Pan Theodor Mundstock je osamělý pražský Žid. Oba rodiče zemřeli, když mu bylo 13 let. V mládí měl sice vztah s Ruth Krausovou. Ona však byla velmi zvláštní a mladého pana Mundstocka si k sobě skoro vůbec nepustila. Ve své garsonce bydlí pouze se svým domácím mazlíčkem, malou slepičkou. Pracuje třicet let ve firmě pana Samuela Vorjahrena – Menache Löwy, konopí, provazy a nitě. Jednou však šel do práce a tam našel všechno rozházené a rozbité. Nad tím vším stál německý voják, který mu velmi hrubě oznámil, že je propuštěn. STR.54
Trvalo velmi dlouho, než se pan Mundstock z toho všeho vzpamatoval. Nyní pracoval pouze jako pouliční zametač. Několikrát týdně musel uklidit ulice, které mu přidělili. Každý den se třásl strachem při pohledu na schránku. Jen aby se v ní neobjevilo to bílé psaní, které by mu oznámilo odjezd do koncentračního tábora. Se svými přáteli už se také skoro nestýkal, jedinou výjimkou byl rodina Šternova, ale i ty navštívil jen několikrát. Ještě před válkou k nim chodil každý týden na sváteční oběd. Nyní měl z návštěv u nich hrůzu, protože se bál, že se budou ptát jak je to s transporty. Nechtěl jim říkat pravdu, aby nebyli zbytečně vyděšení a tak si raději vymýšlel, že válka určitě na jaře skončí. Také jim vykládal karty, ale i ty přizpůsoboval tomu, co chtěli slyšet. Nejvíce mu věřil malý Šimon, pro kterého byl pan Mundstock velký vzor. Vždy mu nosil známky, chodil s ním do ZOO a přál malému chlapci co nejvíce pomoci například na studiích, jenže nyní Šimon nemohl kvůli tomu, že je Žid, chodit do školy. V podvědomí ale asi všichni tušili, že se pan Mundstock snaží pouze ulehčit situaci, která byla pro něho samotného velmi obtížná. Od začátku okupace, kdy s ním začal chodit Mon, začal totiž velmi hubnout a být na tom psychicky velmi špatně. Ven chodil jen minimálně a neustále vedl dlouhé rozhovory s Monem. To vše se změnilo až jednoho dne, kdy opět zametal ulice. Když přijel se svým vozíkem do Mečířské ulice, udělalo se mu až špatně. Jako by se proti němu všichni lidé z této ulice domluvili a zrovna v ten den uklízeli. Před každým domem bylo neskutečné množství nepořádku, který měl pan Mundstock uklidit do svého vozíku. Už přemýšlel, jak ho odsoudí k smrti, protože nesplnil příkaz. V tom si však vzpomněl na pana Vorjahrena, jak ho vždy chválil, že je praktický člověk. Najednou se v něm něco zlomilo. Kbelíky, ve kterých byl nepořádek nevysypával, ale věšel po stranách vozíku a cihly do vozíku skládal, aby ušetřil místo. Uvědomil si, proč by se měl koncentračního tábora bát, když je tak praktický člověk. Vždyť se na něj může dostatečně připravit a určitě potom přežije. Jen musí pořád myslet jako v Mečířské ulici. Chtěl si o tom promluvit s Monem, ale ten zmizel. Tak tedy začal s přísně metodickou přípravou.
Stál v pokoji a vše si představoval a nápady se jen hrnuly. Věděl, že váha kufru smí být pouze 50kg a to je příliš. On si ho sbalil lehčí, ale i to bylo pro něj hodně. Proto si musí kufr předávat do druhé ruky každých 10 krocích a asi 40 kroků před cílem se interval sníží na 5 kroků. Druhou ruku si musí protřepávat, protože se tak rychleji prokrví a nebude ho bolet. Držadlo kufru má držet pořádně celou rukou a má být obaleno kouskem nenápadného flanelu. Také zjistil, že má levou ruku slabší, tak se rozhodl že ji bude 1 hodinu denně posilovat. Ve vlaku bude určitě málo místa, a tak aby se mohl najít, dá si do kapsy chleba a bude ho po kouskách ulamovat. Při vystupování z vlaku se musí držet uprostřed zástupu, protože ti krajní dostávají od vojáků nejvíce ran. Kdyby ho přece jen nějaký praštil, musí mít v puse několik umělých zubů, které vyplivne a voják mu dá pokoj. Také se rozhodl zvykat si spát na tvrdém, a tak od toho večera začal spát na žehlícím prkně a vstávat v 5h. Metodické přípravy dokončil a byl připraven. Ještě jednou zašel navštívit Šternovi a to bylo také naposledy co je viděl. Pak mu už jen od nich přišel dopis, že odjíždějí do Terezína. Prosili ho v něm, aby se postaral o Šimona, který jediný pojede až v příštím transportu. Pan Mundstock se tedy snažil připravit Šimona stejně, jako to dělal u sebe, ale měl na to málo času. Za pár dní přišlo psaní i jemu, takže měli odjet společně se Šimonem.
Pan Mundstock už spěchal s kufrem k nádraží, počítal si kroky a neustále nad vším musel přemýšlet. Už si všimnul Šimona, který na něj před nádražím čekal. Neustále přemýšlel a málem by zapomněl, že už je velmi blízko nádraží a že musí změnit interval a přehazovat už po pěti krocích. Zastavil se tedy, jenže si neuvědomil, že je uprostřed rušné silnice. Vzápětí však do něj narazilo velké vojenské auto a pan Mundstock po chvíli umírá.
2. srpen 2008
6 477×
813 slov
