Erben, Karel Jaromír - Kytice

Zemřela matka a po ní zůstali sirotci, kteří každé ráno navštěvovali matčin hrob. Matce se dětí zželelo, a proto se změnila v malý kvítek. Děti v tomto kvítku poznaly svou matku a nazvaly jej mateřídouškou.

„Poznaly dítky matičku po dechu,

poznaly ji a plesaly

a prostý kvítek, v němž majíc útěchu,

mateří – douškou nazvaly.“

POKLAD

Žena s ditětem šla do chrámu Páně. Několik kroků od kostela spatřila skálu a v ní svit. Došla ke skále. Odhodlala se sejít dovnitř a viděla plnou hromadu zlata. Nejdřív si chtěla nabrat jen trochu, ale neodolala a začala si brát, co unesla. Dítě nechala ve skále, bylo jí milejší zlato. Ale jak odnášela další zlato, skála zmizela a dítě s ní. Zlato se proměnilo v kamení. Žena se polekala a začala hledat své dítě. Byla nešťastná, smutná a pořád volala dítě. Až bylo v kostele Krista Pána mučení, skála se zase objevila. Žena do ní vběhla, vzala své dítě a na zlato se už nepodívala. Už ji nelákalo zlato, ale měla své dítě.

A znovu se žena děsí,

úzkost hrozná ji uchvátí:

„Ach, kdo mně mé dítě vrátí!

Ach, mé dítě, kde jsi, kde jsi ?!“

SVATEBNÍ KOŠILE

Jedna panna zůstala sama a čeká na svého milého, který je v cizině. Už ušila košili a milý se ještě nevrátil. Náhle někdo zaklepal na okno. Panna poznala svého milého. Milý ji zavedl na hřbitov a řekl, aby přeskočila zeď. Panna se schovala v márnici. Ráno ji lidé v márnici našli.

Dobře ses, panno, radila,

na Boha že jsi myslila a druha zlého odbyla !

Bys byla jinak jednala,

zle bysi byla skonala,

tvé tělo bílé, spanilé,

bylo by co ty košile !

POLEDNICE

V baladě Polednice se vypráví o matce, jejíž dítě pořád křičelo. Matka dítěti vyhrožovala, že na něj pošle polednici. V poledne polednice opravdu přišla. Matka se lekla, vzala dítě na klín a přitiskla chlapce k sobě. Jakmile polednice po dítěti vztáhla ruku, matka omdlela. Když se otec vrátil, matku ještě vzkřísil, ale dítě bylo udušené.

„Dej sem dítě!“ – „Kriste pane,

odpusť hříchy hříšnici !“

Div, že smrt ji neovane,

ejhle tuť – polednici!

ZLATÝ KOLOVRAT

Pán zabloudil v lese při lovu. Přišel k chaloupce. Zaklepal a prosil o vodu. Dívka mu donesla vody. Pán dívce řekl, že si ji vezme za ženu. Matka chce dát králi svou vlastní dceru, ale pán nechce. Na cestě do hradu, matka v lese usekla nohy a vypíchla oči nevlastní dceři Dorničce. Králi dala svou druhou dceru. Dorničku v lese našel stařeček. Stařeček poslal pachole na hrad vyměnit zlatý kolovrat a přeslici za oči a nohy. Když se král vrátil z války, chtěl, aby jeho žena upředla zlatou nit. Kolovrat zpíval o tom, jak matka krále ošidila. Když to král uslyšel, matce a její dceři udělal to, co ony udělaly Dorničce. Potom jel pro Dorničku ke stařečkovi.

„Vrr – zlou to předeš nit !

Přišla jsi krále ošidit,

sestra tvá v lese, v duté skále,

vrr – zlá to nit !"

ŠTĚDRÝ DEN

Děvčata se na přástkách chtěla dovědět o své budoucnosti. Hana uviděla za štědrovečerní noci svého Václava. Marie uviděla kostel, ve které byla rakev. Obojí osud se stal. Příští rok při přástkách chyběly dvě osoby. Jedna se vdala a druhá odpočívá na hřbitově.

Však lépe v mylné naději sníti,

před sebou čirou temnotu,

nežli budoucnost odhaliti,

strašlivou poznati jistotu.

VODNÍK

Dívka šla vyprat prádlo a vodník ji chytil. Musela si ho vzít za muže. Dívka prosila vodníka, aby ji pustil ke své matce, on však nechtěl, protože jí nevěřil. Nakonec jí to dovolil, ale musela v jezeře nechat dítě. Před klekáním se vodníkova žena zase musela vrátit. Přišel večer, ale žena se nevracela. Vodník ji volal. Matka dívky ji však nechtěla pustit. Řekla mu, aby přinesl dítě na jejich práh. Vodník dítě přinesl, ale mrtvé. Zabil ho, protože jeho žena nepřišla do jezera.

Dvě věci tu v krvi leží,

mráz po těle hrůzou běží,

dětská hlava bez tělíčka

a tělíčko bez hlavy.

VRBA

Tato balada pojednává o ženě, která byla ve dne živá a zdravá a v noci měla život ve vrbě. Manželovi to bylo divné, a proto se šel poradit s babkou. Babka mu prozradila. Manžel chtěl, aby i v noci byla jeho žena živá a vrbu podťal. Vtom uslyšel zvonit zvony. Ve vsi se ptal, kdo zemřel a lidé mu řekli, že při práci jeho žena padla jako podťata. Manžel šel k vrbě a ptal se, co má dělat. Vrba odpověděla:

„Dej mne z vody vytáhnouti, Když se bude kolébati,

osekej mé žluté proutí, matka bude jej chovati,

dej prkének nařezati, proutí zasaď podle vody,

kolébku z nich udělati, by nevzalo žádné škody,

na kolébku vlož děťátko, až doroste hoch maličký,

ať nepláče ubožátko. bude řezat píšťaličky,

na píšťalku bude pěti,

se svou matkou rozprávěti !“