Bylo již napsáno mnoho velice přínosných, obohacujících a inspirativních knih, které dnešnímu člověku stále něco sdělují. Pouze několik z nich však dokáže vyvolat opravdový rozruch. Jen málokdy se v české literatuře setkáme se skutečně kontroverzním, rozporuplným a k bouřlivým komentářům vyzývajícím textem. Haškův vícedílný román Švejk patří zřejmě k nejvýraznějším dílům české literární tvorby dvacátého století, je velmi často různě zmiňován, citován a interpretován, u jeho výkladů se dá velmi dobře aplikovat kritická metoda. Lidé nalézají mnoho různých odpovědí na otázku proč Švejk stále oslovuje nové čtenáře. Tato kniha se jednoduše vždy těšila velkému zájmu.
Pro někoho dokonce kniha Švejk představuje nedílnou součást národní kultury, její vybrané pasáže vystihují stanoviska určitých jedinců, a jazyk, jímž je kniha psána se dodnes s oblibou používá. Některé Haškovy výrazové prostředky našly své místo v mluvě obyčejných lidí. Slova jako Švejk či Švejkovina jsou v českém jazyce naprosto regulérními a zavedenými pojmy, které nejlépe dokumentují vliv knihy na zdejší společnost. “ Nevím, podaří-li se mně vystihnout touto knihou, co jsem chtěl. Již okolnost, že jsem slyšel jednoho člověka nadávat druhému : ‘ Ty jsi blbej jako Švejk, ‘ právě tomu nenasvědčuje. Stane-li se však slovo ‘Švejk’ jen novou nadávkou v květnatém věnci spílání, musím se spokojit tímto obohacením českého jazyka.”
Málokteré vlastní jméno z českých reálií vyvolá tak ohromné množství asociací, hned po jeho vyslovení se objeví mnoho přívlastků. Líčen je třeba takto : tichý, skromný, ošumělý, starý dobrý, hrdinný, statečný, nepoznaný, ale i vychytralý, směšný, nekonstruktivní, oportunistický nebo přizpůsobivý. Hašek svého hrdinu vybaveného nevyčerpatelnou zásobou anekdot má rád, je přesvědčen, že si čtenáře svým jednáním získá, hájí jej a v mnoha ohledech se mu i sám podobá. Velká část Švejkových příhod je založena na autentických zkušenostech z autorova bohémského života.
Přes veselý nádech díla a všudypřítomný humor se mi podstata knihy jeví být svým způsobem tristní. Anarchista Hašek líčí velice přesvědčivě s pomocí všemožných karikatur, archetypálních figurek i neobvyklých situací žalostné poměry panující v rozkládajícím se rakouském mocnářství. Chvílemi se Hašek stylově přibližuje žánrům jako groteska či fraška, volí jednoduché a srozumitelné výrazové prostředky, píše jazykem obyčejného člověka, přehledně, nic zbytečně nekomplikuje a formu textu podřizuje jeho obsahu. Prosté události ‘prostě ‘ popisuje.
Postava dobrého vojáka Švejka je občas ukazována jako typický příklad české národní povahy. Nejsem si jist, jestli je takováto lehce xenofobní generalizace zcela namístě, nicméně některé Švejkovy vlastnosti mají skutečně blízko k příznačným povahovým rysům mnohých našich spoluobčanů. Velice mi osobně vadí Švejkova pasivita. Hašek v úvodu ke knize píše : “ On nezapálil chrámu bohyně v Efesu, jako to udělal ten hlupák Herostrates, aby se dostal do novin a školních čítanek. A to stačí.” Přesně nechápu, co na tomto přístupu k životu Hašek tolik obdivuje. Počínání v duchu starého přísloví “ Kdo nic nedělá, nic nezkazí” nepovažuji za příliš hodnotné a prospěšné. Švejk se nesnaží nic tvořit, neprojevuje velký zájem o věci obecné, nemá chuť přetvářet okolní svět, pouze se mu podvoluje a vysmívá. Absolutně mu chybí vůle k moci, je odevzdaný, v zájmu pořádku a disciplíny ctí autority a k tomu navíc schválně s co největší důsledností plní nesmyslné rozkazy svých nadřízených. Zcela vědomě, skoro až s hrdostí, se hlásí k úřední diagnóze, která jej označuje za notorického blba, a vůbec se přitom nebojí jí patřičně využívat a své chování poté s poukazem na ni omlouvat. Chvílemi budí dojem, že mu chybí jakákoliv hrdost a důstojnost. Takovéto chování je mnohdy obecně přijímáno s porozuměním a sympatiemi. Jsem přesvědčen, že přítomnost více občanů Švejkova charakteru by právě pro svou ‘neobčanskost‘ vedlo ke společenské pohromě, a to i přes to, že v mnoha ohledech působí starý rakouský voják svým chováním celkem roztomile.
Švejkova osobnost, tak jak ji Hašek představuje, překvapuje na jedné straně neutuchajícím životním elánem a radostí, na straně druhé jakousi nekonečnou existenciální resignací, uvolněním, odevzdaností a smířením. Švejkovi scházejí ambice a životní cíle. Podobných paradoxů je v knize obsaženo více, a tak se nelze divit, když se dostaví pochybnosti, zda Švejk opravdu říká to, co si myslí, a zda vždy jedná v souladu se svým svědomím.
Švejk patří k nejvýznamnějším dílům české literatury, získal si obrovské množství čtenářů svým humorem, bezprostředností a zřejmě také svou podobou klasickému národnímu charakteru. Není patrně těžké se s ním identifikovat. Proto je lidem blízký, proto jeho duch z českého prostředí nevymizel. Není důvod, proč by tomu tak nemělo být i nadále. Mladí lidé snad pořád Švejka čtou, různě ho vnímají a občas se jejich pohledy střetávají s názory jiných generací.
7. červenec 2007
5 298×
731 slov
