Deník Anne Frankové

Annelise Marie Franková přišla na svět 12. června 1929 v německém Frankfurtu nad Mohanem, kde žilo několik generací jejích židovských předků. Annin otec Otto Heinrich Frank sloužil za první světové války jako důstojník německé armády, ale když se k moci dostal Hitler a začal pronásledovat Židy, odstěhovali se Frankovi do Amsterodamu.
První Anniny roky v Amsterodamu byly šťastné. Všeobecně se soudilo, že o tři roky starší Margot je veselejší i hezčí, ale mladší z obou sester upoutávala bystrostí, kouzlem a otevřeností, a proto byla oblíbenější. Líbily se jí filmy, řecká mytologie a chlapci.
Květen 1940 – německá armáda vtrhla do neutrálního Nizozemska. Policie začala s hromadným zatýkáním Židů.
Září 1941 – Anna i Margot musely nastoupit do školy vyhrazené Židům.
Duben 1942 – vyšlo nařízení, podle něhož si Židé museli na oděv přišít žlutou hvězdu.
Dne 12.června 1942 si Anna začala vést deník. Tenký sešit v červenobílých deskách dostala od rodičů k třináctým narozeninám. Úplně první záznamy jsou spíš holčičími klípky o škole, ale už za týden čteme : „Židé musejí odevzdat jízdní kola. Židé nesmějí jezdit v tramvaji. Židé nesmějí jezdit autem, ani soukromém.Židé nesmějí od 8 hodin večer do 6 hodin ráno na ulici. Židé nesmějí po osmé hodině večer sedět na vlastní zahradě.“
Annin otec už delší čas připravoval odchod celé rodiny do nepoužívaných místností v zadním traktu Prisengrachtu 263. Vždycky v neděli tajně odnášel do skrýše potřeby pro domácnost, nábytek a konzervy. Věděl, že budou nutně potřebovat pomoc zvenku, a proto do plánu zasvětil čtyři ze svých zaměstnanců – Johannese Kleimana, Viktora Kuglera a dvě mladé sekretářky Miep Giesovou a Bep Voskuijlovou.
Pak přišlo šestnáctileté Margot Frankové povolání, aby se následující den přihlásila k transportu do pracovního tábora v Německu. Nebyl čas otálet. Utíkali od všeho, co na světě měli rádi, měli jen sebe navzájem. O několik dní později se k nim podle předchozí úmluvy připojila další ohrožená židovská rodina – Ottův obchodní kolega Hermann van Pels s manželkou a patnáctiletým synem Petrem. Tou dobou už městem kolovaly zprávy o tom, že Frankovi uprchli do Švýcarska.
Úzký dlouhý pokoj Anny a Margot sousedil s ložnicí rodičů. Van Pelsovi obývali dvě místnosti nahoře. Jediný vchod do tajného bytu maskovala zvláštní otáčivá knihovna. Zatemnění zajišťovaly závěsy na všech oknech.V malém neprodyšně uzavřeném světě museli všechno dělat s největší možnou opatrností – to se týkalo také vaření, vynášení odpadků i používání jediné toalety. V pracovní době směli jen šeptat, aby něco nezaslechli skladníci, kteří o uprchlících nad svými hlavami neměli ani tušení. Tajní obyvatelé podkroví mohli chodit pouze bez bot a jen, bylo-li to naprosto nezbytné. Léto 1942 uběhlo ve znamení fádních dnů. V listopadu přišla Miep s tím, že zubař Fritz Pfeffer nutně potřebuje ukrýt. Margot se tedy nastěhovala k rodičům a Anna se o pokojík brzy dělila s novým příchozím. Čtyři spolehliví zaměstnanci přinášeli jídlo i další tehdy vzácné potřeby- mýdlo, zubní pastu nebo aspirin. Nosili také knížky a časopisy, ale především s nimi vstupovalo přátelství.
Jednou se do skladu vloupali zloději, přijela policie a začala dům prohlížet. Osm lidí se krčilo v úkrytu a od hrůzné deportace je dělila jenom knihovna.
Patnáctiletého Petra van Pelse Anna zpočátku zavrhla jako příliš plachého a neohrabaného chlapce, jehož společnost za moc stát nebude. Ale na jaře 1944 se do sebe zamilovali. Často se setkávali na půdě a z okna se dívali na modrou oblohu.
Anna hodně četla a snila o tom, že na základě svého deníku napíše knihu nazvanou Zadní trakt. Věděla, že umí psát a chtěla se stát novinářkou. Přála si, aby žila i po své smrti.
Bylo až s podivem, jak pozitivně dokázala myslet. Že ani za dva roky strávené v abnormálních podmínkách, se nenechala zlomit a věřila ve šťastný konec.
Konec přišel teplého pátečního dopoledne 4.srpna 1944. Frankovi měli za sebou 761 dní úkrytu. Okolo půl jedenácté přirazilo k Prinsengrachtu 263 auto a do domu vběhlo několik policistů v civilu pod vedením muže v německé uniformě. Namířenými hlavněmi přiměli Viktora Kuglera, aby je zavedl k otáčivé knihovně,a přinutili ho, aby ji odsunul. Za několik okamžiků byli Frankovi, van Pelsovi a dr. Pfeffer zatčeni. Přijelo kryté nákladní auto a odvezlo osm Židů, Viktora Kuglera a Johannese Kleimana pryč. Obě sekretářky počkaly do pozdního odpoledne a pak vystoupaly po schodech do skrýše. Byla v hrozném nepořádku, protože ji nacisté při hledání cenností pročesali. Miep začala z podlahy sbírat papíry a brzy našla něco, co převyšovalo hodnotou šperky i odnesené peníze – Annin deník.
O měsíc později naložili osm uprchlíků z Prinsengrachtu do posledního vlaku, který odvážel vězně z Nizozemska do Osvětimi. Muži a ženy odjížděli odděleně a víckrát se už nesetkali.
Annu a Margot odvezli do Bergen-Belsenu ve středu Německa, kde obě, podobně jako desítky tisíc dalších obětí, zemřely na tyfus. Anna o sestru pečovala až do konce a zemřela krátce po ní v březnu 1945. Za několik týdnů tábor osvobodily britské jednotky.
Kdo je zradil? Možná nový skladník, který se o horní poschodí nebývale zajímal a který se by za každého vyzrazeného Žida shrábl od nacistů štědrou odměnu.
Z osmi lidí v úkrytu přežil jediný – Otto Frank. Z Osvětimi ho v lednu 1945 vysvobodila sovětská armáda. Nakonec se vrátil do Amsterodamu, kde od Miep obdržel deník své dcery. Nejdříve si ho přečetl a rozeslal kopie příbuzným a o rok později vyšel pod názvem Zadní trakt. Annino přání se vyplnilo.
Jeden americký student jednou prohlásil : „ Stála tváří v tvář smrti, a přesto dokázala v deníku zažertovat a snít o životě po válce. Dokazuje, že vůbec nezáleží na tom, jak se umře, ale jak se žije.“
Na konci tohoto příběhu chci ještě uvést pár slov z této všeotvírající knihy : „Přesto ještě pořád věřím, navzdory všemu, na vnitřní dobro v člověku,“ píše Anna, která schopnost věřit, doufat a snít nikdy neztratila.