Dostojevskij, Fjodor Michajlovič - Bratři Karamazovi

Ruský spisovatel FJODOR MICHAJLOVIČ DOSTOJEVSKIJ se narodil 11.listopadu 1821 v Moskvě jako jedno ze sedmi dětí lékaře chudinské nemocnice.Po studiích na vysoké vojenské technické škole v Petrohradě pracoval rok jako úředník ,aby se ve třiadvaceti letech definitivně rozhodl pro svobodné povolání spisovatele a žurnalisty.Již roku 1846 vydává svůj první román „Chudí lidé“, který se setkal se značným ohlasem, a po něm následující povídky a novely ,jako například „Dvojník“ ( 1846),“Bílé noci“ (1848 ) a jiné.
Osudovým rokem v Dostojevského životě se stává rok 1849,kdy byl odsouzen k trestu smrti zastřelením za celkem nahodilou účast v kroužku petraševců,společnosti převážně mladých šlechticů usilujících o reformu ruské společnosti.Až na samotném popravišti byl Dostojevskij spolu s ostatními odsouzenci omilostněn a trest smrti mu byl změněn na čtyřleté nucené práce v sibiřské káznici a dalších šest let vyhnanství.Tento hluboký existenciální zážitek,strádání a těžká fyzická práce spolu s několikaletým pobytem mezi spodinou a vyvrheli společnosti – bezprostředně zpracované v románu „Zápisky z Mrtvého domu „ - jen posílily Dostojevského náboženského cítění ,prohloubily jeho zájem o lidskou psychiku a osudy lidí pochybujících, trpících a hřešících a měly ve své podstatě velmi blahodárný vliv na jeho další literární tvorbu. Svými vrcholnými románovými díly , jako „Zločin a trest“ (1866), „Idiot“ (1868) , „Běsi“ ( 1871 – 1872 ) a „Bratři Karamazovi“ (1879 – 1880 ), se Dostojevskij stává jedním z předchůdců moderního psychologického románu.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij umírá 9. února 1881 v Petrohradě .
Na Západě bylo Dostojevského dílo přivítáno rozporuplně.Zatímco F.Nietzsche je hodnotil velmi příznivě, kritika reagovala rozpačitě – například ve Francii vyjadřovaly literární kruhy překvapení nad tím,že řešení otázek lidského bytí,otázky Boží existence, spravedlnosti,mravní čistoty a vykoupení spisovatel svěřuje svým podivným postavám.Skutečného triumfu se Dostojevského tvorba dočkala v prvních desetiletích našeho století. Slavné osobnosti francouzské literatury – Mauric,Duhamel, Sartre … - oslavují ruského génia . Někteří spisovatelé však zaujímají odmítavý postoj vůči rostoucímu vlivu ruského autora.V roce 1882 francouzský kritik hrabě de Vogüé , který představil francouzské společnosti moderní ruský román, tvrdil, že všechny Dostojevského postavy i se svým autorem patří na psychiatrii , a pochyboval , jestli někdo „Bratry Karamazovi“ vůbec dočte do konce. Prvním západním filosofem ,který uceleně zpracoval Dostojevského dílo, se stal T.G. Masaryk . Svoji knihu „Rusko a Evropa“ z let 1913 – 1919 postavil na myšlence ,že rozbor autorovy tvorby je nejlepším a nejspolehlivějším klíčem k pochopení historického, duchovního a politického vývoje ruského národa.
Bratři Karamazovi je čtyřdílný společensko-psychologický román s epilogem, autorovo poslední dílo.
Jádro příběhu o otcovraždě vzniklo na základě skutečné události. Román, členěný dále do dvanácti knih, z nichž každá má od pěti do čtrnácti kapitol , zevrubně líčí osudy rodiny statkáře Fjodora Pavloviče Karamazova. Ze dvou manželství měl tři syny - racionalistu Ivana , nábožensky založeného Aljošu a citově vzrušivého Dmitrije - a z nemanželského svazku se služkou Jelizavetou Smrdutou levobočka , nenávistného Smerďakova , který žije v rodině Karamazových jako sluha. Synové cynického a chlípného otce nenávidí.Smerďakov starého Karamazova zabije,upadne do epileptického záchvatu a z vraždy je obviněn Dmitrij, který otce podezříval ze vztahu ke Grušeňce, již sám miloval.Ač nevinen, je Dmitrij odsouzen , trest přijímá a spolu s Grušeňkou odcházejí na Sibiř. Smerďakov se Ivanovi přizná z otcovraždy a sám spáchá sebevraždu.Ivan onemocní duševní chorobou a jeho pravdivé vylíčení před soudem není bráno vážně.
Důležitou roli v románu má starec Zosima. „Starectví“ bylo v pravoslavných zemích starobylou institucí a v Rusku své největší slávy dosáhlo v druhé polovině 18.století . Starci byli považováni za lidi mimořádně zkušené a moudré. Zosima myšlenkově ovlivňuje Aljošu, ale po jeho smrti odchází Aljoša z kláštera.
Fjodor Pavlovič Karamazov je člověk chlípný, vypočítavý,zbabělý a šaškovské nátury.Lnou k němu jen tři lidé – jeho nejmladší syn Aljoša , jeho sluha Grigorij a podivným způsobem i Hipolit Kirilovič. Celoživotním druhem a útěchou je mu jen alkohol . Je však také velmi šetrný.O své peníze se dokázal výborně postarat.
Dmitrij Karamazov je zběsilý,lehkomyslný,prudký,vášnivý a netrpělivý mladík. Přesto však opravdově miluje Grušeňku a je také hoden starcovy hluboké úklony.Nezapomíná na „vinu,jež opomenul, přehlédl“. Přesto však může čtenář Míťu odsoudit ve chvíli, kdy táhne z hospody za bradku štábního kapitána a nereaguje ani na úpěnlivé prosby jeho syna Iljoši.
Ivan Karamazov je racionalista.V dětství byl poněkud zasmušilý a uzavřený, ale naprosto nebojácný. Z počátku byl Ivan prostředníkem a smiřovatelem mezi otcem a svým bratrem Dmitrijem.
Rozhodně však není ateistou, věří v „uspořádání ,smysl života,věčnou harmonii“, ale drtí ho utrpení nevinných, hlavně dětí.Je ochoten vzdát se své harmonie, která by stála za „ jedinou slzičku zmučeného dítěte, které se bilo pěstičkou do prsou“. Ke konci románu Ivan onemocní nervovou chorobou.
Aljoša Karamazov je nábožensky založen.V dětství byl málomluvný,ale „ne z nedůvěřivosti ani z ostýchavosti, nýbrž pro jakousi vnitřní, výhradně osobní starost“.Spolužáci pochopili,že je odvážný,nebojácný,ale nijak se tím nepyšní. Měl však vlastnost,která vyvolávala chuť dobírat si ho.Byla to jeho nezkrotná,zběsilá stydlivost a cudnost.Měl rád lidi a věřil v ně. Přesto nebyl nikdy považován za prosťáčka a byl ve společnosti velmi oblíben.
Autor zamýšlel napsat pokračování románu ,o čemž svědčí mimo jiné i drobné odvolávky vypravěče : „Snad si o něm ještě něco povíme…“.Román je přeložen převážně do spisovné češtiny , místy se však objevují i hovorové prvky.
Dostojevskij zásadně řeší otázky otců a dětí,viny a trestu , individuální vzpoury a individuální odpovědnosti – pokání , konflikt rozumu ( Ivan),vášně (Dmitrij ) a citu ( Aljoša ) i náboženské víry. V kapitole „Velký inkvizitor“
( V.kapitola knihy páté ) vyslovuje autor ústy Ivanovými kritiku západního křesťanství. Naproti tomu v postavě Aljoši tlumočí své pravoslavné krédo.
Nejdůležitější myšlenkou románu jsou asi slova umírajícího bratra starce Zosimy „všichni jsou odpovědni za všechny“. Této myšlence starec také učí své žáky a Dmitrij Karamazov dokonce vysloví tuto větu ve vězeňské cele,několik dní před soudním procesem.
Autor v této románové fresce reagoval na problémy ,které ho znepokojovaly celý život, konfrontoval západní a ruské myšlení a pokusil se zodpovědět existenciální otázky člověka vůbec. Ruské drama tak v Bratrech Karamazových přerůstá do dramatu všelidského.