Durychova menší valdštějnská trilogie, Rekviem, se odehrává za třicetileté války. Autor se v tomto souboru tří povídek, stejně jako ve větší valdštějnské trilogii, zabývá osobou Albrechta z Valdštějna. Všechny příběhy se odehrávají v době, kdy je tento šlechtic již po smrti. Ačkoli se pro to, abychom sledovali děj, musíme vrátit o několik století zpět, Durych se svou prózou dotýká témat nadčasových, přemýšlí jejím prostřednictvím zejména o statečnosti a vztazích podřazenosti a nadřazenosti, moci a dobrovolné smrti, tedy námětech, které se dají snadno představit i v dnešní době.
První povídka nazvaná Kurýr pojednává o poslu, kterého zplnomocnil již mrtvý generalissimus Albrecht z Valdštejna. Když to kurýr zjistí, skočí na koni přes palisádu, kterou nemůže překonat a dobrovolně odejde z tohoto světa. Třetí přibližuje cestu generála Banéra a jeho ženy do kláštera kartuziánů, v němž je uloženo Valdštějnovo tělo. Tam se setkají s jeho mrtvolou v rakvi a odvezou s sebou jeho hlavu a ruku.
Kniha Rekviem je psána jazykem tak složitým, že čtenář má občas potíže textu beze zbytku porozumět. Výběr slov i stylistická stavba vět je velice komplikovaná, plná jazykových prostředků, které bychom spíše našli v poezii, než v próze. Autor používá hojně metafory i personifikace. Svou velkou představivost využívá zejména při popisu míst, kde se děj odehrává a osob, s nimiž se člověk, který knihu čte, setkává poprvé. Nechává přitom dostatek prostoru pro fantazii čtenáře, který si obrazy defilující před jeho vnitřním zrakem může dokreslit po svém.
Příklad: "Ostré střechy a hranaté věže kostelů těžce nesly příkrov vlhkého přítmí a hradby se podobaly zkřehlému, nataženému hadu. Městské brány zanikaly se svou chloubou jako trpaslíci stojící na špičkách, bašty se krčily zimou, rozkopané a nedostavěné vedety a semiluny žalostivě strašily jako spálené rasovny, palisády byly omšené hladem dlouhé chvíle a stářím."
Kompoziční postup a stavba knihy jsou podobně vystavěné jako barokní skladba, která se také odvíjí velice složitě a hned na několika rovinách najednou. Evidentní je to zejména v povídce Kurýr: začíná tématem jezdce, který jede na koni bezútěšnou krajinou (a je to jako by začal hrát první hlas ve fuze) přidávají se další postavy (další nástroje) kardinál, baron a generál, kteří s hlavním hrdinou povídky proplétají složitě své hlasy. Povídka končí opět hlavním témate, to přitom skončí ne podle očekávání, ale konec je nečekaně smutný (v moll).
Pro Durychovo Rekviem je typická ponurost, jako by se vše odehrávalo v šerosvitu, který známe tak dobře z Rembrandtových pláten.
Příklad: "Kurýr se octl v předsíni, tu již byly čtyři stěny, jiné než na chodbách a schodištích biskupského domu, i strop byl jiný, připomínalo to klec, ne právě veselou, a mohlo býti teskno po studených vichřicích v blátivých polích a nevlídných cestách. Bylo zde cítit dvůr, úřednictvo a suchý chlad, který se bezvýsledně natřásal výfukem z krbu, z něhož skučela píseň hořícího dřeva."
Složitostí jazyka se podle mě autor snaží navodit pocit a atmosféru doby, v níž se děj odehrává, baroka. Způsob , jakým se chová ke čtenáři připomíná Vladislava Vančuru a jeho Markétu Lazarovou. Stejně jako zprostředkuje čtenáři vůni a chuť dávno zašlých časů prostřednictvím polozapomenutých slov a obratů, vět, které už dnes říkáme úplně jiným způsobem.
Příklad: "...bílá záclona stydlivě a vášnivě padla zakrývajíc obraz neznámé ženy, ale bylo znát, že za chvějící se záclonou ještě prudčeji se chvěje jitřní zvědavost udivené krasavice v zakletém přítmí. "Šťastné znamení," zavolal nahoru a zamručil si mezi zuby: "Ne, nepřijel jsem od Olomouce jíst klobásy se zelím."
V próze Jaroslava Durycha se dá sledovat další moment tolik typický pro dobu baroka, a to osudovost. Příběhy na nás činí dojem, jako bychom sledovali ne živé lidi z masa a kostí, ale dřevěné loutky, na jejichž vůli nezáleží a které nemohou svět kolem sebe do velké míry ovlivnit. Nejsnáze to jde opět sledovat v povídce Kurýr: O životu posla rozhodne jeden dopis, list papíru s pečetí. Přesněji řečeno zjištění, že listina o níž se domníval, že má výlučný význam, je zcela bezcenná.
2. prosinec 2007
6 710×
646 slov
