Dyk, Viktor - Krysař (výklad díla)

„A vaše jméno?“
„Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.“

Takto uvádí český anarchistický básník, Viktor Dyk, své jedinečné dílo, jež svou netradiční jazykovou kompozicí, mnohoznačností a nesmrtelnou myšlenkou překračuje hranice tradiční prózy a činí tak z něj skvost české literatury. Seznamte se s Krysařem.

Lidi odjakživa přitahují tajuplné postavy cizinců, co zdánlivě nikam nepatří a nechovají se podle zažitých regulí. Na jednu stranu z nich mají strach, možná jimi i pohrdají, na druhé straně k nim cítí jistý skrytý obdiv. Tajemní poutníci vystupují snad ve všech bájích, mýtech a pohádkách mnoha národů. Viktor Dyk se zaměřil na staroněmeckou legendu o krysaři ze 13.století. Proč právě tento starý příběh, zdánlivě se k českým zemím nijak nevztahující a pravděpodobně nikterak známý? Abychom mohli uspokojivě odpovědět, měli bychom si nejprve vysvětlit, kdo to vlastně krysař je.

„…Krysař píská a píská, až vyvede všechnu havěť z jejich skrýší. Jde za ním jako omámená. Zavede ji do řeky, do Rýna, Dunaje, Havoly, Vezery. A dům je prostý krys… Mám zvláštní nadání vyháněti krysy. Pískám na píšťalu občas velmi smutné písně, písně všech krajů, kterými jsem prošel. A já prošel mnoha zeměmi, slunnými i ponurými, pláněmi i horami. Má píšťala zní tak tiše. Krysy slyší a jdou. Není takového krysaře mimo mne…“

Záhadná postava přichází do hanzovního města Hameln. Říkají mu krysař, snad z posměchu a pohrdání, snad z bázně. Nikdo neví, odkud pochází, ba ani sám krysař nezná odpověď na tuto otázku. Pokud bychom se rozhodli ignorovat mystičnost postavy muže v kápi s „kouzelnou“ píšťalou, mohli bychom říci, že postava krysaře představovala jakéhosi středověkého „deratizátora“. Poslání krysařovo je však v knize vedlejší. Viktor Dyk tvořil na přelomu 19. a 20.století, pročež je dílo poznamenané dekadencí a hlavně symbolismem. Samotný krysař představuje určitý symbol, nikoliv osobu. Reprezentuje určitý životní způsob, dobu… Varování?
Autor nás s hlavní postavou knihy seznamuje prostřednictvím dialogu krysaře a mladé, poněkud naivní, dívky Agnes. Naslouchá krysaři jako u vytržení. Hltá každé jeho slovo, visí mu na očích, které ji zvláštně přitahují. Bojí se krysaře a zároveň ji ta bázeň opájí. Prozradí sice krysaři, že je zasnoubená s Dlouhým Kristiánem, avšak cizinec tento fakt jaksi ignoruje. „Nechci ho viděti. Nechci o něm slyšeti. Vím, že je na světě mnoho šeredných věcí. Co je mi po nich, nepřijdou-li mi do cesty. Nechci ho viděti.“ Už nyní bychom tedy mohli říci několik povahových rysů krysaře. Z jeho počátečního monologu vyznívá jistá přesvědčenost o vlastní nadřazenosti, což se ovšem trochu tluče s počátečním krysařovým prohlášením: „Jsem hůř než nikdo.“ Jako kdyby krysař stál povznesen nad vlastní existenci. Možná se cítil jako služebník Osudu, který ho předurčil k jiným věcem. Krysař představuje tedy rozpolcenost. Jeho život, zcela jasný úděl hubit krysy a nikde se nezdržovat se najednou střetne s láskou. Krysař se zamiluje do Agens a očividně netuší, jak se s citem vypořádat. Doposud žil stejně, byl poslušný svého úkolu a najednou by se měl usadit a vzdát se dosavadního života? Hrdina přemýšlí a srovnává priority. Tak trochu sám sobě vnucuje, že není schopen trvale zůstat na jednom místě. Agens o jeho chmurných myšlenkách nic netuší. Hoří k němu až zaslepenou vášní. Miluje krysaře a dá se říci, že krysař také miluje Agens.

Paralelně s milostným vztahem těchto dvou postav nás autor seznamuje s dalšími hrdiny. Jako stěžejní se ukáže rybář Sep Jorgen. Ačkoliv se nám to na první pohled nezdá, jeho charakter je velmi blízký krysařovu. Sepp žije v ústraní, neboť jej všichni považují za blázna. Uvědomuje se všechno až dalšího dne. Proto jaksi promeškává všechny životní šance. Posmívá-li se mu někdo, rybář jenom hloupě stojí. Druhého dne zoufale nadává, avšak pozdě. Ten, kdo Seppovi ukřivdil už dávno odešel. Lidé nemají rádi Septa Jorgena a nemají rádi krysaře. Oba jsou příliš odlišní. Proto se v podstatě zatvrdili a ztratili víru ve společnost.

Druhého dne přichází krysař do známého hostince U žíznivého člověka. V tomto podniku se vlastně schází všichni lidé města. Jde o jakýsi střed „kulturního“ života, kde se probírají všechna důležitá rozhodnutí. U jednoho stolu seděli konšelé města – Gottlieb Frosch (truhlář) a Bonifác Strumm (krejčí). Oba patřili mezi velevážené občany Hameln, neboť jejich výrobky byly známy svou kvalitou po celé zemi. A právě tady vznesl krysař svůj požadavek o vyplacení své odměny za vyhubení krys. Pánům se ale najednou smluvená suma sto rýnských zdála přemrštěná. Krysař přece nevykonal nic tak namáhavého! Aby to však nějak slušně „zaobalili“, vysvětlili mírně krysaři, že dokud neprokáže svou totožnost, nemohou mu vyhovět. „Jsem krysař,“ rozkřikl se prudce, až se přítomným, že se okna venku zachvěla. „Jsem krysař a vy poznáte, že jím jsem. Není takového krysaře a nevím, bude-li ho kdy. Vykonal jsem svůj závazek; vy však ne. Mějte se na pozoru.“

Setkáváme se tedy prvně s krysařem hrozícím. Obyvatele Hameln sice jeho hrozba znepokojila, po několika dnech však jeho slova vypustili z mysli. Jistě, touha po pomstě v krysařově mysli doutnala. Neklidně procházel té noci síní. Byla to ale Agnes, kdo jeho vztek zmírnil. Nechal se, pohnut vášní, hlasem překotným, slyšet, že právě kvůli ní Hameln (jako milostivý pán…) ušetří.
Konšelům se té noci zdál velmi nepříjemný sen. Frosch musel na zakázku velmi rychle vyrobit sto postelí. Na konci se zjevil krysař s ďábelským šklebem. S děsivým smíchem mu oznámil, že se nejedná o postele, nýbrž o rakve. Obdobný sen se zdál Strummovi, kde se sto obleků změnilo ve sto rubášů. Neklidný spánek měli končelé. Již nemohou tíhou svého svědomí usnout.

Avšak ani krysař nespí, myslíc na křivdu a na budoucnost. Opouští lože a vydává se na kopec Koppel, který je opředen dávnou hamelnskou legendou. Vypráví o zemi sedmihradské, kde žijí všichni šťastně, je všeho hojnost, kde není žádný posměch ani svár. Vypráví se, že ten, kdo ji chce najít, musí projít propastí, co se rozprostírá pod Koppel. Hamelnské děti legendě naslouchají a sní o ní. V dospělosti jejich sny ustoupí realitě. Země sedmihradská bude v příběhu stěžejní součástkou. Právě ona dává dílu nadčasovost. Země sedmihradská zastupuje naše ztracené představy, dětské ideály, jež v nás přetrvávají. Autor zde zdůrazňuje potřebu člověka něčemu věřit. Mohli bychom obecně říci, že každý máme v sobě dvou sedmihradskou zemi, ať už jí říkáme jakkoliv. Víra v lepší budoucnost, křesťanské nebe. Pod tíhou všednosti tyto sny často blednou, nikdy se však neztratí zcela.

Dalším symbolem, které nám autor ukazuje dosti jasně, je symbol řeky. Krysař pozoruje její hladinu a shledává řeku podobnu životu a času. Může být přítel, který uklidňuje. Může se změnit v úkladného vraha, stejně jako těšitel. Řeka je nevyzpytatelná.

Večer se setkává náš hrdina v hostinci U žíznivého člověka s podivnou postavou v černém plášti. Dotyčný se představí jako Faustus (všimněte si podobnosti s dílem Goetha), služebník satanův. Promlouvají spolu. Faustus krysaře přesvědčuje, že jediná správná cesta vězí ve zlu a pomstě. Říká, že láska, pro kterou krysař tolik plane, je pouze pomíjivá. Vyzdvihuje výjimečnost jeho píšťaly. A ačkoliv krysař pokušitelovy návrhy odmítne, nelze si nevšimnout preciznosti a jemnosti, s níž Dyk naznačuje další děj. Faustuse dost dobře můžeme považovat za krysařovo druhé já, zlo, které ostatně žije v každém z nás. Krysař je ještě vyrovnaný, co zabránilo Faustusovi zvrhnout jeho myšlení.

Vše se náhle změní ve chvíli, kdy Agnes v slzách krysaři oznámí, že čeká s Kristiánem dítě. V zoufalství a momentální pomatenosti smyslů svého milence žádá, aby ji zabil. „Stalo se… Nemohu za to. Nemám ho ráda; cítím, že ho nemám ráda. A přece se stalo. Zab mne, zab mne! Nechci jeho dítě! Nechci je, nechci je!“ Krysař její hysterické prosby samozřejmě neuposlechne, udělá však něco možná ještě horšího. Odchází.

Jak dramatický obrat nyní nastává v chování Agnes! Viktor Dyk krásně vykreslil změnu v myšlení a vnímání. Dokonalý psychologický krok zpátky, do dětství a jeho čistých snů. Agnes totiž žádá matku s výrazem malé holčičky, aby jí zazpívala píseň o Sedmihradské zemi. Ještě jednou… Naposled. Po závěrečném: „Dej nám, bože, dojít v sedmihradskou zem!“ najednou dívka působí velmi vyrovnaně. Učinila rozhodnutí jediné, které považovala za možné. Chtěla někam, kde už jí nikdo neublíží; kde není ani hříchu ani viny. Touha po pozemském ráji – po sedmihradské zemi – ovládla její mysl. Agnes se vydala na horu Koppel. Propast otevírala bránu do jiného světa. Vydala se tam. Spáchala sebevraždu.

Jakmile se krysař ho té tragické události dozvěděl, ztemnělo jeho myšlení. Tato společnost mu vzala vše a on se pomstí! Už na ničem nesejde, neboť Agnes zemřela. Zoufalý vztek zachvátil jeho duši. Krysař sáhl po své píšťale a pískal ze všech sil. Všichni občané Hameln šli za krysařem. Píseň zněla velitelsky a probouzela v jejich duších dávný sen o zemi sedmihradské. Vyprávěla příběh, pudila je dále k jasnému cíli. Na hoře Koppel se krysař zarazil, jen na malý okamžik ovšem. Došli k bráně do země sedmihradské. Nikdo se nikdo nepochyboval. Všichni prošli bez zaváhání. „Bylo ticho, zvláštní ticho. Píšťala padla z krysařových rukou. A jeho píšťala znamenala život… Ano! - odpovídal krysař němé propasti. A také on hledal bránu. Tak odešel krysař a ostatní z Hameln; není však jisto, došli-li do země sedmihradské.“

Jen Sepp Jorgen všemu přihlížel a nechápal. Druhého dne teprve vydal se za zvuky píšťaly. Jeho kroky však zadržel hlas dítěte. Jeho pláč krysařovu píšťalu v rybářově duši přehlušil. A tak se Sepp otočil a vydal se hledat ženu, která by dítěti dala napít.

Tímto končí poměrně útlá knížečka. Dostáváme se tedy opět k základnímu tématu. Je potřebami uvědomit, že toto dílo vzniklo v roce 1915 a můžeme jej tak považovat za přímou reakci na první světovou válku. Lidé mají ve zvyku si v těžkých obdobích vytvářet své vlastní imaginární světy, jejichž prostřednictvím hledají útěk od reality. Viktor Dyk varuje. Jestliže se ukáže někdo dostatečně silný a přesvědčivý, který lidem o těchto lepších světech začne „vyprávět“, lidé mu uvěří, zčásti také proto, že lidi sami tomu věřit chtějí. A v takové situaci velmi rychle selže rozum. Lidé se změní v zfanatizovaný dav, co slepě následuje svého vůdce. Zvědavost nás velmi rychle dokáže ovládnout, máme-li šanci dostat se tak k něčemu lepšímu. Země sedmihradská se stala nástrojem pro manipulaci.

Jako kontroverzní se jeví postava samotného krysaře. Někteří kritici tvrdí, že měl představovat samotného autora – nepochopeného, romantického hrdinu. Nesmíme zapomínat na Dykovu anarchistickou orientaci. Motiv poutníka, který zdánlivě nenáleží žádnému řádů, neuznává pravidla a jedná podle svého, se objevuje vesměs ve všech dílech generace buřičů. Nepochybně se ale Dykovi povedlo vykreslit krysařovu složitou psychologii. Hlavní hrdina totiž jako kdyby sám sebe nepovažoval za hodného činit důležitá rozhodnutí. Stal se otrokem vlastního pocitu výjimečnosti. Jeho povolání ho naprosto pohltilo, což krásně dokazuje věta „Píšťala padla z krysařových rukou. A jeho píšťala znamenala život…“. Vystupuje jako mlčenlivý samotář. Nikoliv však člověk zlý! Co, provedl, dokazuje, jak moc člověka mohou ovlivňovat okolnosti. Kdyby končelé dodrželi slovo, kdyby Agnes nezemřela, kdyby ji nebyl potkal… Narážíme na osudovost, známou z děl romantismu. Krysař jednal v afektu. Rozhodl se pomstít za svou osobní tragédii celému lidstvu. Ke konci zaváhal. Toto zaváhání mohlo být autorem myšleno jako důkaz, že krysař/vůdce cítil za dav zodpovědnost. Na okamžik zaváhal, jestli dělá správě, dav nikoliv.

Sepp Jorgen zastává symbol každodennosti. Módní vlny přicházejí a odcházejí, vždy tu ale zůstává někdo, kdo zůstává „všední“. Autor na něm ukazuje, že ne vždy je výhodné držet se regulí normálnosti. V konečném důsledku v celém příběhu vystupuje jako nejkladnější postava.
Je na místě zamyslet se nad otázkou osvobození. Viktor Dyk se knihou zamýšlí nad smyslem sebevraždy jako hledáním úniku. Ukazuje její dvě strany. Ano, sebevražda člověka oprostí od všech strastí, stane se tak ovšem za cenu ztráty života. Ten museli obyvatelé Hameln zaplatit, aby mohli najít svůj vysněný ráj.

Jazyková stránka knihy působí velmi neobvykle. Krysař je psán krátkými, mnohdy jednočlennými větami, avšak žádná nepřebývá ani nechybí. Častým (záměrným) opakováním slov autor dociluje dokonalého působení na smysly člověka. Velmi hojně se v knize setkáváme s přechodníky, slovy mnohdy zastaralými nebo knižními. Pořadí slov vytváří velmi jemně prvky lyrické (obrazná pojmenování a náznaky), které celé dílo „zmnohovýznamňují“ a povznášejí ho z přímočaré epické roviny do roviny básnické. Autor občas zachází až do patosu (zejména v promluvě krysaře), dílu to však nikterak neškodí. Monotónní stálost způsobu striktně spisovného vyjadřování hlavních postav možná trochu ruší, ale vcelku dílo sjednocuje a dává mu originální charakter.

Dílo Krysař vyznívá v celé své šíři dosti chmurně a pesimisticky. Dyk ovšem lidstvu optimismus nebere zcela. Stejně jako románu Tichý Don se i tady setkáváme se symbolem zachráněného dítěte jako nové naděje.