Erbenova Kytice z pověstí národních (1853) náleží ke klenotům české poezie a dodnes zůstává jednou ze čtenářsky nejoblíbenějších básnických sbírek u nás.
Karel Jaromír Erben napsal Kytici na počátku 50.let 19.století, tedy v době, kdy v české společnosti vládlo zklamání z neúspěchu revoluce 48 a rozmrzelost z nastolení Bachova absolutismu. Jan Neruda tuto dobu označil jako „čas zaživa pohřbených“ a Češi prahnoucí alespoň po rovnoprávnosti s Rakouskem to tak skutečně cítili. Česká kultura se sice vzkřísila již během první fáze národního obrození, ale upevňovat její postavení a posilovat české sebevědomí prostřednictvím umění bylo třeba stále. Proto se i Erben snažil připomínat staré lidové zvyky a obyčeje, legendy a mýty českých krajů. Chtěl čtenářům podat duch národa, jenž byl obsažen v lidových pověstech, písních a obyčejích. Svými cíly se řadí mezi typické představitele proudu doznívajících ideálů NO, mezi vlastence snažící se vychovávat a vzdělávat národ českou literaturou.
Erben strávil své dětství v malém podkrkonošském městečku, nikoliv náhodou si tedy vybral pro místo děje u Kytice venkovské prostředí, i když tuto volbu podstatně ovlivnila tématika. Rodina, z níž vyšel, měla zálibu v hudbě, ale i v jiných druzích kultury. Díky tomu tedy získal Erben prvotní základy již doma. Po studiích se seznámil s Františkem Palackým, který v něm ještě více probudil vlastenecké uvědomění a zájem o slovanské tradice. Těmi se pak Erben inspiroval ve všech svých dílech, Kytici vlastně uvádí jako „pověsti národní“. Potřebné znalosti získal také díky působení v Českém muzeu, později zastával i funkci archiváře hlavního města Prahy. Jeho vlastenecké cítění je v Kytici potvrzeno zpracováním výhradně domácí látky.
Náměty pro svou básnickou sbírku čerpal Erben v lidové slovesnosti, avšak nešlo pouze o pověsti. Vycházel i z bájí o nadpřirozených bytostech, z legend, pohádek i lidových balad. Všechny pak zpracoval baladickým způsobem. Základním motivem balad je vina a trest, často i odpuštění. V některých básních se uskutečňuje předem daný osud či věštba (Štědrý den, Věštkyně), v jiných vše závisí přímo na lidských činech, prověřuje se morálka, provinění se stíhá trestem (Vodník, Vrba). Při porušování přírodních zákonů mohou do lidských osudů zasahovat nadpřirozené síly (Svatební košile, Poklad). Sílu boží moci při odpuštění dokazuje Erben básní Záhořovo lože, která představuje určitou polemiku s Máchovým Májem. O vítězství dobra nad zlem podle zásad pohádkové spravedlnosti jde v baladě Holoubek. Časové uspořádání všech básní je chronologické. Děj se odvíjí ve vesnickém prostředí, v přírodě – např. u rybníka či v lese. Erben využívá gradace i kontrastu. Jazyk Kytice je spisovný, bohatý, plně využívá prostředků češtiny 19.století. Vyskytují se v něm básnické figury, zejména metafora a epanastrofa. Ze stop se nejčastěji objevuje trochej a daktyl, verš je sylabotónický. Kytice sestává ze sdruženého, střídavého i obkročného rýmu.
Kytice je živým důkazem toho, že i umělecky hodnotná literatura se dá zprostředkovat širším vrstvám čtenářů. Skrývá v sobě mnohá ponaučení, upomíná na staré legendy, zároveň má však dramatický děj. Bez obav si ji mohou přečíst i prozaicky orientovaní čtenáři.
22. únor 2008
12 673×
483 slov
