Nakladatelství: Odeon
Rok vydání: 1972
Hlavní postavy: Claudius, Herodos Agrippa, Messalina, Agrippina, Nero…
Z anglického originálu přeložila Alena Jindrová – Špilarová
Kniha je volným pokračováním neobyčejně dramatického životopisu Já, Claudius.
Po zavraždění císaře Caliguly se v senátu projednávala alternativa obnovy republiky. Pretoriánská garda ale nenechala nikoho na pochybách, kdo že to v říši rozhoduje, a než se senát rozkoukal, byl prohlášen císařem Claudius. K této události se vztahuje zajímavá historka. Když Claudius, který se mezitím uchýlil do besídky Hermaeum, která byla součástí císařského paláce, zaslechl zprávy o zavraždění Caliguly, vplížil se ze strachu na sousední terasu a skryl se za závěs. Tam ho však objevil jeden řadový voják pobíhající po paláci, vytáhl ho ven ze zvědavosti, kdo to je a přestože Claudius se mu vrhl k nohám, pozdravil ho jako imperátora. Pak jej dovadl k ostatním vojákům a ti ho na ramenou donesli do tábora pretoriánů. Při tom se Claudius tvářil tak smutně a ustrašeně, že ho kolemjdoucí davy litovali jako nevinnou oběť vlečenou na popravu. Nakonec ho uznal i senát, který mezitím obsadil radnici, ale ve svých názorech byl nejednotný, a nakonec dal na hlas lidu, který si přál jediného vůdce. Jako bratr nesmírně populárního vojevůdce (již zemřelého) Germanica měl podporu armády. O ni se také Claudius později opřel a dal jí příležitost k výbojům. Přes všechna očekávání se stal Claudius jedním z nejpilnějších reformátorů a organizátorů po Augustovi.
Když zjistil, že mu senát, který pod vládou císařů ztratil iniciativu a samostatnost, nebude výkonným partnerem a pomocníkem, dále rozšiřoval císařskou administrativu, složenou z velké části z propuštěnců. Ačkoli v rámci tradic své rodiny tíhnul k republikánství, paradoxně posiloval císařský absolutismus. Někteří propuštěnci získali značný majetek i moc, což samozřejmě dráždilo starobylou nobilitu. Nejvlivnější z propuštěnců byli Narcissus a Pallas, řečtí propuštěnci a císařovi tajemníci. Dalším jeho významným poradcem byl Lucius Vitellius, jehož syn se později stal nakrátko císařem. Senátu nedůvěřoval také z toho důvodu, že během roku následujícího po jeho nástupu k moci někteří senátoři podporovali povstání připravované správcem Horního Illyrica, konkrétně dalmatským legátem Furiem Camilliem Scribonianem. Toto povstání však bylo za pět dnů potlačeno, protože jeho vlastní vojáky přivedl k poslušnosti podivuhodný úkaz, totiž že když měli vyrazit na pochod, nebylo možno vytrhnout jejich orly ze země. Vztahy se senátem se potom značně zostřily a císař senát bedlivě sledoval a občas provedl čistku. Od té doby byl Claudius podezíravý, bázlivý a krutý. U lidu si ale Claudius získal svým vystupováním tolik lásky, že když jednou odjel do Ostie rozšířila se pověst o jeho zavraždění, lid tak dlouho dotíral a proklínal vojáky a senátory jako vrahy, dokud všichni vysocí úředníci nepředstoupili na řečništi a nepotvrdili, že císař je živ a zdráv a už na zpáteční cestě do Říma.
Soudil podivně a nestále, někdy byl bystrý a jindy zase zbrklý. Na soudech se proto znevážil do té míry, že jím běžně a veřejně opovrhovali. O zásobování Říma se velmi zasloužil tím, že dal vystavět Ostijský přístav a vzal na sebe všechny škody vzniklé obchodníkům nehodami na moři. Také dobudoval Caligulou započatý vodovod a také zřídil odvodňovací kanál s Fucinského jezera. Pořádal mnoho her a gladiátorských zápasů, také hry stoletní. Na Martově poli uspořádal také scénu dobytí města a vzdávání britských králů, které se sám účastnil. Vyhladil také krutý kult druidů, do té doby provozovaný v Galii, na němž Augustus pouze zakázal účast římským občanům.
Podnikl invazi na Britské ostrovy a o jejich jižní část rozšířil impérium. Po vzoru Hannibala a Pyrrha si vzal na pomoc, spíše pro psychologický efekt, slony. Roku 43 se vypravil do Británie, aby byl osobně při dobývání Camuloduna. Vojskem byl pozdraven jako imperátor, titul samotný však sebekriticky odmítl, protože žádné vojenské zkušenosti neměl. Jeden z jeho vojevůdců byl Vespasianus, pozdější císař. Dále k impériu připojil Thrákii a Mauretánii a zakládal nové kolonie. Dal přebudovat přístav Ostii pro usnadnění dodávek obilí do hlavního města. Horlivě se věnoval soudnictví, víc než kterýkoli císař před ním i po něm. Štědře uděloval římské občanství provinciálům, hlavně Galům. Tím značně podráždil konzervativce. Senátor a stoický filozof Seneca na to dokonce reagoval i písemně v satiře a próze ve verších Tykvifikace Claudia. Ovšemže až po smrti kritizovaného. Claudius na podrážděné staromilce a odpůrce zvyšování počtů římských občanů nedbal, viděl dále, vnímal říši jako jeden celek a čas mu dal za pravdu.
Pořádal časté hostiny a jeho zdraví se značně zlepšilo. Jen ho trápily časté žaludeční bolesti, které byly tak prudké, že podle vlastních slov při nich pomýšlel na sebevraždu. Jeho vnější vzhled odpovídal jeho důstojnosti, ale prý se neslušně smál a vidět ho rozhněvaného nebylo také nic, o co by lidé z okolí zrovna stáli. Horlivě provozoval hru v kostky. Občas byl duchem nepřítomen, např. poté, co dal zavraždit Messalinu, zeptal se po začátku hostina, proč paní nepřichází. Ke konci života zjevně litoval sňatku s Agrippinou i adopce Nerona. Dal sepsat závěť, ve které bylo zakotveno Britannicovo spoluvladařství a nepokrytě doufal, že jednou bude vládnout Britannicus. Než však mohl učinit potřebné kroky, byl otráven svou ženou Agrippinou.
Zemřel 13.října roku 54 n.l. v 64 letech svého věku, ale jeho smrt byla utajována, dokud si Nero nezařídil vše potřebné pro svou vládu.
19. květen 2008
3 252×
848 slov
