Herkules je hlavní postava rozhlasové hry Herkules a Augiášův chlév od švýcarského prozaika i dramatika Friedricha Dürrenmatta. Odvážný národní hrdina Herkules, který zastává a spravuje řecký úřad, má problémy s financemi, nemá jak splatit dluhy. Stěžuje si svému sekretáři Polybiovi, že musí platit vysoké daně a ještě vyplácet plat nějakému básníku Homérovi, který si účtuje dvaapadesát drachen za šestadvacet veršů. Polybios podává Herkulovi dopis, ve kterém žádá král Augiáš z vesničky Elida o pomoc a nabízí finanční odměnu. To je příležitost k vyřešení peněžních problémů. S čím že má Herkules pomoct? Myslíte si, že se má utkat s drakem či bojovat s obrem nebo zabít mamuta? Nic takového. Jeho úkol je zcela jiný. Vyčisti jednu řeckou vesničku od hnoje.
Herkules nejprve nabídku odmítá, ale přemlouvání jeho milenky Deianeiry a vize peněžního honoráře, ho obměkčí a odchází jako velký hrdina čistit město od hnoje. Po příjezdu do vesnice se brodí přes nechutnou hromadu hnoje a močůvky. Stojí před ním nepřítel, se kterým se ještě nikdy nesetkal – zapáchající a tlející vesnička zamořená hnojem. Přemýšlí, jak nastolenou situaci vyřešit, jak vesničku zachránit a vyčistit ji. Když už se zdá, že ví jak na to, zjišťuje, že o pomoc už skoro nikdo nestojí, obyvatelstvo se proti němu staví a Herkules je nachytán několika podvody. Poznává, že není zahnojeno ani tak město jako mozky obyvatel, a ty nikdo nezachrání. Zcela otráven utíká před podvodníky a „smraďochy“ a vrací se domů tentokrát ne jako hrdina, ale jako poražený.
Dürrenmatt ve svém díle kritizuje společnost, která je beze smyslu, plná podvodníků a lidí, kteří jsou lehce manipulovatelní. Své kritické stanovisko ke světu realizuje pomocí dramatické ironie, která umožňuje vidět společenskou skutečnost z odstupu, bez citového ztotožnění a uchovat si tak při kritice objektivitu. Společnost zde přirovnává k páchnoucímu hnoji, kterého neustále přibývá a postupně se dostává do všeho, vody, mléka, sýrů i moře. Ukazuje nejhorší situace lidské společnosti, varuje a ukazuje, co je špatně, že se s danou situací musí něco dělat, nebo zahyne. Dostane se do absurdní, nesmyslné situace, ze které nebude cesta ven. Řeší otázku existence společnosti, stejně tak, jako se jí zaobíral ve svých dílech Brecht, ale na rozdíl od něho Dürrenmatt nenalézá žádnou odpověď, ukazuje pouze, co je špatně, k čemu to může vést.
Že autor vše ironizuje a zesměšňuje potvrzuje i zvrácenost hlavního hrdiny Herkula. Všichni ho známe jako bájného hrdinu, který bojoval s různými obry a nestvůrami. Zde však Herkulův pokus o záchranu skončí fiaskem. Narazí ne neuchopitelného nepřítele – na vesničku plnou hnoje, proti níž je jeho fyzická síla bezmocná. I přes veškerou snaho prohrává, protože není zkažená jenom vesnice, ale hlavně obyvatelstvo, jejich mozky jsou zcela zahnojené, beze smyslu a dobré morálky.
Hra je tragicko- komická. Tragičnost je zachycena především ve vyznění díla a v pádu hlavního hrdiny, komičnost se vyskytuje v představě města zamořeného smradem a hnojem. Také na mě komicky působí role Herkula jakožto státního úředníka, polonahého hrdinu s kůží kolem pasu vykonávající finanční úřad a řešící problémy s daněmi. Dalším prvkem komiky je užívání legračních jmen. Zde se inspiroval u Gogola a použil metodu „ nomen omen“. Například Pantheus za Sviňova. Kadmos ze Sýrařova, Tydeus ze Zadního Smrďákova či Aeskulap z Mlékopil aj. Myslím, že toto drama patří k absurdnímu směru, tentokrát ne formou napsáním či nesmyslností textu. Absurditu vidím v pojetí problému. Představa lidí, jak se myjí i jedí v hnoji je zcela nesmyslná. Ze začátku chtějí městečko zachránit, ale postupem času je to všem jedno a řekla bych že jim to přestává vadit, ba dokonce se jim to líbí. Už si na to zvykli. Vyznění dramatu má hlubokou a vážnou myšlenku, která je doplněna o směšné a parodické prvky.
Ještě bych se vrátila k úvodu, kde jsem zmínila, že se jedná o rozhlasovou hru. Z toho vyplývá, že základním prvkem musí být komunikace. Autor se zde vyhnul situacím a dějům, které jsou důležité z hlediska vizuálního. Je zde dobře propracovaná stránka zvuková, nevyskytují se zde komplikované, zamotané příběhy. Nevyskytují se zde žádné efekty, žádnou roli nehrají kulisy ani kostýmy. Důležitým prvkem je posluchačova představivost, proto jsou zde krátké, úsečné věty, nad kterými se nemusí dlouho přemýšlet. Na závěr bych chtěla říci, že hra se mi líbila, pro četbu se mi zdála rozhlasová hra lepší než obyčejné drama. Je to snadněji pochopitelné a představitelné. Tuto hru možná už i kvůli smradu z hnoje si nedovedu představit inscenovanou na divadle. A protože si myslím, že už jste dosti zamořeni nejen smradem hnoje, ale i mými řečmi, referát ráda ukončím.
28. září 2007
3 609×
741 slov
