Děj se odehrává v Rusku, v Petrohradě, v první polovině 19. století. Autor sám je jednou z hlavních postav – mladým nadějným spisovatelem Ivanem Petrovičem. Příběh začíná ve chvíli, kdy Ivan Petrovič pro sebe hledá bydlení. V deštivém počasí zavítá do kavárny, ve které se zrovna hosté hádají kvůli žebrákovi ohřívajícímu se u kamen, jemuž u nohou leží právě zemřelý pes. Stařec ve spěchu a zkroušen psovou smrtí odchází a když se za ním Ivan vydá, stařec na ulici umírá. Pomocí lidí z okolí se zjistí kde stařec bydlel, Ivan se tam vydá a byt si pronajme.
Poté se seznamujeme s rodinou Nikolaje Sergejiče Ichmeňeva, u kterého Ivan vyrůstal a jež je pro něj otcem. Ichmeňěvovi bydleli na rozlehlém statku, kde si spokojeně žili až do té doby, než tam přijel hrabě Valkovskij, který v tamějším panství potřeboval zdatného správce za kterého si vybral Ichmeňeva. Ich. měli dceru Natašu, mladou, krásnou a citlivou dívku, do které se Ivan zamiloval, ale Nikolaj Sergejič mu ve vztahu s ní bránil, protože jako spisovatel měl nestálé zaměstnání a málo peněz. V té době poprosil hrabě Valkovskij Ichm. o výchovu svého syna Aljoši, který se mu na jeho vkus zdál příliš dětinský a citlivý, což se mu nehodilo pro jeho plány, jak získávat stále větší vliv na okolí a zvláště na osoby z vyšších kruhů. Za ten čas, co by A. u Ichm., v okolí začali kolovat zvěsti, že Ichm. navádějí svou dceru Natašu, aby přinutila Aljošu se do ní zamilovat a získat tím Valkovského peníze. Hrabě se to dozvěděl, a protože v té době se už Aljoša a Nataša měli doopravdy rádi, v jeho očích se tyto zvěsti potvrdili a on v tom okamžení na Ichm. zanevřel, také z důvodu, že si pro Aljošu představoval jinou, bohatou nevěstu.
Tak na Ichm. podá žalobu za zpronevěřené peníze, soud se táhne dlouhou dobu, a Ichm. se pro finanční nákladnost sporu a náhlou nedůvěru svého okolí i s celou rodinou přestěhuje do Petrohradu, kde je blíž soudu. Nikolaj Sergejič, ač začal považovat Aljošu také za člena rodiny, přetrhá s ním veškeré styky, aby zamezil hraběti v šíření dalším pomluv, které si začal sám vymýšlet.
Nataša se proto rozhodne s Aljošou utéct, za což ji otec nemilosrdně prokleje a zavrhne. Žije tak s Aljošou v chudobě, protože Valkovskij mu přestal dávat výživné, mají pronajatý skromný byteček a z nedostatku peněz byli nuceni i nějaké věci prodat. Ivana Petroviče oba využívali jako svého zpovědníka a rádce, protože Aljoša byl ve svých citech nestálý, snadno se pro nějakou věc nadchl a z jiné znudil. Tak připravil Nataše těžké chvíle v podobě častých záletů a popíjení s kamarády. Tyto problémy řešili mlčením a pláčem, prosbami o odpuštění, protože Aljoša vždy chtěl ulehčit svému svědomí a tak to Nataše hned vše řekl. Tyto spory jim pomáhal řešit také Ivan, ačkoliv ho to bolelo, protože Natašu stále miloval.
Jednoho dne za Ivanem do bytu přijde malá, špinavá a dotrhaná dívka, která si přišla pro knihy, které tam zanechal onen mrtvý stařec. Ivana se zalekne, ale následující den tam přijde znovu a Ivanovi se podaří zjistit, že stařec byl její dědeček. Přes její obrovskou nedůvěru a strach z cizích lidí se s ním spřátelí, i když mu nechce říci o sobě nic bližšího. Jednou ji tajně sledoval a když zjistil, že ji využívá stará odporná paní Bubnovová, rozhodl se malou Nelly s pomocí svého známého zachránit a odvede si ji k sobě domů. Nelly neví, jak se k němu má chovat, protože před ním na ni nikdo hodný nebyl a pořád mu nabízí, že mu bude pomáhat v domácnosti za to, že se o ni stará. Navíc byla Nelly nemocná padoucnicí, trpěla záchvaty a horečkou, které trvaly i několik dní. Volal k ní staršího doktora, se kterým se Nelly skamarádila. Za Ivanem nyní často přicházeli návštěvy, od kterých stejně jako od Ivana se dozvídala o osudech Nataši, se kterou zatím z neznámého důvodu soucítila, a nenáviděla za to také Ichm. a hraběte Valkovského.
Po nějaké době, co Natašou a Aljošou hrabě opovrhoval, totiž opět začal Aljošovi platil, začal s ním rozmlouvat o jeho životě, a jednou, zcela nečekaně, přijel do jejich bytu aby si s nimi promluvil. Začal je prosit o odpuštění za to, že se s nimi nestýkal, mluvil v okrasných, dlouhých větách a ujišťoval Natašu, že ji uznává a přeje jim brzkou svatbu. Tím ovšem nesledoval nic jiného, než že Aljoša podiven nad otcovým chováním, začal se s ním opět stýkat a jezdit s ním na návštěvy do vyšších kruhů společnosti. Čím dál více si získával Aljošu na svou stranu, seznámil ho s bohatou a ušlechtilou Káťou. Od té doby Al. srdce kolísalo mezi dvěma ženami. Aljoša si jeho záměry odpoutat ho od Nataši neuvědomoval, a i když Ivan upozorňoval, že za náhlou změnou jeho chování se bude něco skrývat, Aljoša ho neposlouchal a Nataša se to snažila přehlížet.
Jenže Aljoša stále více mluvil o Kátě a přál si, aby se spolu s Natašou seznámily. V té době si už Nataša uvědomovala, že Aljošu ztrácí, protože byl plně okouzlen novým, neokoukaným vztahem ke Kátě. S tou si Aljoša plánoval odjezd do Moskvy, ale sliboval si, že se co nejdříve potom vrátí podívat se k Nataše. Nataša si vše řádně promyslela a rozhodla se Aljošu přenechat Kátě, protože jí bylo jasné, že se za ní z Moskvy už nevrátí. Když k ní přišla na návštěvu Káťa, obě dvě si rozuměli i beze slov, a domluvili se, že pro Al. bude lepší zůstat s Káťou. Po tom, co Káťa odešla, se s ní Aljoša loučil jakoby jen na pár dní a Nataša na sobě nedala nic znát, nechtěla ho zbytečně rozrušovat.
Když takhle sklíčená a sama zůstala Nataša v prázdném bytě, přišel Valkovskij, který ji nesl peníze, které soudně vyhrál na Ichm., protože chtěl udělat velké gesto, aby odpoutal pozornost od Aljoši a věděl, že by ji Ichm. nikdy nepřijal zpět. Když mu Nataša řekla, že vše o jeho intrikách ví, že ví o tom jak je oklamal a že jím opovrhuje, hrabě, ač překvapen se jí do očí vysmál a i s penězi odešel. V té chvíli přišel Ivan utěšit Natašu, a když zjistil, co se stalo, rozběhl se domů za Nelly.
Jak se mu totiž podařilo zjistit, Nelly s její matkou procházeli podobným osudem: Nellyina matka se zamilovala do nějakého muže, s nímž odjela do ciziny a kde ji obral o veškerý jejich majetek, který patřil jejímu otci. Ten ji za to proklel a i když se Nellyina matka v největší chudobě vrátila do Petrohradu, aby prosila otce za odpuštění, otce hledala a nakonec ho podle jeho psa poznala, on jí neodpustil a tak se snažila o to, aby měl rád aspoň její dceru. Byla totiž smrtelně nemocná a tak chtěla dceru zabezpečit. Až když Nellyina matka umírá, vystrašená Nelly donutí otce aby se s ní šel rozloučit, avšak přicházejí pozdě, ona je už mrtvá. To bydlely v bytě u Bubnovové, která pak stejně jako její dědeček nutili Nelly žebrat peníze.
Tímto pohnutým osudem se Ivan chystal obměkčit Ichm. srdce. I když se Nelly zdráhala, nakonec k Ichm. šla a vše jim vypověděla. Ichm. který už dříve chtěl Nataši odpustit, si najednou uvědomil následky a rozhodl se k Nataše zajít. V tom se však otevřeli dveře a Nataša, celá rozčílená a unavená vběhla dovnitř. Všichni se usmířili a do rodiny přijali i Nelly. Po tak velkém citovém vypětí, kdy Nelly musela vzpomínat a všechny zlé časy, se Nelly roznemohla a dlouhou dobu stonala. Doktorovi i Ivanu Petroviči bylo jasné, že umírá na slabé srdce, ale ona se to před Ichm., který si ji nejvíc oblíbil snažila zlehčovat a tajit. Za několik měsíců, kdy se Ichm. stěhují do většího bytu, Nelly umírá. Ivan Petrovič od svého známého,který mu dříve pomohl Nelly zachránit, se dozvídá, že pro hraběte kdysi hledal nějakou ženu s dítětem, která ho mohla usvědčit z otcovství a tím mu znemožnit chystaný sňatek s mladou a bohatou šlechtičnou. Tou ženou byla Nellyina matka a dítětem Nelly. I když Nelly měla možnost za hrabětem jít a dát mu dopis od její matky a snad z toho mít nějaké výhody, pro svou nenávist k němu ho proklela a raději žila v chudobě, než aby se s ním setkala.
Po Nellyině smrti si v zahradě Nataša čte dopis od Káti, která ji ubezpečuje o Aljošově štěstí a spokojenosti. Když si dopis přečte Ivan, shodnou se na tom, jak by vše mohlo být krásné a jednoduché, kdyby bývali mohli být spolu…
Fjodor Michailovič Dostojevskij
byl ve svých 28 letech odsouzen k smrti za účast v Pokrokovém hnutí, které usilovalo o reformy v Rusku. Tento trest byl změněn v dlouholeté vězení na Sibiři. Zde žil mezi zločinci a náboženskými sektáři. Tyto otřesné životní zkušenosti vedly autora ke snaze pochopit lidské utrpení, lidské povahy s různými poruchami. Zahájil novou etapu v literatuře, psal psychologické romány v nichž se nezaměřil na vnější okolnosti, ale na vnitřní život svých postav. Dostojevskij viděl zlo soudobého zřízení, ale bál se radikálního převratu a proto vyzýval k morální obraně v duchu křesťanských ideálů. Ve svých esejích silně podporoval směřování Ruska na Západ a jeho modernizace. Demonstroval krizové příznaky v psychologii současné společnosti, zhoubně poznamenávající lidské vztahy, zachytil soudobé hnutí anarchistických teroristů i morální a existenciální problematiku. Celý svůj život byl epileptikem, kvůli čemuž i zemřel. Paradoxně až těsně před smrtí národ pochopil, jak velkým je spisovatelem.
Románovou novelu Uražení a ponížení napsal po svém návratu z vyhnanství a vyvolala rozporuplné reakce (kvůli kostrbatosti zápletky). Silně v ní zaznívají humanistické motivy.
28. květen 2008
4 087×
1579 slov
