Eugène Ionesco - Plešatá zpěvačka

Eugéne Ionesco je francouzsko-rumunský autor, který zprvu působil jako překladatel z rumunštiny do francouzštiny. Svou první hru napsal roku 1948 (byla to právě Plešatá zpěvačka), která se původně jmenovala Angličtina bez zábran – námětem byla učebnice angličtiny. Touto hrou byl započat pojem absurdní drama, ovšem za otce tohoto žánru se považuje Samuel Beckett, autor dramatu Čekání na Godota, protože své dílo uvedl o tři roky dříve než Ionesco. Jeho další významná díla jsou například Židle či Nosorožec. Za své dílo obdržel četné literární ceny i čestné doktoráty. Ve svých jednašedesáti letech se stal členem francouzské akademie.

Jak už jste se mohli dočíst, Plešatá zpěvačka byla prvním dramatem Eugénea Ionesca, v němž přivádí na svět žánr antihry – absurdní drama. Jde o jednoaktovou hru, ve které se Ionesco snaží poukázat na krizi jazyka a má pocit, že už se jím nedá nic vyjádřit. Taktéž upozorňuje na stádnost, na níž jsou založeny totalitní režimy. Musím též podotknout, že k těmto okolnostem hodně přispívá poválečná doba.

Děj se odehrává během několika desítek minut, kdy paní Smithová vede monolog, kde mají jaký olej, jaký byl oběd… a její manžel rozvádí teorii o dobrých a špatných lékařích. Ano, česky bychom řekli: „Jeden mluví o voze a druhý o koze“. Poté na scénu nastupují manželé Martinovi, kteří se snaží dosáhnout odpovědi, odkud se znají. Z ničeho nic najednou vchází na scénu požárník, chce hasit požár, který není, a začne vypravovat pro nás nepochopitelné anekdoty, kterým se však jeho posluchači smějí. Následně se ukazuje, že požárník a služka Smithových Marinka jsou milenci. Celý děj vcelku žádnou návaznost ani logiku nemá.

Proč se tato hra jmenuje Plešatá zpěvačka, nevím. V celé hře, která trvá asi jednu hodinu je tato postava zmíněna pouze ve dvou větách, a to pouze „jen tak mimochodem“. Na druhou stranu toto dokazuje naprostou absurditu.

Zápletka? Žádnou jsem neobjevila. Ani žádné vyvrcholení tato hra nemá. Možná bych za vyvrcholení mohla považovat neustálé zvyšování agresivity v rozhovoru manželských párů, kde se každý snaží ostatním ukázat, že jeho teorie je ta jediná správná, skvělá a jedinečná. Nepřipouští kompromisy.
Tím se dostáváme k charakterům jednotlivých postav. Až na služebnou Márinku (která je ve skutečnosti Sherlock Holmes) je nedokážu nijak popsat. Jejich životy mi přišly stereotypní a nudné. Vede to k tomu, že si mezi sebou nemají ani co říci, ať jako manželé či jako přátelé. Jako podklad můžeme použít následující rozhovor:

„PAN MARTIN: Ten, kdo dneska prodá krávu, bude míti zítra kávu.
PANÍ SMITHOVÁ: V životě se jeden musí dívat z okna.
PANÍ MARTINOVÁ: Ale je možno si sednout na židli, když nemá okna.
PAN SMITH: Člověk aby stále myslel na všechno.
PAN MARTIN: Strop je nahoře, podlaha je dole.
PANÍ SMITHOVÁ: Řeknou-li ano, je to jen takový způsob mluvení.
PANÍ MARTINOVÁ: Jak si kdo ustele, tak si lehne.
PAN SMITH: Vezměte kruh a polaskejte se s ním a zvrhne se vám v bludný kruh.
PANÍ SMITHOVÁ: Učitel ve škole učí své žáky číst, ale kočka kojí koťata, dokud jsou malá.“
Rozhovor se dostává až do takových rozměrů, že by ani největší filozof nenašel žádný smysl:
PAN SMITH: Papež šňupe rape. Záklopka mu neklape. Záklopka má papeže.
PANÍ MARTINOVÁ: Bazar, Balzac, Bazaine!
PAN MARTIN: Bizarní, bazén, bižutérie!
PAN SMITH: A, e, i, o, u, a, e, i, o, u, a, e, i, o, u, i!
PANÍ MARTINOVÁ: Be, fe, lé, me, pe, se, ve, ze!
PAN MARTIN: Tři sta třiatřicet stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třiatřicet
stříbrných střech!
PAN SMITH (napodobuje vlak): Šu, šu, šu,... šu, si šu,... šu, šu, šu, ííí! Proč
tam!
PANÍ MARTINOVÁ: Stojí!
PAN MARTIN: Tamta!
PANÍ SMITHOVÁ: Pumpa!
PAN SMITH: Proč tam!
PANÍ MARTINOVÁ: Stojí!
PAN MARTIN: Tamta!
PANÍ SMITHOVÁ: Pumpa!
Všichni dohromady ve vrcholící zuřivosti si řvou do uší.
VŠICHNI DOHROMADY: Proč tam stojí tamta pumpa!

Co se mě osobně týče, myslím, že tyto dvě ukázky dokonale prezentují ducha celé hry – zezačátku jsem v rozhovorech hledala smysl, ale poté jsem přišla na to, že žádný nemá, tudíž je k ničemu ho hledat.

Co je na tomto díle nejsmutnější? Když se podíváte do učebnice angličtiny nebo jiného jazyka a zamyslíte se nad jejich dialogy, přijdete na to, že Eugéne Ionesco měl se svou teorií pravdu – jsou nesmyslné.