Erben, Karel Jaromír - Kytice

- básnická sbírka, vydaná v roce 1853
- 13 lyrickoepických skladeb, převážně lidové balady, ale i jiné druhy lidové epiky -
např. pohádka, pověst, legenda
- balada - lyrickoepický útvar, chmurný ráz, dramatický a rychlý spád, špatný konec,
vystupují zde nadpřirozené bytosti, uplatnění funkce přírody, zlom - v lidských vztazích
ballare - tančit
Čelakovský - ponechával ráz lidové poezie (Ohlas písní českých)
Erben - náměty umělecky zpracoval, postavy si za svůj osud mohou samy
- Erben čerpal z lidové slovesnosti a z bájí o nadpřirozených bytostech
- motivy: boj člověka s přírodou, víra v nadpřirozené síly, vztahy mezi lidmi, hlavně vztahy
matky a dítěte - nad velikostí a úskalími mateřské lásky se zamýšlí ve většině balad,
motiv viny a trestu - trest přichází po každém provinění, v křesťanské etice ho zmírňuje
či odčiňuje pokání
- vysoké ocenění společenského poslání ženy - všechny skladby krom Záhořova lože mají
své ženské hrdinky
- další typ lásky - láska vlastenecká
- charakteristika jednotlivých básní:
Mateřídouška: někdy nazývána jako Kytice nebo Mateří-douška
- ve třech prostých slokách dokázal zachytit báji, vykládající původ slova mateřídouška,
v dalších slokách vyjádřil svůj názor na dávný původ bájí, naznačil i básnický záměr
díla a věnování slovanským vlastencům, přirovnává své pověsti ke kytici uvité z mateřídoušky, matka chápána jako symbol vlasti, národa
“Ve skrovnou kytici já tě zavážu,
ozdobně stužkou ovinu,
do širých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.”
Poklad: první část příběhu se odehrává na Velký pátek
odkrývají se poklady (pohanská tradice) - hlavní postava - matka spěchá s dítětem
v náručí ke kostelu, cestou vidí otvor do skály: “ Jeví se tu ženě, jeví
vchodem vršek otevřený -
vysvětliti sobě neví -
kámen v cestu postavený,
postavena celá skála,
jak by od věků zde stála.”
- ve skále je ukryto veliké bohatství, žena je ním zaslepena a “...béře, béře hromady -
klín již plný, sotva stává,
ještě v šátek sobě dává…”
- nalezení tohoto pokladu přisuzuje boží moci, pro samé zlato zapomíná na své dítě, které
stále naříká - proto mu dá dva zlaté penízky na hraní
- když se vrátí, aby nabrala další část pokladu, skála je zavřena a dítě uvnitř
- matka si uvědomuje svojí chybu, za dítě se stále modlí a z jejího bohatství se stalo kamení
- po roce se matka vrací na stejné místo, skála je opět otevřena, jde dovnitř
“Snad ji vábí stříbro, zlato? -
Ach, již ona nedbá na to! -
Haha, mama! Haha, mama!
Ejhle, dítě, dítě její,
po celý rok oplakané,
potleskuje ručinkama.”
- matka zjišťuje, že dítě stále drží zlaté penízky
- na konci básně vystupuje stařík, “..co mnohé pamatuje”
“…rád stařeček povídává o vdově a o pokladě.”
Svatební košile: obraz dívky, která se modlí za svého milého, aby se vrátil
- vyhrožuje sebevraždou: “…milého z ciziny mi vrať -
aneb život můj náhle zkrať.”
- od milého měla za úkol ušít košile
- její milý se vrací v měsíční noci - je mrtvý (symbol pohanství)
“Ho, nech modlení - skoč a pojď,
skoč a pojď a mě doprovoď,
měsíček svítí na cestu,
já přišel pro svou nevěstu.”
- dívka je křesťanka, a tak si s sebou na cestu bere modlitební knížky, růženec a křížek
- mrtvý milenec ji o ně cestou obírá: “…co máš, má milá, v pravici?”
“Nesu si knížky modlicí.”
“Zahoď je pryč! To modlení je těžší nežli kamení!”
“…co máš, má milá, za pasem?”
“Růženec s sebou vzala jsem.”
“Ho, ten růženec z klokočí jako had tebe otočí!
Zúží tě, stáhne tobě dech: Zahoď jej pryč - neb máme spěch!”
“Co to máš na té tkaničce? Na krku na té tkaničce?”
“To křížek po mé matičce.”
“Hoho! To zlato proklaté, má hrany ostře špičaté!
Bodá tě - a mě nejinak, zahoď to, budeš jako pták.”
- ocitají se na hřbitově, dívka vycítí milencův úmysl a schová se v umrlčí komoře
- vevnitř je umrlec, který poslouchá dívčina milého, dívka se modlí a tím se zachrání
“Maria Panno! Při mně stůj,
u syna svého oroduj!
Nehodně jsem tě prosila:
Ach, odpusť, co jsem zhřešila….”
- kohoutím zakokrháním veškeré dívčino utrpení končí, vítězí život nad smrtí
- na každém hrobě je útržek z nové košile
Polednice: rozhněvaná matka přivolala na své neposlušné dítě polednici, matka neváží slova
“Pojď si proň, ty, Polednice,
pojď, vem si ho zlostníka!”
- polednice doopravdy přichází, Erben ji stručně, ale výstižně popsal:
“Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba,
o berličce, hnáty křivé,
hlas - vichřice podoba!”
- matka se snaží dítě zachránit, ale udusí ho - silný mateřský cit
- domů přichází otec: “…matku vzkřísil ještě stěží,
avšak dítě - zalknuté.”
- využití přívlastků, neúplných vět, přímé řeči
Zlatý kolovrat: pohádka ( na motivy B.Němcové) o krásné Dorničce
- Dora se měla stát ženou krále, její nevlastní matka chtěla králi dát za ženu
raději svou vlastní dceru
- matka a dcera Doru zabijí cestou ke králi
“ A když již přišly v chlad a keř:
Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!
Hory a doly zaplakaly,
kterak dvě ženy nakládaly
s pannou ubohou!”
- uřežou jí nohy a ruce a vyndají oči
- matčina vlastní dcera se vdá za krále, který lest nepoznal
- když král odjede do bitvy, objeví se na dvoře pachole, které bylo posláno staříkem a prodává postupně zlatý kolovrat, zlatou přeslici a zlatý kuželík - místo peněz si ale vyžádá nohy, ruce a oči
- pachole a stařík dají celé Dořino tělo dohromady - kouzlem oživena
- mezitím se král vrátí a jeho falešná manželka přede na zlatém kolovrátku, ten však začne promlouvat (dohromady třikrát): “Vrr - zlou to předeš nit!
Přišla si krále ošidit:
nevlastní sestru jsi zabila,
údův a očí ji zbavila -
vrr - zlá to nit.”
- král jede hned Doru hledat, najde ji a následuje svatba
- “A což ta matka babice?
A což ta dcera hadice?…”
“…z hlavy jim oči vyňaty
ruce i nohy uťaty…”
odsouzení sobectví a touhy po bohatství, vítězství dobra, král si bere chudou dívku
= pohádka
Štědrý večer: námětem je touha po poznání budoucnosti
- příběh se odehrává na Štědrý den, Erben byl inspirován lidovými obyčeji
- dvě sestry Hana a Marie chtějí znát budoucnost, v noci se vydají k jezeru, prosekají led a vidí svůj osud:
- Hana: “ Ach, vidím domek - ale jen v šeře -
jako co Václav ostává -
však již se jasní - ach, vidím dveře,
ve dveřích mužská postava…”
- Marie: “…něco se mi zdá mezi bílými -
však se mi to rozednívá již:
Jsou to družičky, a mezi nimi -
pro Boha! Rakev - černý kříž!”
- vše, co dívky té noci viděly, se doopravdy vyplní, Marie zemře a Hana se vdává za
Václava
- báseň sděluje, že o budoucnosti je lepší snít:
“Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu.”
Holoubek: mladá žena zabila svého muže
- zpočátku pro něj truchlila a vzpomínala
- ale brzy potkala jiného muže a vdala se za něj
“Jeden den plakala, “Směj se, směj, nevěsto!
druhý ticho minul, Pěkně ti to sluší:
třetího žel její nebožtík pod zemí,
pomalu zahynul.” ten má hluché uši.”
- za tři roky sedává na hrobě holoubek, který “přežalostně vrká” o její vině
- svědomí ji nakonec dohnalo k sebevraždě - utopila se
Záhořovo lože: polemika s Máchou (Máchova revolta, ale Erbenův smysl pro řád - mravní
zákon)
v Máji - Vilém se dopustil hříchu - následuje smrt
v Kytici - Záhoř se dopustil hříchu - následuje odpuštění (podmíněné pokáním)
- báseň o vině a odpuštění
- barokně romantická legenda
- mladý poutník putuje do pekla (jeho otec zaprodal jeho duši Satanovi)
- potkává se se zločincem Záhořem, poutník mu slibuje, že ho o pekle bude informovat:
“Přísahám na kříže svatého slávu,
že ti z pekla věrnou přinesu zprávu.”
- poutník se po čase vrací z pekla, Záhořovi sděluje svoje zážitky a říká mu, že ho tam čeká
Záhořovo lože
“V lože Záhořovo? V Záhořovo lože?
Volá v uděšení muž divý v lese,
hrozné tělo jeho osikou se třese,
a pot vyráží z tuhé čela kože.
Lože Záhořovo! - Záhoř je o jméno,
od matky mé někdy často vysloveno…
...však pověz mi ty - ty sluho boží,
co čeká Záhoře na pekelném loži?”
- poutník zasadil jeho kyj do skály
- Záhoř se musí devadesát let modlit: “A Záhoř klečí, klečí neustále,
klečí ve dne v noci - nepije, nejí,
vzdychaje božího prosí smilování.”
- po devadesáti letech vyrostla z kyje jabloň a Záhoř zarostl mechem = získává odpuštění
“Amen, dí Záhoř. A v tom okamžení
sesul se ve skrovnou prachu hromádku.”
Vodník: balada pojednává o kruté pomstě nadpřirozené síly
- dívka chtěla jít k jezeru, její matka ji varovala: “…já měla zlý té noci sen:
Nechoď dceruško k vodě ven!”
- dívka neposlechla, utopila se v jezeře: “…a po mladičké dívčině
zavířilo se v hlubině.”
- dívka se vdala za vodníka a měla s ním dítě, které znamenalo její jediné štěstí
- stále se jí stýskalo po matce, u vodníka si vyprosila, že ji může navštívit:
“Stokrát jsem tě prosila,
přimlouvala sladce,
bys mi na čas, na kratičký,
dovolil k mé matce.”
- vodník ji ale varuje:
“Neobjímej nikoho
zrána do večera:
před klekáním pak se zase
vrátíš do jezera.”
- pro jistotu si u sebe nechá jejich dítě
- dívka se shledá s matkou, matka ji přemlouvá, aby se nevracela do jezera, jenomže dcera má strach o své dítě = střet mateřských lásek
- vodník se toho večera své manželky nedočká, a tak jde k její matce:
“…buch, buch! Venku na dveře:
Pojď již domů, ženo moje!
Nemám ještě večeře.
Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu!
A co dřív jsi večeříval,
večeř zase v jezeře.”
- vodník se pomstí - zabije dítě
Vrba: muž se ptá své ženy, proč v noci vypadá jako kdyby nežila
“…ani ruchu, ani sluchu,
ani zdání o tvém duchu.”
- muž jde za “babou” na poradu, ta mu odpovídá: “Kterak nemá mrtva býti,
když má jen půl živobytí…”
- dozvídá se, že je jeho žena svázána s vrbou, ve dne je jeho ženou a v noci vrbou (zakletí)
“Nechtěl jsem já paní míti,
aby s vrbou měla žíti,
paní má ať se mnou žije,
a vrba ať v zemi hnije.”
- muž vezme sekeru a vrbu porazí, v tom okamžiku umírá i jeho žena
- muž si vyčítá svůj čin, vrba mu dává rady:
musí ji vytáhnout z vody - kolébka z jejího dřeva má nahradit jejich dítěti matčinu náruč
a píšťalky z jejích prutů její hlas
Lilie: balada o dívce, která se po smrti převtělila do krásné bílé lilie, která rostla v lese na
jejím hrobě
“Lilie bílá - kdo ji uviděl,
každého divný pojal srdce žel,
lilie vonná - kdo ji pocítil,
v každém se touhy plamen roznítil.”
- jednou v noci byl v lese na lovu muž, lilie ho okouzlila, a tak si ji vzal s sebou na svou
zahradu
- v noci se lilie změní v krásnou dívku, vdá se za onoho muže, žijí spolu šťastně
- lilie musí být chráněna před sluncem - je postavena velká zeď
- jednou musí manžel odjet, jeho matka má chránit lilii, ale nechá ji zahubit
“Ó matko, matko, ty hadice zlá!
Čím ublížila tobě žena má?
Otrávila jsi žití mého květ:
Bodejž i tobě zčernal boží svět.”
Dceřina kletba: balada s mravním principem
- prostý člověk byl dříve podřízen přísnému mravnímu řádu - pro malý přestupek byl
často krutě trestán
- obraz dívky, která zabila své dítě - cítí se po právu vinna a chce se oběsit,
hoch ji opustil, matka dceřin čin povolila - tři osoby se provinily proti mravním principům
- vždy se opakuje konec prvního verše “….matko má!” - říká dcera
“…dcero má?” - ptá se matka
- na konci povídá dcera matce: “Kletbu zůstavuji tobě, matko má!
Kletbu zůstavuji tobě,
bys nenašla místa v hrobě,
že´s mi zvůli dávala!”
Věštkyně: jediná balada, která nemá pevně daný konec
- motiv vlastenectví: “ Vy, kdo znajíc otců slavné činy
jimi se rádi chlubíte:
Tam na pilíři v Praze půl hrdiny
u mostu státi spatříte.”
- proroctví a víra v budoucnost českého národa
- věštkyně jako Libuše předpovídá osudy českého národa
“ Tehda Libuše u velikém pluku
své vojsko postaví
a vzhůru zvednouc mateřskou svou ruku,
svůj národ český oslaví!”
- báseň měla probudit vlastenecké cítění v Češích, kteří byli pod nátlakem Rakouska -
Uherska