V roce 1943, ve vězení gestapa v Praze na Pankráci, píše Julius Fučík svoji reportáž, knihu, kterou po válce vydala jeho žena a později byla přeložena do 80. jazyků.
V osmi kapitolách nás Fučík seznamuje s průběhem svého zatčení a vězení. Všímá si lidí, prostředí a podařilo se mu vytvořit reportáž velice neobvyklou, čtivou a vysoce hodnotnou, která svými svědectvími hluboce otřese čtenářem.
Fučík byl zatčen 24. dubna 1942 jako profesor Horák v bytě u Jelínků. Byl odvezen do vězení a gestapo několik dnů nevědělo, kdo to je. Zradou spolupracovníka Mirka vyšlo vše najevo. Fučík byl často vyslýchán a utrpěl mnoho vážných zranění.
Kromě vlastního osudu popisuje prostředí, které ho obklopuje, a všímá si lidí, se kterými přichází do styku. Seznamujeme se s celou 267, kde je Fučík vězněn a dvěma dalšími soudruhy, Karlíkem a otcem, kteří ji rovněž obývají. Dovídáme se, k jakému účelu sloužila místnost 400 a představujeme si výslechy v ní konané. Z dalších zařízení je zajímavá místnost, kde vězňové čekají na výslech. Je prostorná, má za sebou šest dlouhých lavic a kolem bílou zeď. Říká se jí biograf, název je velmi přiléhavý, protože právě zde se vzpomíná a rekapitulují se životní osudy. Fučík sám říká, že tolik filmů, plných práce, radosti a bolesti, v životě nenatočila žádná společnost světa.
Cenné postřehy shrnul Fučík do dvou kapitol, nazvaných Postavy a figurky. V jedné vzpomíná na své soudruhy, prosté lidi, kteří byli ochotni a schopni obětovat vše pro dobrou věc, píše i o své ženě. Ve druhé části vzpomíná na lidi, se kterými se setkal ve vězení. Ke kladných postavám patří i chodbař táta Skořepa, otěcko z jeho cely, čeští strážníci, kteří byli donuceni jít na Pankrác a teď tam pomáhají vězňům, a Adolf Kolínský, dozorce, který umožnil Fučíkovi psaní této knihy. Mezi figurky zahrnuje Fučík příslušníky gestapa, kteří sadisticky týrají vězně, nebo je vraždí z touhy po jejich vkladní knížce.
9. 6. 1943 končí Fučík svoji knihu slovy:
"Lidé, měl jsem Vás rád, bděte!"
8. září 1943 byl v Berlíně popraven.
Ukázka:
O jedno prosím: vy, kteří přežijete tuto dobu, nezapomeňte. Nezapomeňte dobrých ani zlých. Sbírejte trpělivě svědectví o těch, kteří padli pro sebe i pro vás. Jednoho dne bude dnešek minulostí, bude se mluvit o veliké době a o bezejmenných hrdinech, kteří tvořili historii. Chtěl bych, aby se vědělo, že nebylo bezejmenných hrdinů. Že byli lidé, kteří měli své jméno, svou tvář, své touhy a své naděje, a že proto bolest i nejposlednějšího z nich nebyla menší než bolest prvního, jehož jméno bude zachováno. Chtěl bych, aby vám všichni byli vždy blízcí, jako lidé vám známí, jako lidé rodní, jako vy sami.
(str. 51)
27. červen 2008
7 194×
438 slov
