Vážená paní profesorko, milý spolužáci, dovolte abych vás v průběhu následujících minut obeznámil s knihou Ruského spisovatele Ivana Alexandroviče Gončarova - Oblomov
Ivan Alexandrovič Gončarov
Narodil se 18.června 1812 a žil do 27.září 1891. Gončarov byl ruský spisovatel, významný romanopisec, memoárista a nejortodoxnější stoupenec zásad kritického realismu v ruské literatuře. Funkce tajemníka námořní výpravy kolem světa mu poskytla po dva a půl roku možnost tříbit si pozorovatelské nadání i realistický popis. Po této cestě napsal r. 1858 cestopis Fregata Pallada. Společensko-psychologickým románem Všední příběh o ztrátě mladických iluzí, napsaným jako polemika s žánrem salónně romantické historie, se připojil k literárním kruhům spjatým s tzv. ruskou naturální školou. Cit pro vytváření univerzálních lidských typů se symbolickou platností uplatnil v románu Oblomov, v němž vylíčil agónii ruské statkářské vrstvy, propadlé patriarchálnímu životnímu stylu a nevraživě odmítající evropské humanistické ideály. V románu Strž zvěčnil mladou ruskou radikální a volnomyšlenkářskou generaci. Konzervativním postojem ke společenským problémům , osvědčeným mimo jiné několikaletou činností cenzzorskou a radigováním oficiálního časopisu Severnaja počta , dal strhnout ke kritice generace 60. let. V literárních kritikách obhajoval filozofické vyznění svých románů. Gončarov je jedním ze zakladelů ruského klasického románu. Za své literární učitele považoval V.G. Bělinského a T.N. Grnovského
Oblomov : Gončarov psal všechna svá díla delší dobu. Román Oblomov byl napsán v letech 1847-1859. Zabral tedy Gončarovovi přes 10 let práce a života.
Dej knihy se odehrává v ruském Petrohradě pravděpodobně na přelomu 19. století.
Charakteristika postav :
Hlavní postavou tohoto románu je asi 35 letý muž Ilja Iljič Oblomov, pocházející z majetné statkářské rodiny. Po studiích působil jako státní úředník, ale svojí úřednickou službu opustní, aby se oddal svému flegmatickému životu a nečinnému snění. Oblomov je člověk dobrosrdečný, čestný a upřímný, ale součastně také nerozhodný, lenivý a velmi lehce ovlivnitelný. Od všeho co kdy musel udělat a není schopen vyřešit jeho sluha Zachar hledá všemožné cestičky, kterými by mohl uniknout.
Další postavou je Štolc : Jeho nejlepší přítel z dětství je mu absolutním protikladem. Vzdělaný to muž, který se praktický nezabývá rozebíráním svých vnitřních procitů a neustálým přemýšlením jako Oblomov. Jeho život je neustálé honění se za něčím což právě Oblomovi přijde velmi nelogické a marnivé.
Jedinou důležitou ženskou postavou tohoto díla je Olga. Už její mládí a výchova jí předurčuje k tomu, aby nebyla zasažena „zpovrchněním“ života. Její city ( a tedy i láska k Oblomovovi ) jsou tudíž ještě nezkažené a plně procítěné. Jejím životním partnerem se však stane její a Oblomovův dlouholetý přítel Štolc.
Zachar je dlouholetým sluhou Oblomových. Je to jediný blízký člověk Ilji Iljiče po celý román. Kritizuje svého pána za neustálé výmysly, vše je pro něj moc komplikované, aby to pro něho udělal. V závěru knihy, však vyjadřuje nelítostný stesk po svém pánovy.
Děj :
Děj románu začíná, když německý přítel Štolc s ruským přízvukem navštíví Ilju Iljiče. Vidí jak jeho dávný přítel žije v prachu a stále leží ve své postely. Na začátku knihy přicházejí k Oblomovi jeho nejrůznější přátele a většinu z nich vítá „Nepřibližujte se, jdete ze zimy!“ Štol mu chce pomoci od tohoto lenivého života a probudit v něm jejich společné touhy z mládí. Do této doby jsou Oblomovo myšlenky rozděleny pouze na (co bych měl udělat, co jsem dnes nestihl udělat atd.) Později odveze Štolc Ilju ze svého domova na letní byt, kde ho seznámí s novou společností a hlavně mladou a velmi temperamentní Olgou. Olga v Iljovi probudí jeho odumírající život ale i láskyplné city. I přes jejich vzplanutí vášní nakonec i tato láska ztroskotá na nedostatku Oblomova nasazení, který je pro takovýto cit nezbytný. Plánovali dokonce i sňatek, ale Ilja má stále z něčeho strach a myslí si, že by pro Olgu nemusel být dost dobrý. Později se vrací znovu do svého zaprášeného bytu, ale musí se odstěhovat. Jeho známý přítel Taranťjev mu najde byt nový. Domovnicí toho bytu je vdova Pšenycinová, která přesně splňuje jeho představy oddané manželky, jež se o něj postará. Na Olgu se snaží zapomenout a ta se v průběhu dalších let provdá za Štolce. Oblomov se také ožení se svou domácí a vrací se ke svému starému lenivému životu. Velkou roli v jeho lenivém životě hráli sny, ve kterých se vracel do svého dětského života. Z věčného nicnedělání ke konci příběhu umírá. Příčinu které Oblomov podléhá nazval štolc „Oblomovštinou“.
Vlastní názor:
Román Oblomov jsem si vybral, protože jsem dříve četl knihu A bude hůř … od Pelce. Hrdina této knihy jenž byl zrovna v nemocnici, se s Oblomovem ztotožňoval a tak jsem chtěl zjistit proč? Oblomov jako lenivý nic nedělající člověk, je téma velmi zajímavé a i přes občas zdlouhavé pasáže a v některých chvílích dokola probíhající děj byla tato kniha velmi zábavná a až budu mít čas, tak si jí někdy přečtu znova, abych jí mohl podrobněji analyzovat.
8. říjen 2007
5 964×
785 slov
- Tady ten úryvek dokazuje, že jsi patrně některé části knihy pochopil špatně, nebo si je možná přeskočil, jinak si to nedokážu vysvětlit. Štolc se totiž naopak velmi často zabýval rozebíráním svých "vnitřních pocitů".Minimálně dvě kapitoly zabývající se čistě Štolcem dokazují, jak mnoho Štolc přemýšlel nejen o okolním světě ale i sám o sobě(mimochodem jestli si dobře vzpomínám tak tyto dvě kapitoly jsou jediné dvě kapitoly, ve kterých je hlavní postavou Štolc). Můžu vyjmenovat mnoho příkladu, ale myslím, že bude stačit například Štolcovo pozorování "vznikající, probíhající" lásky s Olgou, či duchaplné rozhovory vysvětlující Olze její vnitřní stav. Mohl bych pokračovat ale myslím, že je to zbytečné, když čtenář nepochopil rozdíl mezi přemýšlením a sněním a právě to druhé je to čím se zabýval Oblomov, nikoli neustále přemýšlení, které bylo přítomno u Štolce(tím neříkám, že Oblomov nepřemýšlel i on byl jistě přemýšlivým člověkem s tím, že toto přemýšlení bylo ovlivněno častým sněním). Oblomov žil a chtěl žít ve své idylické bublině (mimo realitu) zatím co Štolc žil a přemýšlel v reálném světě, který pro něj byl podoben rozbouřenému moři a smyslem života bylo udržet se nad hladinou, byť by byly vlny života sebevětší. Vážně by asi bylo dobře kdyby sis tuhle knihu přečetl znova a řádně ji analyzoval, třeba to napodruhé lépe pochopíš