Děj této knihy se odehrává na konci devatenáctého století v carském Rusku. Hlavním hrdinou je kníže Lev Nikolajevič Myškin, který se vrací po čtyřech letech zpět do vlasti. Tato léta strávil ve Švýcarsku, kde se léčil z padoucnice (epilepsie). Do Ruska se vracel mimojiné i proto, že dostal dopis, který mu sděloval, že dostane velké dědictví.
I když už netrpěl záchvaty tak často, přece na něm bylo znát, že není zcela zdráv. Měl velké, jasně modré oči, jeho pohled byl mírný, ale těžkomyslný, tvář měl hubenou a bezbarvou. Byl to typ mravně krásného a čestného člověka, který však v tehdejší morálně upadlé ruské vysoké společnosti vzbuzoval pouze úsměv. Autor chtěl dokázat, že ve světě, kde rozhodují ti, co mají moc a peníze, nemá dobrý a ušlechtilý člověk žádnou šanci.
Příběh začíná tím, jak Myškin jede vlakem ze Švýcarska do Petrohradu. Ve vlaku se seznámí s mladým obchodníkem Rogožinem. Po příjezdu do Petrohradu jde za generálem Jepančinem, protože paní Jepančinová je jeho vzdálená příbuzná. Zde se také dovídá o existenci jisté krásky Nastasji Filipovny. Generál pomůže knížeti tak, že mu zajistí místo a nocleh. Ubytuje ho u svého zaměstnance Gavrily. Kníže se seznámí s Gavrilovou rodinou a hned se stane svědkem domácí hádky, ve které se dozví, že si Gavrila chce vzít Nastasju Filipovnu ( ta má říci své slovo na dnešní oslavě). Nastasja Filipovna shodou okolností právě přichází na návštěvu. Všechny uráží, nechová se hezky. Kníže Myškin na ni velice zapůsobí. Poté se přihrne Rogožin se svou bandou, také beznadějně zamilován, a nabídne Nastasje 100 tisíc rublů, jen když si ho vezme. Nakonec se dohodnou, že přinese peníze večer k Nastasje na oslavu jejích narozenin. Kníže se rozhodne Nastasje sdělit, aby si Gavrilu nebrala, protože jde jen po penězích – Nastasja má dostat věnem 75 tisíc rublů. Jde na její oslavu a opravdu dostane příležitost se k tomu vyjádřit. Nastasja tedy říká Gavrilovi, že si ho nevezme. Kníže Myškin se přiznává, že by se s ní chtěl také oženit. Nastasja si však myslí, že není knížete hodna a odchází s Rogožinem, který přinesl slíbené peníze. Nechce si ho ale pořád vzít, potom od něho utíká.
Po nějaké době kníže odjíždí do Moskvy pro své dědictví. Chodí lépe oblečený a díky tomu, že má peníze, vyrojili se kolem něho různí příživníci. Po nějaké době se vrací zpět do Petrohradu, usmiřuje se s Rogožinem. Chce navštívit také Nastasju, ale ona není doma, prý odjela do Pavlovska. Rogožin ho celou dobu sledoval, počkal si na něj s nožem. Myškin z toho dostává první epileptický záchvat. Léčí se u přítele v Pavlovsku, kde v té době žije i Nastasja Filipovna. Žije vcelku spořádaným životem, ale za Rogožina se stále neprovdala.
Po uzdravení se kníže vrací do Petrohradu. Blíže se seznamuje s jednou z dcer generála Jepančina – s Aglájou. Její matka se knížete ptá, jestli je do ní zamilovaný. Kníže prohlásí, že není, i když v hloubi duše cítí opak.
Při příležitosti Myškinových narozenin se všichni jeho přátelé shromáždí na večírku. Kníže dostává od Agláji pozvání na tajnou schůzku. Aglája je do knížete také zamilovaná, ale bojí se to dát najevo.
Týden po této oslavě je kníže pozván k Jepančinovým do tehdejší vysoké ruské společnosti. Dostává další epileptický záchvat a společensky se naprosto znemožní. Jepančinovi ho ale ujišťují, že na jejich přátelském vztahu se nic nemění.
Po několika dnech Aglaja spolu s knížetem navštíví Nastasju. Aglaja se s Nastasjou pohádá a uteče, nechce už s knížetem nic mít. Kníže chce jít za ní, ale Nastasja mu brání v odchodu. Kníže se rozhodne vzít si Nastasju. Zasnubují se a svatba má být za týden. Myškin je velice uzavřený, nenechá si svatbu vymluvit. Tvrdí, že si Nastasju nebere z lásky, ale z lítosti, že je šílená. V hodinu svatby však utíká Nastasja Filipovna za Rogožinem a odjíždějí spolu pryč. Druhý den pozve Rogožin knížete domů, kde mu ukáže, že ji zavraždil. Myškinovi se vybavuje, jak se ho kdysi Gavrila ptal, jestli si myslí, že by si Rogožin vzal Nastasju. Kníže mu tenkrát odpověděl: „Nu, myslím, že by si ji vzal třebas hned zítra, ale za týden by ji možná zavraždil.“
Rogožin je odsouzen na 15 let vyhnanství na Sibiř. Kníže Myškin se opět vrací do sanatoria ve Švýcarsku. Nepoznává své známé a nechápe, co se kolem něho děje. Jeho diagnóza zní stejně jako před lety – idiot.
Myslím si, že kdyby o knížeti Myškinovi nikdo nevěděl, že je nemocný, že má jakési chorobné záchvaty, a kdyby jim on sám neříkal, že byl ze své nemoci skoro idiot, brali by ho jako obyčejného člověka. I když on tak obyčejný nebyl. Byl sice tak trochu naivní, ale to bylo proto, že dlouho nebyl v Rusku a neznal tamější způsoby, ale jinak byl velmi rozumný a uměl naslouchat i poradit. A také mi chvílemi přišlo, že všichni jsou blázni, jen Myškin byl normální.
Román se snaží zobrazit ideálně mravně krásného člověka, byť idiota. Dějová stránka je poněkud zatlačena do pozadí. Dostojevskij si dává záležet na detailním prokreslení psychologie jednotlivých postav. Dějová linie je více rozvětvená, nežli jsem tu nastínila. V příběhu se objevuje mnoho jiných osob a mnoho dílčích epizod. Hlavní hrdina, kníže Myškin, přichází do tehdejší morálně upadlé ruské vysoké společnosti. U této petrohradské smetánky vzbuzuje jeho naivita a mravní čistota pouze úsměv. Přesto ale mocně zapůsobí na krásnou Nastasju Filipovnu i mladou dívku Aglaju. Podaří se mu vzbudit jisté city i v mladém obchodníku Rogožinovi. Nakonec však autor dokazuje, že ve světě, kde rozhodují ti, co mají moc a peníze, nemá dobrý a ušlechtilý člověk žádnou šanci. V románu Dostojevskij občas odbíhá ke svým vlastním úvahám například o trestu smrti a jiné .
Na můj vkus je román poněkud rozvleklý, vedený převážně v dlouhých dialozích, do kterých se zapojuje většina osob. Přesto kniha velmi poutavě vypráví o životě tehdejší ruské smetánky a pro ty, které Rusko nebo ruská literatura zajímá, bych ji vřele doporučila.
Kníže Myškin je dokonale mravný a čestný člověk, po léčení jakoby bez paměti. Bezbranně stojí proti společnosti, která ho znovu vrátí k šílenství.
25. červenec 2007
5 001×
995 slov
