Kniha „Jáma & kyvadlo a jiné fantastické příběhy“ je souborem čtrnácti povídek amerického spisovatele Edgara Allana Poea (1809-1849). Poe je v literatuře označován za tzv. prokletého básníka. Byl převážně spisovatelem fantastickým a je považován za zakladatele žánru detektivního a hororového. Jeho dílo inspirovalo mnoho pozdějších autorů, zejména pak Charlese Bodelaira, Arthura Conana Doyla, či Julia Verna.
Poe svými povídkami vyvolává ve čtenářovi silné pocity; strach, hrůzu, ale i humor a překvapení. Umí dobře popsat stav vypravující bytosti a nezdráhá se používat odpudivé až ohavné motivy (vraždy, smrt, zvrácenost).
Vypravěčem je pán z rodu Montresore. Je uražen chováním Fortunatovým a přísahá mu pomstu za všechna jeho provinění vůči jemu samému. Lstí ho naláká do rozsáhlého sklepení svého paláce. Tvrdí mu, že má sud, o kterém mu prodejce tvrdil, že je pln vína Amontilladského. Není si tím však jist a tak by rád, aby mu Fortunato, známý znalec vína, poradil. Opakuje mu sice, že pokud nemá čas, půjde za Luchesim, jiným znalcem, ale hrdý Fortunato to odmítá se slovy „Luchesi nerozezná ani sherry od Amontilladského“. Jdou vlhkými prostorami sklepení, míjí místnosti s uloženým vínem, vypijí několik lahví a Fortunato již značně podnapilý stále věří, že jdou k sudu Amontilladského vína. Když dojdou k nejzazšímu výklenku sklepení do hrobky rodiny Montresore, kde je vzduch silně zkažený a louče nemohou osvítit všechny kouty, pán náhle připoutá Fortunata připravenými okovy ke kamenné klenbě sklepení. V překvapení se Fortunato ani nebrání a pán počne z kolem se povalujících kamenů zdít zídku, za kterou Fortunata zanechá...
Odsouzenec na smrt, který je v povídce vypravěčem popisuje strašlivé hrůzy svého zajetí inkvizitory. Nejprve děs, který ho popadl při vyslovení rozsudku a po kterém ztratil veškerou moc ovládat jakékoliv smysly a upadl do bezvědomí, poté líčí bezmoc a úmorně mučivé okolnosti v cele, do které byl uvržen. Nejprve je mučen bezednou tmou, nemá ponětí kde je, jak velká je kobka, ve které leží, ani jaké má stěny. Snaží se odhadnout obvod a tvar místnosti, ale neúspěšně. Chce tedy přejít kobku napříč, ale náhodou upadne těsně na okraj hluboké jámy – studny. Na jejím dně by na něho čekala jistá smrt. Když je mu podáno chlebu a vody, usne, protože do vody je přimíchán jakýsi lektvar. Probudí se připoután a v kobce je již trochu vidět. Nad sebou spatří obrovské kyvadlo, jež je na konci zaostřeno. Kýve se rychle, čepel sviští vzduchem, ale pohyb kyvadla směrem k jeho tělu je mučivě pomalý. Vězeň šílí při pomyšlení na neodvratnou smrt, ale v poslední chvíli snad z pudu sebezáchovy pomaže provazy, které ho poutají posledním zbytkem jídla, na ně se zběhnuvší krysy je přehryžou a odsouzenec tak unikne pomalé trýznivé smrti. Brzy však sezná, že stěny vězení, které jsou zhotoveny ze železných plátů, jsou rozžhavené a přibližují se směrem k jámě. Pomalu ustupuje žhavým stěnám, a když je na okraji propasti a již padá dolů, je zachycen generálem Lasallou, který právě osvobodil s francouzskou armádou Toledo.
Kniha povídek E.A. Poea sestává z někdy až zvrácených, leč strhujících příběhů. Autorův způsob vypravování mě vtáhl do děje a i přes hrůzu, kterou ve mně vzbuzovaly příběhy vražd, vrahů a lidí s nejhoršími vlastnostmi, které vůbec mohou být, jsem dál četl a místy jsem skoro pociťoval to, co popisoval vypravěč některé z povídek. Nejsem zrovna fanoušek hororů, ani nemám rád chmurné příběhy se špatným nebo skličujícím koncem, nemám rád ani beznaděj a bezmoc, ale přesto spatřuji velký přínos autora právě ve schopnosti popsat dokonale i nejohavnější zážitky a nejhorší okamžiky v lidském životě. Navíc mnohdy ještě ze strany těch, kteří za ně mohou. Povídky jsou napsány čtivě a až na cizí jména postav jsem nenarazil na problém se složitějším jazykem, či s porozuměním textu. Každý ze čtrnácti textů v knize ve mně vzbudil silné pocity, silnější, než jsem zvyklý u knihy prožívat. Někdy byly nepříjemné, jindy jen nečekané, spíše překvapivé. „Husí kůže“ na sebe většinou nedala dlouho čekat…
Matouš Pilný
30. květen 2013
8 611×
692 slov
