Dostojevskij, F. M. - Zápisky z podzemí

ANTIHRDINA
(Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zápisky z podzemí)

Musím říct, že než jsem začala číst Zápisky z podzemí, netušila jsem, co bude tento antihrdina zač. Pod tímto názvem jsem si snad představovala nějakého obyčejného záporného hrdinu. Ten sice obvykle nemá kladné vlastnosti, většinou si to však moc neuvědomuje. A to je právě to, čím se Dostojevského antihrdina tak výrazně liší. Hned po přečtení začátku knihy jsem si jasně uvědomovala, co je on asi zač...

Jsem člověk chorobný. Jsem zlý člověk. Jsem nevzhledný. Myslím, že mám nemocná játra......

Co to? Tak žádná kniha snad nezačíná? Dostojevskij se však nebál svého antihrdinu řádně představit již začátku a to pěkně „od podlahy“.

V první části knihy, nazvané PODZEMÍ, se tato bezejmenná osoba představuje a vykládá své názory. Snaží se nám vysvětlit, proč se zde vyskytla. V druhé části (ZÁPISKY Z PODZEMÍ) si již můžeme přečíst zápisky oné osoby, které líčí některé události svého antiživota. Pro co největší působivost se autor rozhodl psát své dílo v ich-formě.

Podzemí – to je jeho vnitřní svět. Úmyslná nečinnost.Tvrdí, že nejcennější a nejdůležitější, co si člověk uchovává, je jeho osobnost a individualita. Člověka považuje za komického tvora, který miluje pouze cestu k cíli, ale nikoliv cíl sám..Nemá rád lidské ideály blahobytu, vše, co lidé považují za normální a pozitivní. Proč by někdo nemohl mít rád chudobu a utrpení? Vždyť právě utrpení považuje za příčinu poznávání, které člověk nade vše miluje.

A antihrdina normálnímu člověku sice závidí, ale přitom nechce být za žádnou cenu na jeho místě. Ale stejně není spokojený, protože je přesvědčen, že existuje něco naprosto jiného – a mnohem lepšího, než je podzemí. Nikde to ale nenachází a proto se necítí šťastný. Není ale to „něco“ právě ten obyčejný lidský život, kam se z podzemí antihrdina neumí a ani nechce dostat? Snad se to bojí odhalit sám před sebou, a proto cesta z podzemí pro něj neexistuje. Jako vzdělaný a schopný člověk devatenáctého století (za kterého on sám sebe považuje) cítí morální povinnost být tvorem bez výrazného charakteru.

Člověk, který má charakter, člověk činorodý, bývá především tvor omezený. Takové je ve čtyřiceti mé přesvědčení.

Proč by měl být náš hrdina krásný a charakterní, konající jen dobro? Kde jsou všichni ti krásní princové a urození rytíři? Kde je Mirek Dušín a Kája Mařík? Nechtěli bychom všichni žít v křišťálových palácích? Ale ano, buďte omezení jako všichni ti ostatní, tvrdí antihrdina, který se cítí povinen být zlý a ošklivý.

Slušný intelektuální člověk nemůže být ctižádostivý, aniž je k sobě bezmezně náročný a aniž sebou chvílemi pohrdá až k nenávisti. ... Každý slušný člověk je nutně zbabělec a otrok.

Až teď, když už jsme my ( my - obyčejní a bezcharakterní čtenáři) dostatečně pronikli do antihrdinova vnitřního světa, můžeme číst dál a v jeho podzemí s ním prožít kus jeho života.

Představuje se nám jako čtyřiadvacetiletý Rus žijící v Petrohradu. Vede smutný a nepořádný život. Je samotář, který se s nikým moc nestýká a lidem se snaží velkým obloukem vyhýbat. Nenávidí sám sebe i svou úřednickou činnost. Považuje se za ošklivého a hloupého. Trápí ho však, že v tomto se nepodobá nikomu jinému. Pokud se mu snad stane, že se s někým spřátelí, hned si to začne vyčítat.

Proč je ale právě takový, jaký je? On sám je přesvědčen, že to je tím, že vyrůstal bez rodiny. Že se neměl na koho obrátit. Na někoho, koho by si vážil. Tak mu nakonec zůstaly jen knihy. Ani ty ho však nedokázaly uspokojit a proto se začal oddávat potají různým neřestem a postupně scházel až do toho úplně nejnižšího patra svého podzemí. Začal žít ve světě, kde všechny (včetně sebe) nenávidí a ostatní nenávidí zase jeho.

Jednou potká své bývalé spolužáky Simonova, Ferfičkina a Trudoljubova. Diví se, jak je možné, že mu nevěnují pozornost, ačkoliv ho již léta neviděli. Už ve škole je nenáviděl, protože to byli hezcí a čilí chlapci, kteří se dobře učili. Doslechne se, že pořádají oběd na rozloučenou jednomu svému kamarádovi, Zvěrkovovi. Uraženě se tedy na ten oběd vetře, přesto, že je mu dáno důrazně najevo, že ho spolužáci mezi sebou nechtějí. Na obědě v nóbl restauraci Hôtel de Paris se přiznává k svému nízkému platu i ke své chudobě. Kamarádi jím pohrdají ale náš antihrdina se za to rozhodně nestydí – spíš naopak.

Potom potká Lízu – mladou dívku, kterou rodiče prodali do Petrohradu. Vysvětluje jí, že život prodejné dívky za mnoho nestojí a je mu jí líto. V dlouhém rozhovoru se jí snaží vysvětlit, co je to láska a proč by již neměla takhle dál žít. Nakonec ji vybídne, aby k němu přišla a dá jí svou adresu. Líza však pořád stále nepřicházela. Ačkoli ji měl stále před očima, neví, jestli opravdu chce, aby se u něj v domě objevila. Najednou se stydí za svoji chudobu. Není si jist, jestli ji náhodou nemiluje. A poslední trpělivosti ho zbavoval jeho sluha Apollon.

Jednoho dne Líza skutečně přišla. Antihrdina je v rozpacích, ale říká jí, jak je na svou chudobu pyšný, ale přitom je urozený. Ona je pochopitelně poněkud zaskočena. Apollon je poslán pro čaj, ale jeho pán se na něj zbytečně zlobí a propadá hysterii. Začne v slzách nadávat nejen sobě, ale i Líze. Ta řekne sbohem a odejde.

Tak si antihrdina uvědomuje, že nedokáže milovat. Protože milovat pro něj znamená tyranizovat jiného člověka. Láska je zápas nenávisti. Nemohl udělat nic jiného než se Líze vysmívat, protože si odvykl žít normálním životem. Z podzemí již nenalezl cestu ven. Kniha končí konstatováním, že zápisky onoho paradoxisty ještě nekončí. Nevydržel to a psal dál a dál.

Tato kniha se mi zdá velice působivá. Autor se rozhodl ztvárnit jiný typ hrdiny, než bývá zvykem – tedy žádného dokonalého romantika. A myslím, že se mu to povedlo velice dobře, protože zápornějšího hrdinu si já ani nedovedu představit. Podle mě byl velice dobrý nápad použít slovo podzemí, který symbolizuje svět antihrdiny, který už nemůže být níž a odkud není úniku. V knize se úmyslně nevyskytuje jeho jméno, což mi připomíná jiné knihy (např. Remarque - Jiskra života) , kde je hrdina uzavřen v okolním světě a na tom, jak se jmenuje, vůbec nezáleží. Nakonec se musím přiznat, že ke konci knihy jsem čekala, že Dostojevskij vyvede svého hrdinu z podzemí ven pomocí Líziny lásky, ale nebylo mu přáno.