Král se vášnivě zamiloval do židovky,
která byla nazývána Fermosa,
Krasavice, a zapomněl na svou ženu.
I uzavřel se s židovkou na téměř
celých sedm let a nemyslil ani na sebe,
ani na svou říši, ani se o nic jiného nestaral.
I rozhodli se grandové, že židovku zabijí.
Odebrali se tam, kde přebývala,
a zavraždili ji na estrádě její komnaty
a spolu s ní všechny, kteří s ní byli.
(Alfonso el Sabio, Crónica General, kolem roku 1270)
Kastilský král Alfonso VIII (1158 – 1214). Se zamiluje do dcery svého židovského rádce Raquel. Postaví jí důstojné sídlo a sedm let tráví s ní uzavřen od lidí, daleko od Svaté války proti muslimům.
Když byl roku 1195 kastilský král Alfonso VIII. Drtivě poražen berberským vládcem Sevilly Jákúbem al-Mansúrem v bitvě u Alarcosu, soudilo veřejné mínění, že to byl trest boží, neboť král pro lásku ke krásné židovce zapomněl na království i na královnu Leonor. Feuchtwangerův hrdina Alfonso není žádný rytíř bez hany, je násioné povahy, plný dalekosáhlých plánů, chce se stát „císařem celé Hispánie“, jak si říkal už jeden z jeho předchůdců. Spisovatel v něm vidí předobraz Dona Quijota a hrozí se toho, že ve dvacátém století se stále ještě staví lesk skutečného či údajného hrdinství nad hrdinství ducha.
Královna se na to již nevydržela dívat, využila situace, kdy král prohrál na bojišti a nechala zavraždit židovku i jejího otce.
Alfonso velmi truchlil. Královnu zavrhl. Nikdy se nedověděl, kde je jeho a Raquelin jediný syn, kterého židé ukryli a chrání.
Říkává se, že naše civilizace spočívá na dvou pilířích; na humanistickém vzdělanostním ideálu Řeků a Římanů a na židovsko-křesťanském vzdělanostním kodexu bible. Zdá se mi, že v naší civilizaci přežívá ještě třetí dědictví: úcta k hrdinství. Líbezně úctyplný obraz křesťanského rytíře, jak jej miloval středověk, zdaleka ještě nevybledl. Stále ještě je pokládána za největší věhlas sláva hrdiny, bojovníka. Veliký básník Cervantes s jemnou pečlivostí ukázal, co je na rytíři směšné. Svět se smál: přesvědčit se nedal. Kus dona Quijota byl dojista už od počátku v každém rytíři; ale svět to nechtěl a nechce vidět, ani dnes nechce vidět blouda, který v rytíři vězí, chce vidět jen jeho lesk; dodnes k rytíři vzhlíží a zahrnuje ho poctami.
Protože je tedy úchvatné rytířství středověku stále ještě neblaze živé, proto, domnívám se, má příběh Alfonsa a Raquel svůj význam i pro nás. Teoretikové onoho století se zabývali otázkou, zda je dovoleno předejít útokem nepřítele, který by snad mohl sám zaútočit; zabývali se otázkou, zda je potupné platit za mír vysokými oběťmi. Pokusil jsem se vdechnout znovu život lidem, kteří se těmito myšlenkami zabývali. Řekl jsem si, že kdo bude příběh těchto lidí znovu vyprávět, bude psát nejen historii, ale osvětlí a odhalí i problémy naší doby.
(Autor)
Židovka z Toleda má i dnes právo podat čtenáři líbezný obraz středověkého Toleda, už také proto, že lidí, jako jsu jeho hrdinové, lidí míru, má i v současné době svět nesmírně zapotřebí. Neboť na nich dnes závisí budoucnost lidstva ještě víc, než závisela v době, kdy se odehrával příběh o lásce Alfonsa a Raquel.
19. květen 2008
5 244×
505 slov
