Úvodem:
V roce 1939, těsně před vypuknutím druhé světové války, se podařilo
29- letému anglickému burzovnímu makléři panu Nicholasi Wintonovi a jeho spolupracovníkům vypravit z Prahy z Wilsonova nádraží 6 vlaků, a tak zachránit
669 českých dětí z rodin komunistů, sociálních demokratů, spisovatelů a židů.
To znamená, že ne všechny děti byly židovského původu. Téměř žádný z jejich rodičů válku nepřežil. Panu Wintonovi je dnes už 92 let a žije v Maidenheadu.
Winton viděl žalostnou situaci uprchlíků ze Sudet a intuitivně cítil, že Hitler brzo obsadí zbytek Čech a že všichni lidé na Hitlerově černé listině budou v ohrožení života. Neexistovala žádna organizace, která by pomáhala ohroženým dětem. A tady Winton našel prostor pro svou vlastní pomoc. Rozjel akci, pro kterou není žádné srovnání. Oslovil vlády těch států, o kterých se domníval, že by ohrožené děti mohly přijmout. S kladnou odpovědí se setkal jen
u Švédska a pak také u své vlastní země.
Těchto pár řádek úvodem píši proto, protože nebýt tohoto pána, nebyla by ani kniha Perličky dětství, ani ...
A nyní jsme si tedy mohli přečíst knihu, kterou napsalo jedno z „tehdejších dětí“, paní Věra Gissingová rozená Diamantová, která pochází z Čelákovic.
Věra Gissingová píše o svém dětství, které tak krutě přerušila válka, ve své knize Perličky dětství.
Sestry Věra a Eva
Malá Věra vyrůstala se svojí sestrou Evou v poměrně dobře situované rodině obchodníka a majitele výrobny alkoholických nápojů.
Kniha je rozdělena v podstatě do třech období. Před válkou, válka a pobyt v Anglii a část po roce 1945.
V první části popisuje své dětství, rodinu, kamarády a školu v Čelákovicích.
Píše jak si ráda chodila hrát na louky kolem Labe, vzpomíná na různé hry s kamarády (přitahovaly ji spíše chlapecké hry), její lásku ke zvířatům, především ke své kočce a jejich koni Váňovi.
Popisuje své vztahy ke svým rodičům a své sestře, které byly velmi silné
a krásné.
Současně se ale také vyznává ke své lásce k vlasti, k tehdejšímu prezidentovi Masarykovi a zdůrazňuje (ostatně jako v celé této knize) svou hrdost na to
že je Češka.
Toto její bezstarostné dětství pomalu končí rokem 1938, podepsáním Mnichovské dohody, kdy nám Hitler zabral Sudety a kdy se již také vědělo jak jsou židé v Německu pronásledovaní.
V této době se setkává ve škole s děvčetem, které muselo s rodiči utéct ze Sudet v takovém spěchu, že nemělo téměř nic na sebe. Otřesená Věra jí dává své boty, odpoledne s obavami čeká na maminku že jí vynadá, ale ta ji se slzami v očích objala a řekla, ať vezme po škole Annu domů, že jí dá ještě nějaké šaty.
Potom přišel 15. březen 1939, okupace a s ní německá vojska také do Čelákovic. Věra zde popisuje chování těchto vojáků, chování našich lidí, jejich smutek a bolest.
V jejich domě se na čas ubytoval německý důstojník. Požadoval, aby se v celém domě mluvilo německy. Toto však skončilo střetem s jejím otcem, který to odmítl slovy: “Jsem pánem tohoto domu, a dokud budu naživu, já a moje rodina budeme mluvit česky, německy pouze ve vaší přítomnosti“. Němec vstal a plivl otcovi do obličeje. „Nikdy, nikdy nevyslovím ani slovo německy,“ zapřísahala se Věra. Toho dne začala chápat, co znamená nacistická okupace.
V té době se situace židů začíná značně přiostřovat.
Bratr maminky, Gustav zjistil že existuje v Anglii nějaká organizace, která pomáhá židovským dětem aby se odsud dostaly a žily v anglických rodinách. Ta okamžitě své dcery také zapsala. Zanedlouho Věru a Evu vybrali. Jejich transport měl odjet v červenci. Toto rozhodnutí jim zachránilo život.
Přišel poslední večer doma a tatínek dal Věře krásnou, v kůži balenou nepopsanou knihu. Když se zeptala k čemu to je odpověděl: „Používej ji jako deník. Pomysli, jak to bude pěkné, až budeš zase doma a všichni si spolu sedneme
a budeme prožívat to, o čem jsi do deníku napsala...“
Druhý den přišlo velmi emotivní loučení a odjezd z pražského Wilsonova nádraží.
V další části Věra popisuje svůj pobyt v Anglii, kde obě sestry žily odděleně, každá u jiné rodiny. U Věry to byla rodina Rainfordova. O jejich vzájemném vztahu vypovídají tyto věty. Paní Rainfordová řekla: „Budeme tě mít rádi“, a Věra píše -
„A měli mě rádi. Moje anglická rodina, to bylo moje veliké štěstí.“
V té době ještě šlo posílat dopisy domů a od rodičů také, i když cesta byla složitá. Později již tato možnost není a tak si Věra píše pouze deník do kterého dopisy které již odeslat nejdou, zapisuje. Při jedné kulturní příležitosti v Liverpoolu se setkává s prezidentem Benešem, který jí pomůže dostat se do česko - anglické školy. Věra tuto školu prochází s výborným prospěchem. Čas plyne, z malé Věry se již stala slečna a přichází konec války, rok 1945. Má obrovskou radost že se již brzy vrátí domů. Potom přichází dopis od sestry, z kterého se dovídá že maminka už nežije, zemřela na tyfus v koncentračním táboře. Otec je nezvěstný. O několik měsíců má jistotu že je také mrtvý. Obě sestry jsou dlouho otřeseny, ale Věra se rozhoduje přesto vrátit zpět domů do Čech.
Avšak návrat nebyl zdaleka takový jak si ho vysnila.
Při příjezdu problémy s úředníky, v jejich zkonfiskovaném čelákovickém domě bydlel cizí řezník a v neposlední řadě z lidí nevymizel po léta fašisty vštěpovaný antisemitizmus.
Někteří lidé u nichž si rodiče před odjezdem do Terezína uschovali své cennosti se s nimi jen neradi loučili a našli se i takoví kteří to zapřeli. Po tom všem se Věra rozhodla že do Čelákovic se už nevrátí a zůstala se svou tetou Bertou v Praze. Čelákovice však po krátké době začala opět navštěvovat, avšak bydlet zůstala v Praze.
V únoru 1946 přijela do Prahy sestra Eva. Byla však již příliš zvyklá na Anglii, nedokázala zvládnout těžkosti, jimž byla v poválečném Československu vystavena
a tak brzy odjela.
Věra si v Praze sehnala zaměstnání na Ministerstvu obrany kde pracovala jako překladatelka. Současně prožívá i svojí lásku k Richardovi.
Přichází rok 1948 a s ním změna režimu a k moci se dostává Klement Gottwald. Situace se pochopitelně dotkne i Ministerstva obrany. Věra, která dlouhodobě žila v Anglii se stává podezřelou a přichází do styku s STB. Po výslechu a narážkách že by jí mohli obvinit ze špionáže se rozhoduje dát výpověď a odejít do zahraničí.
A právě její bývalé zaměstnání se stává překážkou. Teprve až když odsouhlasí majoru Plačkovi spolupráci se špionáží z Anglie, je jí umožněno odcestovat. Samozřejmě že tuto práci pro ně v zahraničí dělat nebude. A tak 30. ledna 1949 opouští sama Československo.
Na život v Anglii si zase brzy zvykla, byl to přece její druhý domov. Do roka se provdala a vychovala 3 děti. Sestra Eva se provdala za doktora z Walesu. Za nějaký čas se vystěhovala do Nového Zélandu.
Věra se do Československa odvážila až v roce 1968 a to jen na návštěvu. Od té doby jezdí pravidelně do své staré vlasti, kde se stýká se svými bývalými kamarády.
Stala se z ní jak sama píše židovka původem, Češka národností a Angličanka z vlastního rozhodnutí.
24. května 1991 se setkává v Praze s panem Wintonem, který je zde na návštěvě a vzbudil zde obrovskou pozornost všech médií aniž by o tom před tím věděl. Stal se čestným občanem Prahy a byl vyznamenán prezidentem republiky. Když se ho však zeptali, co ho během jeho návštěvy nejvíce potěšilo, nezmínil se o poctách
a ovacích, ale odpověděl: „Když jsem viděl že se všem dětem daří dobře. Že jsou šťastni, že žijí.“
Autorka na závěr své knihy píše: „Sedím teď venku na zahradě svého domečku – k jeho domu je odtud jen pár minut cesty autem - , a píšu epilog k české verzi své knihy, ve které se odrážejí životy mnoha „Wintonových dětí“, poslouchám, jak zpívají ptáci, vdechuji vůni květin a chtěla bych mu říct: Za tohle všechno ti děkuji. Kdyby tebe nebylo, neměla bych děti, ani vnoučata, domek ani zahradu. A děkuji
ti především za tvé vzácné přátelství. A vím že mé pocity sdílejí Wintonovy děti, ať jsou kdekoli.“
Zpráva z čelákovického tisku:
Na objektu čp. 109, který byl ke konci srpna letošního roku (2002) dostavován,
je nápis U DIAMANTŮ.
Umístěná pamětní deska pak vysvětluje osud rodiny, která zde bydlela.
29. červenec 2008
5 854×
1345 slov
