé ženě! Studýnka se nemstí : "Ne - to néni haňba moje - hani mojej ženy ... Hale Habrůvka hať se stydí, že má takový syny. Hať si je potrestá sám Pán Bůh." "Hvězdou, kolem které se otáčel celý habrůvský svět, byl rychtář Cyrill." Z ničeho se zmůže na výnosný obchod i s hospodou, ale nakonec podlehne svodům a nástrahám vdané vesnické "Messaliny" Vrbčeny, která ho vysaje a přivede na buben. Cyrill rozbije rodinu, zničí děti a po požáru ve vsi si nakonec sám strčí hlavu do oprátky. Obrazy zpustlosti, mravní uvolněnosti, v níž autor, milující svůj kraj, vidí vliv města, střídají výjevy veselé, humorné, líčení práce na polích od podzimu do nové sklizně, obrazy přírodních proměn i folklór "mezi Slovany nejryzejší". Každá kapitola je datována po křesťansku : "Na den sv.Václava., Svatý Václave, vévodo české země - Té písně v duši moravského lidu jako by ani nebylo. Zná ji pouze z doslechu a skoro ani to ne." Jde o klasické dílo kritického a dokumentárního realismu, jehož potřebě důkladnosti vyhovuje forma kroniky, dosud dobře čtivé.
Paul Verlaine: ROMANCE BEZE SLOV
Sbírka francouzského básníka znamenající zásadní obrat k novým básnickým prostředkům subjektivní lyriky. Romance beze slov zahrnují přes 20 básní rozdělených do čtyř oddílů. V I. oddílu Zapomenuté drobné árie je využíváno tvaru písně a popěvku k vyjádření intimních citů (Pláče to v srdci mém). V II. oddílu Belgické krajiny přetváří dojmy z cest do elipticky budovaných obrazů (Charleroi), charakterizujících vztah básnický subjekt - objekt i okamžité citové rozpoložení subjektu. III. oddíl Birds in the Night je lyrickým monologem odrážejícím složitou situaci autorova intimního života. IV. oddíl Akvarely a anglickými názvy básní (Green, Beams) je poznamenán atmosférou anglického pobytu a tvarově se blíží II. oddílu. Některé básně jsou uvedeny moty ( Cyrano de Bergerac, Victor Hugo, Arthur Rimbaud a jiné) a datovány. Každá báseň představuje rytmicky i stroficky odlišný celek (dvojverší, trojverší, čtyřverší, pětiverší, šestiverší - počet slabik kolísá v rozmezí čtyři až dvanáct).
František Hrubín: ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU
Vrcholné básnické dílo Fr. Hrubína má oři své lyričnosti výrazný základ epický, který umožnil i citlivé zfilmování. Volné verše bez rýmů se blíží básni v próze, básník překrošil padesátý rok, přicházel čas účtování. Živá zůstala vzpomínka na první citové vzplanutí, která s léty rostla do romantické krásy. Křehká reminiscence nás vrací k " noci všech nocí ", kdy poprvé nesl jako chlapec " břímě lásky a smrti ", z něhož vytryskl jeho zpěv. Příběh nesleduje chronologii, i když jsou jednotlivé části přesně datovány ( např. 28. srpen 1930 ). Jde o poetické blízkání vzpomínek a reflexí mezi daty tří posázavských poutí. Mladičká Terina, která rozžehla básníkovu imaginaci, byladěvčátken z maringotky. Dvacetiletý František jí má plné oči po deset dní na netvořickém náměstí, kde se spolu vznášejí na řetízkovém kolotoči při hudbě aristonu. Jsou žárlivě sledováni značně starším Viktorem od střelnice, který má s Terkou své úmysly. O to víc voní kradmé úniky nesmělých milenců a děvče nezmámí ani stříbrný hlas Viktorovy křídlovky s motivem Herkulových lázní. Když si před odjezdem hoch ukradne malé, neumělé políbení, chce se mu zpívat : " Jsem k zbláznění živý, / má křídla, zřasená v krvi žil a cév, / šíleně tepají. " Tatam je přízemní smyslnost přízemní Tonky, líčící na mládence. Těch dvacet let, "těch dvacet zlatoploutvých ryb", má i svůj protipól, trpělivě se vnuk stárá o dědečka po mozkovém záchvatu, který stále blouzní o domově své mladosti, a znovu a znovu prosí Františka, jehož už nepoznává : " Pane Sýkoro ... Pane Berko, doveďte mě domů. " V jediné noci se v srdci tak mladém setkává tíha lásky a smrti. ("Až před skokem stařec na chvilku procitá : " To jsi ty, Františku ?! ") Po třech necelých letech se na lešanské pouti znovu sejdou oba milenci. Je to jako závrať a příslib, touží spolu zlatě schořet v janovcích : " Což kdybysme se vzali ? - " Proč by ne ! " - A Viktor střeží každý krok a v Sázavě se voda zelená, " jako by se v ní všecka jeho žluč rozlila. " Ale zažárlí i František, když Terina přijde s Viktorovou čepicí. " Do smrti neuvidím udivenější oči. - Už nikdy nepřijdeš ... " A uplyne rok : " Poletím k Lešanům ... Poběžím rovnou na náves."- Tam ho omráčí nevyžádané Viktorovo sdělená : " Není s námi ! " " Kdo ? " zeptám se, jakobych nerozuměl. " Umřela na záškrt. V zimě." ... Až po dlouhých letech se s Viktorem setkali : " Ty mě neznáš ? " " Ne." " Já jsem Viktor." Obejmeme se kolem ramen a vyjdeme na spící náměstí. " Jeďme tam !" Kdysy dva sokové - navštíví spolu v noci hřbitůvek v Netvořicích a její už dvakrát vykopaný hrob. Zde - v tichu hluboké noci - "konec žalostné romance " odtroubé naposled píseň Viktorovy "flíghorny".
William Shakespeare: ROMEO A JULIE (drama)
Hl. postavy: Romeo, Julie
Vedl. postavy: kněz Vavřinec, Tybatt, rodiny Monteků a Kapuletů
V severoitalském městě Veroně žily dva znepřátelené rody, rod Monteků a rod Kapuletů. Romeo, který pocházel z rodu Monteků se se svými přáteli dostal na ples Kapuletů, kde se zamiloval do Kapuletovi dcery Julie. Julie jeho lásku opětuje a oba přemluví kněze Vavřince, aby je tajně oddal. Druhý den dochází k pouliční šarvátce, při které Tybatt zabije Romeova přítele Mercuria. Při dalším setkání vyprovokuje Tybatt Romea k boji. Ten ho však zabíjí a je vyhoštěn z Verony. Rodiče Julie chtějí, aby se provdala za mladého šlechtice Parise. Julie však zůstává věrná Romeovi a proto se uchyluje k Vavřincovi a žádá ho o pomoc. Vavřinec jí proto dává tekutinu, po jejímž vypití vypadá dva dny jako mrtvá. V den svatby s Parisem Julie vypije tekutina a je pohřbena v hrobce Kapuletů. Vavřinec posílá k Romeovi zprávu, ale posel není vypuštěn z města. Než Vavřinec sehnal nového posla, dostal se k Romeovi sluha Baltazar, který neví nic o tajném plánu a řekne Romeovi, že Julie je mrtvá. Romeo odjíždí k hrobce Kapuletů. Tam se setká s Parisem, kde ho potyčce zabíjí. Když Romeo vejde do hrobky a vidí mrtvou Julii, zatouží zemřít po jejím boku a vypije prudký jed. V té chvíli se probouzí Julie. Když vidí mrtvého Romea, probodne se dýkou. Nad mrtvými si podali ruce představitelé rodiny Monteků a rodiny Kapuletů. To znamená mír mezi oběma rody.
Jan Otčenášek: ROMEO, JULIE a TMA
Hl. postavy: Pavel a Ester
Román Jana Otčenáška je z období druhé světové války. Hlavní postavou je maturant Pavel. Bydlí u svých rodičů a má vlastní pokojík, kde studuje, ale také sní a přemýšlí o životě na vzdálených hvězdách. Jednoho dne si sem přivedl židovskou dívku Ester, kterou našel plačící v parku na lavičce. Ukryje ji před zraky celého světa, třebaže ví, že je za to trest smrti. Prožije s ní mnoho krásných a citově plných chvil, ale neustále jej pronásleduje myšlenka na smrt své milované dívky. Svůj osud nese velkou dobu sám, teprve od tovaryše se Pavlův otec dozví, koho má Pavel v pokojíku. Přesto mu poskytne pomoc, i když ji před matkou zastírá. Maminka má spoustu starostí, a není třeba jí přidělává další. Dohodnou se, že se Ester přestěhuje k Pavlově tetičce na venkov, kde nebude tolik na očích. Pavel to oznámí Ester, ale hned další den je dům obklíčen příslušníky SS. Rejsek, jeden z obyvatelů domu cosi prohodil na Gestapu, a tak má být provedena domovní prohlídka. Ester, připravená k odjezdu na venkov zpanikaří a uteče z bytu, aby ji tam nenašli a nepozabíjeli celou rodinu, která jí tolik pomohla. Její útěk je nepromyšlený a Ester vběhne přímo pod hlavně pušek Gestapa.
Jan Kollár: SLÁVY DCERA
151 a později až 645 sonetů sbírky má záměrně nárošné rýmové schéma : v každém 4 + 4 stejné rýmy ! Předzpěv tvoří časoměrná dvoujverší. Kollár chce českou poezii povznést k umění antiky a renesance ( elegické distichon, mytologické motivy, mistrovství znělky, inspirace Božskou komedií - nebe, peklo, průvodci básníkovi ... ) Předzpěv : Okolí Jeny, dříve slovanské, je nyní poněmčeno. Jen " les, řeky, města a ves změniti své jméno slovanské / nechtěli ". To závislá Germánie " zhanobila v jednom národu lidstvo celé ", neboť " sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou ". Nová budoucnost vzejde jen " z ruky pilné ", ne z nářků. Snad pomůže prichýlení k velikému dubisku, které vzdoruje zhoubným časům ( Ruskou ). Děj pěti zpěvů : Na křivdu žaluje bohyně Sláva radě slovanských bohů, bůh lásky Mílek ztvoří z kvetoucí lípy spanilou Mínu. Tak nazýval básník svou životní lásku a první milostné znělky patřily jí. Kollár povýšil svou zbožňovanou na symbol slovanské budoucnosti. A žádá : " Nechce zlata, nápoje a jídla ... Slávo, matko milá / dej mi křídla ! " Může pak navštívit místa Slovanstvu svatá a památná od Sály k Labi i za Dunaj ( odtud názvy zpěvů ). Provázen Mílkem putuje sídly Polabských Slovanů, soudí jejich vraha Gera, zhlédne Svantovítův chrám v Arkoně, stane u hrobu komenského, na Řípu, Vyšehradu, výtězných bojištích i na Bílé hoře. Z našich velikánů se setkáme s hrdiny Rukopisů, s Libuší, s významnými Přemyslovci i s Karlem IV ., s mistrem Janem i s Žižkou. Verš pozdraví i "tichého génia Mladoně"(J. Jungmann) nebo Prokopa Diviše. A také významné bohatýry Polska, Ruska, Ukrajiny, Srbska, Bulharska, ... Rád zavítá i domů, do Bratislavy, do míst své mladosti. V 2. vydání přibyl 4. a 5. zpěv : Lethe a Acheron. Za řeky smrti a zapomnění sám básník nemůže. Ale dík listům božské Míny nahlédne do slovanského nebe, kde " ples, radost, rozkoš věkuje". Zde vzpomene velkých osobností slovanských, ale i těch, kteří nám prospěli. Německý filozof Herder, ale také náš Dalimil, " co myl Němce louhem ". V pekle se sejdeme s odrodilci, škůdci a zrádci (Milota z Děčic, ale i jezuité pálící knihy, ba Napoleon za přepadení Ruska ). Nejsilnější jsou verše volající po činech a po sjednocení nesvorných Slávů. Pak za sto let o nás zví svět v politice, kultuře i vědě. Přineseme světu poselství lidskosti.
Josef Kajetán Tyl: STRAKONICKÝ DUDÁK
Odpolední listopadovou premiéru ve Stavovské divadle uvítaly publikum i kritika pochvalně. I kritický K. Havlíček pochválil v Pražských novinách, že Tyl zaujal celé hlediště a " nikdo neopustil divadlo nespokojen ". Lidé milují pohádky, ale tato hra mířila do života. Švanda má rád Dorotku, i ona miluje jeho, ale otec Trnka lásce nepřeje, dudák, který " nemá krajíc chleba jistého ", mu není vhod. Světák Šavlička," voják na dovolené ", prozradí, že ve světě " teď se vydělávají muzikou zlořečené peníze "! A tak náš muzikant odchází za štěstím. Na kraji lesa jej přemůže sen, to jeho matka, víla Rosava, touží, aby družky poznaly jejího syna, a protože " kdo pod korunou právem sedí, rád si prosem lidu svého hledí ", dostanou Švandovy dudy kouzelnou moc. - Švanda má úspěchy až "v neznámých zemích", že má i rozveselit princeznu Zuliku. To už se do jeho přízně vlísal jako sekretář Vocílka, příčinlivý jen pro sebe. Úspěch Švandu div nezkazí. Když se osm neděl nevrací, vydá se ho milá se starým Kalafunou hledat. Její kroky vede Rosava. Zastihnou Švandu bez peněz : " To jest - peněz jsem vydělal dost, ale to se ti sesype všude podivných lidí, ten chce to, ten chce ono - pak jsem musel dávat traktace - a pak mi peníze vylítaly. " - Švanda hraje u dvora před Zulikou a " její srdce takovou rozkoší naplní ", že dostane " rozkošný nápad. Vem si mě za ženu ! " Král nemůže dceři nic odmítnou, i Vocílka se přičiňuje, div že Švanda nekončí ve zlaté klícce. Statečná Dorotka za s Kalafunou proniká až na hrad, ale on se jich nezastane, když je stráž odvádí. Zasáhne Zuličin ženich Alamir a Švanda končí ve vězení. Ještě že " láska odolá i moci pekla ", synovi se zjeví matka Rosava, pomůže mu ven, i když se sama stává divoženkou. V jedné z nejpůsobivějších scén se domů vrací dobrák Kalafuna. Žena Kordula o něm nechce slyšet. Až když zacinká pytlíčkem tolárků. Tulák se dojatě výtá nejenom se čtyřmi dětmi, ale s celým svým starým, dobrým domovem. - Hůř pochodí Švanda. " Co chceš ode mne, " slyší Dorotku. " Ty by ses byl na to chladně díval, kdybych byla v tu chvíli umřela ! " Marně udobřuje, vysvětluje, a tak promluví furiant : " Teprve budu hejřit ... " Až nešťastná Rosava oblomí ušlechtilou, ale hrdou dívku. Vžďyť Švandovi hrozí nebezpečí : O půlnoci, na popravišti, kde bude hrát " hodům divých žen " ... Do Ďábelského reje - " Ve jménu Páně ! " zasáhne Dorotka a vyvleče dudáka z kola duchů. A zatímco Vocílka krade dudy, co už ztratily čarovnou moc, obejmou se Švanda s Dorotkou a s matkou, jejichž veliká láska dojme i královnu víl Lesanu, která z Rosavy snímá prokletí. Tyl dal hře vtipné, jadrné dialogy i vznešené verše promlouvajících víl, děj zpestřují kuplety s aktuálními postřehy a narážkami. Tak vzdává hold lásce, domovu, českému muzikanství, etice lidového myšlení. A dává podněty době, o níž platilo : " Železnice, parostroje, krámy, domy, fabriki, to teď rostlo jako z vody podle nové praktiky ".
Jules Verne: TAJUPLNÝ OSTROV
Fantastický román francouzského spisovatele, závěrečná část volné trilogie. Tajuplný ostrov se skládá ze 3 dílů: I. Vzdušní trosečníci, II. Opuštěný a III. Tajemství ostrova. Za války severu proti jihu uprchne ve větrné smršti z jižanského zajetí skupina pěti američanů. Jejich balón je zahnán nad moře, ztroskotá a uprchlíci se zachrání na pustém ostrově v Tichém oceánu (I, 1-2). Po zajištění holého života (I, 3-8) využijí trosečníci všech svých vědeckých a technických znalostí a přírodních podmínek Lincolnova ostrova k vybudování utopické kolonie, jež polidští lidoopa Jupa a učiní znovu člověkem trestance Ayrtona, nalezeného na ostrově Tábor (Maria Theresa) (I, 9 - II, 19). Společně ubrání ostrov před útokem pirátů (II, 20 - III, 13), ale ani umírající kapitán Nemo, který jim v kritických chvílích tajně pomáhal nemůže odvrátit sopečnou katastrofu, jež ostrov zničí (III, 15-19). Před smrtí hladem a žízní na jeho posledním skalisku je zachrání jachta Duncan, přijíždějící pro Ayrtona. Po návratu do Ameriky společně založí ve státě Iowa utopickou kolonii a nazvou ji Lincolnův ostrov (III, 20).
Josef Škvorecký: TANKOVÝ PRAPOR
"Tak vám přečtu, co nám přišlo seshora z divize," řekl nadporučík a dal se do čtení z cyklostylovaného papíru: "Útvarové skupiny a jejich kultpropové zajistí plnění závazku uzavřeného k prvnímu máji 1951 ke dnu Armády v plnění FO a PPOV konáním zkoušek FO. Zkoušky FO proběhnou u všech útvarů současně v týdnu od 9. do 16. září." Na tomto místě se nadporučík odmlčel a zvedl významně zrak k rotnému, neboť týden, kdy se měly zkoušky konat, právě probíhal. Potom pokračoval: "Útvarové skupiny ČSM a kultpropové ve spolupráci s organizacemi strany, agitátory a politickými pracovníky zajistí . . .", jenže to už ho rotný neposlouchal, neboť potají sledoval mnohem zajímavější text pomalu vznikajícího kádrového posudku na Četaře Pavézu Antonína, nar. 21. 5. 1931 v Unhošti, na němž pilně a soustředěně pracoval poručík Hospoda. Četl: Doudpuh Paceza je tžídního bůvodu, coliticky, orůmwrně vyspělá. J uvědpělí, odddán lidicě-demogratiskému žřízení. Je beselé pivahy a v klektivu je oplíben. Scoje vojemské a sbazacké povunosti plní dobže. Je poněkut prutčí pobahy. Je derzy, odmliuvavý, ač není důstoj - tady to zatím končilo, ale protože nadporučík pořád ještě s náboženskou důležitostí citoval svůj dopis, mohl rotný dál nerušeně sledovat kladívka psacího stroje, váhavě uváděné v pohyb Hospodovými prsty. "n" otisklo se na papíře, potom rychle za sebou "iko" a po chvilce "m". Takto popisuje Josef Škvorecký pobyt Dannyho Smiřického ve dvouletém vojenském životě, během něhož dopodrobna poznal, co je to zelená blbost a úřední mašinérie.
Jiří Wolker: TĚŽKÁ HODINA
Těžká hodina je dobou dozrání chlapce v muže, snílka v bojovníka. Chlapec smí stavět vzdušné zámky, muž "alespoň skutečnou hospodu u silnice / pro ušlé poutníky a pro poutnice". Ač obě sbírky nedělí ani rok a půl, je atmosféra nové knihy od základu odlišná. Mizí hravá básnivost i radostný, důvěřivý vztah k světu. Básníkův hlas zvážněl, je v něm smutek, bolest, soud i bojové odhodlání : " ... svět musí být spravedlivý " (Kázání na hoře). Vysvětlení naznačí závěr běsně Jaro : "Na rohu ulice, / na ostří štěstí a běd / poznal jsem nejhlubší znamení tvá, / ó, jaro roku / 1922. " To ostří je v novém pohledu na společnost. V básni Tvář za sklem tenká hranice skla oddělí výrostka z ulici, kde je "bída a sníh", od světa lhostejného přepychu, kresleného v ironické karikatuře : " ... důstojní páni a vznešené dámy / ústa si probodli úsměvy, kravaty drahokamy / a v teple, hudbě a plyši / noviny na oči posadily si, / aby přes tyto brejla z papíru viděli, / že svět je veselý, / proteže sami jsou veselí / v kavírně Bellevue. " Wolkrův účastný vztah se z člověka zužuje na proletáře, společenské vyděděnce. Jde o dílo "proletářského umění", promýšleného básníkem i teoreticky. Kolem ještě doznívá dědictví vojny, je hlad a drahota, sociální a politické nepokoje zesilují zprávy z revolučního Ruska (báseň Fotografie). V básni Mirogoj se mrtvý z válečného hřbitova táží : " Pověz mi, živý, proč jsem umíral ? " Zima, hlad i počátky nemoci doléhají na autora i osobně, jak víme z jeho korespondence. Revoluční poezie myslí na prostého čtenáře. Pro něho se nová sbírka překvapivě vrací k epice. Děj je potavějším nositelem myšlenky. Jde o tři známé sociální balady (další zůstaly v pozůstalosti). Balada o nenarozeném dítěti skličuje příběhem chudých milenců, jejichž "dítě se nesmí narodit". V jejím doznění aspoň náznak naděje : " nenarodí se ? " - Nejúdernější je Balada o snu, která je vyznáním nové revoluční víry. " Tady jsou sytí, tady hladoví ... " Je-li svět "do půle rozťatý, umírá". Čím tedy ho léčit ? Jan a Marie baladickému zlu v závěru nepodlehnou. Jdou je smést v zástupu s druhými proletáři. "Nemají dobré srdce jen, ale též dobré pěsti." Wolker při tom zůstává humanistou. Plyne to z důrazné pointy : " Ruce jsou zbraně - srdce štěstí ! " Lyrika sbírky patří lásce, ale vždy zraňované a zrazované, často i otázce smrti (Pohřeb, Muž, Mirogoj). Ustupuje od křesťanského pojetí : " Neslaď řeč, kněže, blaženou duší ... " (Pohřeb). A Balada o očích topičových shrňuje emotivně a útěšně : " Dělník je smrtelný, / práce je živá, / Antonín umírá,/ žárovka zpívá : / Ženo má - ženo má, / neplač ! " - Spolu s básněmi inspirovanými léčebným pobytem u Jadranu uzavírá sbírku báseň Moře. Mezi dělníky a námořníky v přístavní krčmě si běsník upevňuje poznání, že "svět jsou jen ti, kteří jej živí, by z něho živi byli".
Josef Svatopluk Machar: TRISTIUM VINDOBONA
Tento ovidiovský žalozpěv vytvořil Machar ve Vídni, v "dobrovolném vyhnanství ", kde působil do I.světové války. Kompozice sbírky je promyšlená, básníkův jazyk je věcný, střízlivý, realistický, často až blízký próze. Jen místy se vyhne rétorskému ladění, jak je to dáno posledním knihy. Básník tuší, že přichází doba osudových zkoušek národa. A zatím představitelé obou našich politických táborů znají namísto činů jen "blýskavé fráze, hesla, slova, slova ". Machar ironizuje lpění našich politiků na starých pergamenech, historických právech Koruny české, místo aby vyzvedli naše přirozené jádro na sebeurčení. Šidítkem jsou mu báchorky o zlaté minulosti a světlé budoucnosti. Laciný optimismus jen uspává potřebu ustavičného usilování a boje. Básníkův posměch stíhá " drobečkovou českou politiku ", jalové pletichaření poslanců před poloprázdnými lavicemi říšské rady. Místo slovanské myšlenky kdysi tak romantické se už jen kramaří, hodí-li se to, prodá " bratr bratra ". S respektem i nostalgií se dílo vrací i k odkazu Velké revoluce francouzské. Machra děsí Evropa, jež " postavila k ochraně míru, pro štěstí národů - les bajonetů ". Hledí " s děsem " vstříc blížící se " bouři divé a hrozné ". V epilogu vybízí k soustředění sil pro lásku k otčině, po které se mu stýská.
Václav Havel: ZAHRADNÍ SLAVNOST
Hra Zahradní slavnost z roku 1963 zahájila etapu českého absurdního divadla. Autor poučen na dílech světového absurdního dramatu ( Ionesco, Beckett ) vyjádřil velmi otevřeně společenské klima v Československu na počátku šedesátých let. Jednoduchý děj vychází ze znalosti psychologie českého člověka středních vrstev, jedož zásadami je : do ničeho se neplést, nevyjádřit přesně svůj názor, ale pokusit se využít situace a získat nějaké výhody. I hrdinové Zahradní slavnosi - manželé Oldřich a Božena Pludkovi se svými syny Hugem a Petrem jsou těmito typy. Jejich přizpůsobivá životní filozofie zapadá dobře do celkového společenského marasmu, který je vykreslen v postavách zdánlivě o něčem rozhodujících ( pracovník Zahajovačské služby Plzák, její ředitel, tajemník i vlivný muž " v pozadí " Kalabis ). Když je Hugo Pludek poslán svými rodiči na zahradní slavnost likvidačního úřadu hledat údajně vlivného Kalabise, rozjede se absurdita hry na život. Strach o své postavení, znemořňují normální myšlení, i snaha přizpůsobit se společenské normě za cenu ztráty vlastní identity a obludná podřízenost fungování byrokratického mechanismu vyúsťují v jeden logický závěr - hlavní hrdina Hugo Pludek si při své úspěšné výpravě za získáním lepšího společenského postavení osvojuje potřebné znaky myšlení a chování tak dokonale, že ho vlastní rodiče nepoznávají. Autor volí pro vyjádření absurdity života specifické výrazové prostředky. Jedná se zejména o vršení a opakování nic neříkajících frází, vycházejících z dobového funkcionářského slovníku, používá výroky a slogany z tadičního kulturního povědomí v ironickém vyznění, některé repliky jsou ve slovenštině a ruštině. Hrdinové se nemohou dorozumět, myšlenky, které pronášejí, se stávají bezobsažnými, neboť nikd
11. září 2007
10 018×
8949 slov
