Golding, William - Dědicové

vydalo nakladatelství Mladá fronta v Praze r. 1996

Stručná charakteristika děje:

Lok, Fa, Ha, Nil, Liku, Mal, stařena a ten nový, ti všichni tvoří tlupu, jež opustila zimoviště u moře a na léto se vrací do jeskyně nad vodopádem. Ze začátku se zdá, že vše je v naprostém pořádku. Zanedlouho však Lok narazí na „nové lidi“. Jejich kouzlo ho mocně přitahuje, oni bohužel nejsou příliš vstřícní…

Vlastní hodnocení knihy:

Děj se odehrává v období vývinu člověka. Díky odlišným životním podmínkám se na různých místech lidé vyvíjeli jinak. To posloužilo Goldingovi jako námět románu. Inspirací se mu také stala díla H.G.Wellse Historie světa a Chlupatci.

Kniha je psána spisovnou, někdy až knižní češtinou. Autor se velice dopodrobna zabývá popisem krajiny, atmosféry…Oproti jiným autorům to ovšem popisuje tak zajímavě a odlišně ba tajuplně, že nemohu říct, že by to knihu činilo méně napínavou a zdaleka ne nudnou.
Každá kapitola končí jakoby otevřeně a většinou tragicky, což nutí otočit list a rychle přečíst další kapitolu, která je ovšem znovu ukončena podobně, jako kapitola předešlá. Díky tomu jsem knihu přečetla takřka na jeden zátah. Zde je příklad. Lok zjistí, že Ha je pravděpodobně mrtev:
„…O skálu se opíral jeho kyj s trny. Dolní konec byl ohlazený od horkého stisku jeho dlaně. Kámen, na němž vždycky seděl, tu na něj čekal a na zemi, kde lehával, zůstal otisk, který tam vytlačilo jeho tělo. Všechny ty obrazy se Lokovi v hlavě najednou spojily dohromady. Srdce se mu rozbušilo a zaplavil ho pocit, že by stačilo si jen přát, a dokázal by jim Ha přivolat zpátky.
Nil promluvila. ‚Ha už není.’ “
V knize jsou zachyceny dvě odlišné tendence.
Na jedné straně skupinka neandertálců, která se každoročně s probouzejícím se jarem stěhuje pod skalní převis u řeky a na zimu zase zpět na jih.
Ani o jednom z členů tlupy se nedá říct, že by byl vůdcem. Každý má vlastní úlohu podle svých vlastností - po smrti Mala, který byl ze všech nejstarší a nejrozumnější, přebírá úlohu myslitele Ha. Když zmizí Ha, je na Lokovi, aby se postaral o zbytek tlupy. Do té doby je spíše šaškem
a bavičem díky svým omezenějším rozumovým schopnostem. Je zvláštní, že od ženy se zdaleka neočekávalo, že by mohla myslet. Nebo spíše vidět „obrazy ve své mysli“, jak tento jev sami nazývají.
Zárodky jejich náboženství vycházejí z poznání biologických zákonů – původcem všeho života je ženská plodivá síla Oa. Žena vůbec hraje významnou roli ochrany a péče, zatímco muži náleží praktičtější vůdcovství. To je vidět i z výroku Stařeny poté, co zmizí Ha : „Žena musí být jako Oa a muž vidí mnoho v hlavě. Rozhodne Lok.“
Naproti tomu život nových lidí je cestou do neznáma. Mají přesně určeného vůdce kmene. Vztahy mezi nimi jsou nerovné a práce je často vynucována bičem.
Neandertálci jsou pro ně odpudivá stvoření, proto se je snaží co nejrychleji zneškodnit. Nepřemýšlí o tom, že jsou to také lidé se svým životním systémem.
Líbí se mi, že nejde o klasický příběh se šťastným koncem. Děj je zprvu poklidný a idylický, postupně se však začínají objevovat nepříjemnosti a kniha končí naprostým vyhlazením celé tlupy.
Je zajímavé, že ač je děj hlavně zaměřen na život neandertálců, setkání mezi nimi a novými lidmi je popisováno spíše z pohledu nových lidí. Golding si při této příležitosti všímá odpudivosti neandertálců, ostatně ta je popsána i v úryvku z díla H.G.Wellse Dějiny světa:

„O vzhledu člověka neandertálského toho víme jen velice málo, ale zdá se, že byl nadměrně chlupatý, ošklivý ba odpudivý, a vyznačoval se nízkým čelem, vystouplým obočím, opičím krkem a nahrbeným postojem. Jak píše Sir Harry Johnson ve svém přehledu vývoje novodobého člověka nazvaném Pohledy a zpětná ohlédnutí: ‚Matná kolektivní vzpomínka na tyto gorilám podobné myslící tvory s šouravou chůzí, chlupatým tělem, silnými zuby
a pravděpodobně i kanibalistickými sklony mohla v lidové slovesnosti dát zrod představě strašidel…‘ “