Příběh této knihy se odehrává v první polovině 20. století. Starý rybář Santiago, žijící v rybářské osadě nedaleko Havany na Kubě, vyjíždí každého rána ve svém malém člunu na moře Téměř každý den ho doprovází také chlapec Manolin, který je mu společníkem a na pevnině se o něj stará. Santiago je již velmi starý, žije v chatrné boudě blízko přístavu. Žije sám, žena mu zemřela už dávno a jedinou památkou na ni je mu stará fotografie, kterou Santiago raději sundal ze stěny, aby mu ji stále nepřipomínala. Je velmi chudý, trpí hladem a Manolin se o něj stará s velkou láskou a obětavostí. Shání mu jídlo a pití, nosí mu čas od času noviny, ve kterých Santiago sleduje hlavně baseball - je nadšeným obdivovatelem Paula di Maggia, hvězdy zámořské ligy. To vše dělá proto, že si starce velice váží, je mu líto, jaký má těžký život, a hlavně se chce od Santiaga co nejvíce naučit o rybaření a moři, protože Santiago je pokládán za největšího znalce v celé oblasti.
Bohužel, na starce se přilepí smůla. Každé ráno zase a znovu vyrážel na lov do Golfského proudu, ale bylo tomu už 84 dní, kdy naposledy něco ulovil. Takovou černou sérii nepamatoval. Manolin jezdil pořád s ním, ale jeho otec už nedovedl déle snášet, že se chlapec vždy vracel po celém dnu bez úlovku, a tak mu přikázal, aby na moře vyjížděl v jiném člunu. Santiago měl tedy druhý den vyjet sám, a proto ho Manolin alespoň pozval na pivo a donesl mu čerstvé návnady.
Ráno, pětaosmdesátého dne, si stařec přinesl všechno náčiní do člunu a začal veslovat ven ze zátoky. Rozhodl se, že toho dne nebude lovit v příbřežních vodách, ale vydá se dále, do hlubšího moře, kde se pokusí chytit nějakou větší rybu. Vyjel brzy z rána a když se rozednilo, byl už od ostrova velmi daleko. Vhodil do různých hloubek 4 návnady, každý hák pečlivě obalil sardinkami, a pak už jen čekal, co zabere – pokud vůbec něco. Ve volné chvíli přemýšlel o slunci, jeho síle a důležitosti, o tom, jak ho provází celým životem.
Později spatřil několik albatrosů, jak se nedaleko od něj vrhají do vody, a vydal se vstříc rybímu hejnu. Bohužel ho propásl, a stejně tak další. Posadil se zpátky do člunu a začal přemýšlet o želvách, které rovněž před časem lovil a za kterými se plavil na velikých lodích. Miloval je, elegantní, rychlé a velmi ceněné, a přesto je musel zabíjet, aby sám přežil. Na udici vytáhl malého tuňáka, toho si schoval na později, a jinak ho celé dopoledne nic nerušilo.
V době, kdy slunce stálo nejvýše a nesnesitelně ho pálilo, ucítil, jak mu nějaká velká ryba okusuje vnadidlo ponořené do největší hloubky. Zlehka si hrála se šňůrou a Santiago vyčkával na vhodný okamžik, kdy trhne a zaboří tak rybě hák do těla. Hlasitě vykřikl, trhnul oběma rukama a nic se nestalo. Ryba plula klidně dál a pomalu odplouvala i s člunem ve vleku. Santiago držel šňůru pevně v rukou a pokusil se vybojovat alespoň kousek zpět, ale ryba byla tak obrovská, že se mu to nepodařilo. Stále udržovali přímý směr a nic nenasvědčovalo tomu, že je ryba vážně zraněna.
Ani po dalších hodinách se situace nezměnila. Stařec snědl syrového tuňáka, vypil trochu vody a připravil se na první noc společného boje. V noci zřetelně viděl, jak se daleká světla Havany ještě více vzdalují a začal uvažovat o tom, jak dlouho to asi celé potrvá. Celou noc pozoroval světélkující létající ryby a vzpomínal na mládí, kdy také lovil velké marliny ,a na to, jaké až lidské city tyto ryby projevovaly. Během noci rovněž navázal ostatní šňůry a tak se připravil na nastávající boj. Celou dobu myslel na to, jak by mu nyní pomohla přítomnost Manolina, ale věděl, že se musí spolehnout pouze na sebe. Během noci také upadl a ošklivě si roztrhl tvář.
Druhý den se nic nezměnilo. Ryba stále táhla a stařec se pokoušel zlomit její odpor, ale marně. Malým vyrušením byla pouze návštěva malého ptáčka z pevniny, který mu chvilku dělal společnost. Snědl další kus syrové ryby, a náhle ho chytila ohromná křeč do levé ruky.- Doufal, ať ryba teď nezačne bojovat, a několik hodin trvalo, než mohl ruku opět použít. Tak uběhl i zbytek odpoledne a stařec načal druhou noc krutého zápasu s rybou. Už bylo patrné, že ryba ztrácí sílu, vyplula blíž k hladině, ale při jednom zoufalém pokusu o osvobození rozřezal klouzající vlasec starci obě ruce. Santiago toho ale nedbal, rozhodl se s rybou bojovat na život a na smrt.
Ráno třetího dne stařec cítil, že ryba už je velmi zemdlená, a ze zkušenosti věděl, že teď začne opisovat velké kruhy kolem lodi, a to je chvíle, kdy se může pokusit přitáhnout ji k lodi. Také už neměl mnoho sil, pokoušely se o něj mdloby a téměř necítil ruce, ale přece každým okruhem vybojoval zpět kus šňůry. Když se ryba poprvé po třech dnech vynořila na hladinu, staře téměř oněměl – byla větší než jeho člun, větší než kterákoliv ryba, kterou kdy viděl. Připravil si harpunu a pokusil se přitáhnout ji k boku lodi, aby ji mohl zabít, ale rybě ještě stále nějaké síly zbývaly, Když ji konečně přitáhl k lodi, byl už téměř mrtvý vypětím, a téměř jen silou vůle zarazil harpunu rybě hluboko do srdce. Téměř 3 dny trvající souboj skončil.
Ryba ale byla příliš velká na to, aby ji dostal do člunu, a tak ji Santiago pouze přivázal k boku lodi. Napjal na stěžeň plachtu a vydal se tam, kde v dálce tušil Kubu. Neměl už téměř žádnou vodu a k jídlu pouze pár ráčků, které vylovil z moře spolu s chaluhami, ale jeho starému tělu to stačilo. Věděl, že rybu udolal, že ji má bezpečně po boku., a to mu dodávalo dostatek síly pro návrat domů. Díval se stále na rybu, rozmlouval s ní, a to bylo hodinu před tím, než se objevil první žralok.
Dlouho člun sledoval, podnikl kvůli němu dlouhou cestu, a proto se s chutí zakousl do chutného rybího břicha. Vztrhl velký kus masa a pro Santiaga to bylo, jako by vytrhl kus jeho vlastního těla.. Popadl harpunu a vší silou ji bodl do žralokovi hlavy. Cítil, jak ostrý hrot proniká chrupavkou, a obrovitý žralok zemřel, ale v posledním okamžiku se ještě vrhl do hlubiny a odnesl s sebou i starcovu harpunu. Santiago věděl, že tento žralok nebude poslední, krev z roztrženého břicha valila ven, a tak se připravil na další boj.
Vyrobil si zbraň z nože přivázaného k veslu. Dvě hodiny plul bez vyrušení dál, když se objevila dvojice dalších žraloků.Byli hladoví a rozrušení, a tak zamířili přímo k lodi. Když se první zakousl do marlina, stařec mu zarazil nůž hluboko do hlavy. Žraloka sice zabil, ale nůž se zlomil, a tak byl znovu beze zbraně. Popadl tedy veslo a zkusil druhého žraloka umlátit. Ačkoliv neměl moc naděje, žralok to opravdu po chvíli vzdal a zanechal starce už pouze s půlrybou samotného.
Santiago byl zdrcen. Pochopil, že souboj s rybou vyhrál, ale se žraloky ne, a proto se omlouval rybě, že to, co se stalo, nebylo dobré ani pro jednoho z nich. Další noci se dostavili další žraloci, bylo jich celé hejno. Stařec mlátil kolem člunu veslem, pokoušel se o cokoliv, ale za pár hodin už byl dočista poražen. Žraloci ohlodali kostru obrovité ryby jako by sbírali drobky ze stolu. Proud pomalu zanesl loďku do přístavu, stařec vynosil všechny věci do své chatrče a poprvé po pěti dnech se uložil do postele ke spánku.
Tam ho také ráno našel Manolin. Celý přístav už věděl o obrovské, pět a půl metru dlouhé rybě, kterou udolal, a každému bylo líto výsledku. Manolin starci slíbil, že odteď bude jezdit zase s ním, a stařec s díky přijal. Tak skončila kniha, která zajistila Hemingwayovi Nobelovu cenu a je asi největší ukázkou jeho vypravěčského umění.
HLAVNÍ POSTAVY
Santiago – starý rybář, který je už na Kubě legendou. I přes obrovskou smůlu se
každé ráno znovu a znovu vydává vstříc osudu na moři. Nikdy neměl
lehký život, vše, co má ( a mnoho toho není ), ho stálo mnoho tvrdé
práce. Dokázal se vždy poprat se všemi nástrahami, které mu život
přichystal. Je velmi zbožný, i na moři se modlil za rybu, kterou zabil. Na
konci knihy prokázal i obrovskou psychickou odolnost, když si připustil,
že život jde dál.
Manolin – od 5 let jezdí se Santiagem na člunu na moře. Na svůj věk neobyčejně
vyspělý chlapec. Bezmezně Santiaga obdivuje, stará se o něj, trpěl jeho
nálady, podporoval ho v jeho představivosti, zpestřoval mu jednotvárnou
šeď života. Chtěl se stále od strace něco učit, chtěl využít každou
příležitost, rád poslouchal starcovy příběhy. Na konci knihy prokázal, lak
hluboce starce miloval – snažil se ho ochránit před řečmi lidí a vnést mu
do života novou naději.
HODNOCENÍ
Kniha je prostě skvělá. To, jak autor dokázal rozvést příběh na 140 stranách malého formátu je úžasné. Také se mi líbilo, jak hluboce popsal starcův vnitřní život, každou myšlenku rozepsal a vysvětlil. Myslím si, že Nobelova cena byla pro tentokrát udělena naprosto správně.
8. listopad 2007
8 056×
1494 slov
