Frankl, Viktor Emanuel - Člověk hledá smysl (úvod do logoterapie)

-úvod do logoterapie

1. ZKUŠENOST Z KONCENTRAČNÍHO TÁBORA

V první části knihy jsou vylíčeny zážitky z koncentračního tábora ze stanoviska toho, kdo je bezprostředně prožíval. Jak se odrážel všední den v koncentračním táboře v duši průměrného vězně, jaká muka provázela neznámého obyvatele tábora. Nebylo záměrem této knihy podat pouhý výčet a popis fakt a událostí, ale zaměřit se na jejich prožívání. Fakta a události jsou zde uváděny jako obsah zkušeností. Neboť zkušenost je vždy prožitím skutečného dění.
V reakcích vězně na táborový život můžeme rozlišit tři údobí: přijetí do tábora, vlastní táborový život a propuštění (vysvobození ) z tábora.
První údobí se vyznačuje reakcí, kterou lze označit jako přijímací šok. Šok z hrůzných představ, které se pojí se samotným názvem Osvětim (lidé byli zaplaveni představami plynových komor, masového vraždění…). A také šok z nevědomosti a chaotické nepředvídatelnosti možného budoucího dění (nikdo neví co se bude vlastně odehrávat a každá minuta s sebou přináší nebezpečí ztráty života. Nikdo není s to zprvu pochopit, smysl toho, co se odehrávalo.
Psychiatrie zná popis choroby takzvaného bludu omilostnění. Po přijetí do koncentračního tábora se lidé do poslední chvíle upínají k nadějím a věří, že to prostě nemůže být tak zlé, že mohou být v posledním okamžiku omilostněni a procitnou z tohoto hrůzného snu.
Přichází první výběr. Prvé rozhodnutí o bytí a nebytí. Pro většinu rozsudek smrti, pro ,,šťastlivce“ odebrání veškerého vlastnictví. Člověk si uvědomuje, že teď už nemá opravdu nic, než své holé tělo. Ví, že mimo tento směšně nahý život nemá co ztratit, a tak se většiny vězňů zmocňuje cosi neočekávaného: šibeniční humor, který postupně začíná doprovázet zvědavost (zda vyváznou životem, či ne, se zlámanými kostmi…), co všechno se jim ještě stane a jaké budou následky. A pak najednou překvapeně zjišťují, že jsou schopni vydržet mnohem více, než by kdo očekával a že člověk si vlastně zvykne na všechno aniž by někdy předpokládal, že tomu může být tak špatně.
V druhém stadiu šoku sklouzne vězeň do stadia poměrné apatie a pozvolna dochází k vnitřnímu odumření. Pohled na trpící, nemocné,umírající a mrtvé je po několika týdnech táborového života tak běžný, že již nemůže dojmout. Lhostejný a otupený je schopen klidně přihlížet téměř čemukoli. Vězeň se brzy stává necitelným vůči bytí. U vězňů není pociťována fyzická bolest trestu, ale spíše bolest duševní nad nespravedlností nebo neodůvodněností. Na ranách je nejbolestnější pohana, která je provází. Netečnost jako hlavní příznak druhého období je nutným sebeochranným mechanismem psýchy. Je jí tlumena skutečnost, a všechno snažení a veškerý citový život se soustřeďuje na jediný úkol, jímž je osobní i vzájemná záchova života. Duševní život se stlačuje na jakýsi primitivní stupeň. Dá se tedy mluvit o ,,regresi‘‘ člověka v táboře, o jeho ústupu do primitivní formy duševního života. Primitivnost přání a snah vězňů se zřetelně projevuje i v jejich snech ( sny např. o chlebě, o horké lázni, o dortech…). Po probuzení ovšem pocítí strašný protiklad mezi snovou iluzí a realitou.
Hlad a nedostatek spánku vyvolávají u vězně netečnost, ale také podrážděnost.
V důsledku podvýživy nejvyššího stupně se stává vězeň středem primitivní pudovosti pud obživný a myšlenky na jídlo se sami vnucují. To vysvětluje, proč se celkem neprojevuje pud pohlavní a to ani ve snech, avšak touha vězně po lásce se stávají ve snu patrnými velmi dobře.
Primitivní pudovost - nutnost soustředit se na neustále problematické zachování života se projevuje v radikálním znehodnocením všeho, co neslouží tomuto výlučnému zájmu. Tím si vysvětlíme naprostou nesentimentálnost s níž vězeň obyčejně posuzuje věci.
Přes všechnu primitivnost, do níž je v táboře uvržen nejen zevní, ale i vnitřní život člověka, se přece jen také ukazují znaky tendence ke zniternění. Citliví, z domova čilému duchovnímu životu přivyklí lidé budou mnohdy přes své poměrně měkké srdce prožívat tak obtížnou situaci táborového života sice jako bolestnou, nikoli však pro jejich ducha ničivou. Neboť právě jim je otevřen ústup z hrozného okolního světa do říše duchovní svobody a vnitřního bohatství. Tak a jen tak je možno pochopit protismyslnost, že jemněji založení lidé mohou přestát táborový život mnohem lépe, než robustnější povahy. Sklon k niternosti příležitostně vede k silnějšímu prožívání umění či přírody i k příjemnému utíkání do minulosti. Také již zmíněný humor je zbraní v zápase o sebezáchovu.
V táboře upadá jednotlivý lidský život do radikální bezcennosti. Ztráta schopnosti cítit, zda jsem ještě lidský subjekt, je ještě podporována tím, že člověk se zakouší nejen jako předmět úplné libovůle stráže, ale i jako předmět a hříčka osudu. Dozvídá se často po pěti nebo deseti minutách, k čemu bylo to či ono dobré. Ovládající pocit, že je pouhou hříčkou a zásada nebrat pokud možno osud do vlastních rukou, ale ponechat mu volný průběh, a k tomu ještě hluboká netečnost činí pochopitelným, proč se táborový vězeň snaží vyhnout každé iniciativě a bojí se rozhodování. Osud mu rozhodování ušetří.
V situaci zdánlivě naprosté zevní i vnitřní nutnosti zbývá jakási duševní svoboda postoje ,,já‘‘ k okolí. Člověku, zbavenému v koncentračním táboře všeho, nemůže být vzata poslední lidská svoboda postavit se k daným poměrům tak, či jinak. Zásadně se člověk může i za takových okolností rozhodovat, co se z něho duchovně v táboře stane, zda typický koncentračník, nebo člověk, uchovávající si lidskou důstojnost.
V utrpení je dána neopakovatelná možnost jedinečného činu, který záleží v tom, jak je přijímáme a neseme. Pro uchování si života v táboře je také důležité zaměřit se k nějakému budoucímu cíli. Kdo již nemůže věřit v budoucnost, je v táboře ztracen. Nietzchem: ,,Kdo má proč žít,vydrží téměř každé jak.‘‘
Vysvobození z tábora: Ačkoli se vězni splnil ten největší sen a opouští koncentrační tábor, není schopen zpočátku tuto událost zakoušet citem. V táboře se doslova odnaučili radovat a budou se to muset znova naučit. Z psychologického hlediska se toto dá označit jako odosobnění. Všechno se jeví jako neskutečné, nepravděpodobné, jako pouhý sen ( příliš často z nich byl tropen žert ). Když se pak opět dostává do společnosti, popíjí kávu, která mu rozvazuje jazyk, takže vypráví celé hodiny. Tím povoluje léta trvající tlak, který ho svíral. Až po mnoha uběhnutých dnech se uvolní i cosi uvnitř a podivnou přehradou zábran náhle prorazí cit, který byl až dosud tlumen. Jen krok za krokem vstupuje do nového života a stává se opět člověkem.
Ale cesta z duševního napětí posledních dnů táborového života zpět k duševnímu pokoji není bez překážek. Vysvobozený vězeň potřebuje duševní péči, jelikož mu po náhlém uvolnění tlaku, jež na něj dlouhodobě tlačil, hrozí v duševním ohledu jisté nebezpečí. U primitivnějších povah je možno v tomto psychologickém období pozorovat, že nyní mohou bez omezení a rozpaků užívat násilí a prosazovat svou moc. Byli-li dříve předměty moci násilí a libovůle, stali se nyní jejich nositeli. Vedle mravní deformace člověka po náhlém osvobození od duševního tlaku ohrožují, poškozují a znetvořují jeho charakter dvě základní zkušenosti. Jsou to zatrpklost a zklamání z rozčarování, které osvobozený prožívá po návratu do starého života, Nebo třeba ten či onen po návratu zjistí, že ho již neočekává nikdo a běda tomu, kdo tisíckrát toužebně vysněný okamžik musí nyní prožít zcela jinak!

2. ZÁKLADNÍ POJMY LOGOTERAPIE

Logoterapie se soustřeďuje na smysl lidské existence i na lidské hledání tohoto smyslu. Protože smysl vlastního života je prvořadou motivační silou v člověku.
Logoterapie sama o sobě vychází z psychoanalýzy a je postavena na dialogu s pacientem, ale oproti ní však méně pohlíží na uplynulé události a méně se zabývá uvědomělým pozorováním vlastních vnitřních duševních a psychických jevů ( tzn. je metodou méně retrospektivní a introspektivní ). Zaměřuje se spíše k budoucnosti, tj. k úkolům a významům, které má pacient v budoucnu splnit. Současně ruší jeho soustředění na sebe. Pacient je v logoterapii zaměřován ke smyslu svého života a konfrontován s ním. Opravdu neurotický jedinec se pokouší uniknout plnému uvědomění si svého životního úkolu. Probuzení jeho plnějšího vědomí může v tomto ohledu hodně přispět k jeho schopnosti jeho neurózu překonat.
Každý člověk si svůj smysl musí a může naplnit sám. Jen tehdy nabývá významu, který uspokojí vůli ke smyslu. Člověk je nicméně schopen žít i zemřít pro své ideály a hodnoty.
Vůle ke smyslu je u většiny lidí fakt nikoli jen naše víra. Mohou být ovšem případy, v nichž zaujetí jednotlivce pro hodnoty je jen maskováním skrytých vnitřních konfliktů. V tom případě tu máme co činit s nesprávnými hodnotami, které musí být jako takové demaskovány. Smysl své existence pravděpodobně nevynalézáme, nýbrž spíše odhalujeme.
Hodnoty člověka neženou, ale spíše táhnou. Je-li člověk hodnotami tažen, je zde zahrnuta jeho svoboda přijmout nebo odmítnout, co se mu nabízí, svobodou naplnit nebo nenaplnit potenciální smysl.
Vůle člověka ke smyslu může být také zmařena. V tomto případě mluví logoterapie o ,,existenční frustraci‘‘, která může vyústit v neurózu, kterou můžeme nazývat termínem ,,noogenní neuróza‘‘ (noos = mysl, duch.). Tímto termínem směřuje logoterapie k, duchovnímu‘ jádru lidské existence (,duchovní‚ s významem psychiatrickém). Noogenní neurózy pramení v problémech duchovních, kde často hraje důležitou roli existenční frustrace.
Nic jiného nemůže člověku tak účinně pomoci přežít i nejhorší podmínky jako poznání, že v jeho životě je nějaký smysl. Kdo má proč žít, může vydržet téměř každé jak.
Noodynamika je termín, který říká, že člověk potřebuje úsilí a zápas o nějaký cíl, který je toho hoden. Lidé kterým chybí vědomí smyslu, pro nějž by stálo za to žít a jsou pronásledováni zkušeností životní prázdnoty, jsou v situaci, která se dá nazvat ,,existenční vakuum‘‘.
Toto existenční vakuum se projevuje hlavně stavem nudy.
Smysl života se mění od člověka k člověku, ze dne na den, z hodiny na hodinu. Proto záleží nikoli na obecném smyslu života, nýbrž na smyslu života určité osoby v daném okamžiku.