Herkules a Ioláos

Herkules, největší ze všech řeckých héróů, byl synem Dia a Alkmény. Alkméné byla počestná žena Amfitryónova, a Zeus, aby ji svedl, na sebe vzal Amfitryónovu podobu, když byl manžel z domu. Když se Amfitryón vrátil a zjistil, co se stalo, rozlítil se natolik, že postavil velkou hranici a byl by na ní Alkménu upálil, kdyby Zeus neposlal mraky, aby plameny uhasily, a nepřiměl tak manžela, aby se se situací smířil. Herkules projevil své hrdinské schopnosti už krátce po narození. Byl ještě v kolébce, když zadávil dva hady, jež na něj a na jeho nevlastního bratra Ifiklea poštvala Diova žárlivá manželka Hérá. Jako malý chlapec zabil na Kithairónu divého lva. Herkulova dobrodružství v dospělém věku byla jak četnější, tak okázalejší než příběhy všech ostatních héróů. Ve starověku se těšil obrovské oblibě, byl hrdinou nesčetných příběhů a námětem bezpočtu uměleckých děl. Třebaže nejsouvislejší písemné zprávy o jeho činech pocházejí až ze 3. století př.n.l., občasné zmínky a doklady v uměleckých pramenech jasně svědčí o tom, že většina jeho dobrodružství, ne-li všechna, byla známa už od nejstarších dob. Svých dvanáct slavných prací vykonal Herkules na příkaz Eurysthea, krále Arga nebo Mykén. O tom, proč se Herkules cítil zavázán všechny Eurystheovy namáhavé a zdánlivě nemožné úkoly provést, existuje několikeré vysvětlení. Jeden z pramenů říká, že ony práce na hrdinu uvalila jako pokání delfská věštírna, poté co v záchvatu šílenství povraždil všechny děti ze svého prvního manželství. Zatímco prvních šest prací se odehrává na Peloponnésu, ostatní zanesou Herkula na rozličná místa na okrajích řeckého světa i mimo tento svět. Po celou dobu, co práce koná, stíhá Herkula nenávist bohyně Héry, jež vždy žárlila na děti, které měl Zeus s jinými ženami. Na druhé straně byla Herkulovi nadšenou podporovatelkou bohyně Athéná; společníka a občas i pomocníka měl ve svém synovci Ioláovi. První Herkulovou prací bylo zabít nemejského lva. Jelikož tuto šelmu nebylo lze zranit žádnou zbraní, Herkules s ní zápasil a nakonec ji holýma rukama zardousil. Poté lvu pomocí jedné z jeho tlap stáhl kůži, kterou pak už napořád nosil jako oděv - tlapy uvázané kolem krku, rozevřenou čelist zející nad hlavou a pohupující se ocas vzadu. Druhá práce vyžadovala zahubit lernskou hydru, mnohohlavého vodního hada, jenž sužoval mokřiny kolem Lerny. Kdykoli jí Herkules některou z hlav uťal, vyrostly jí na tom místě dvě další, a jako by to bylo málo, poslala Hérá navíc obrovského kraba, aby Herkula štípal do chodidla. Tento podlý úskok byl už na hrdinu příliš, Herkules se tedy rozhodl povolat na pomoc Ioláa. Zatímco Herkules utínal hlavy, Ioláos vypaloval pahýly planoucí pochodní, aby nové hlavy nemohly narůst. Nakonec netvora přemohli. Poté Herkules smočil v krvi nebo jedu hydry své šípy, a tím je učinil jedovatými. Na hoře Erymanthos běsnil a pustošil krajinu zuřivý divoký kanec. Eurystheus Herkulovi poněkud ukvapeně uloží, aby mu ho živého přinesl. Starověké ilustrace této epizody, na nichž bývá Eurystheus většinou vypodobněn, jak zbaběle hledá úkryt v nádobě na obilí, svědčí o tom, že této své žádosti později litoval. Celý rok trvalo Herkulovi, než splnil další úkol, jímž bylo chytit kerynejskou laň. Zdá se, že ono zvíře bylo spíš plaché než nebezpečné. Byla to posvátná laň bohyně Artemidy, a ač šlo o laň, tedy samici, měla nádherné paroží. Herkules, jak praví legenda, laň chytil, a když ji nesl Eurystheovi, potkal bohyni Artemidu. Artemis byla velice rozladěna a hrozila, že Herkula za tuto jeho troufalost zabije. Když se však dověděla o jeho pracích, svolila, aby si Herkules laň odnesl, pod podmínkou, že ji Eurystheus, jakmile ji spatří, zase propustí. Stymfálští ptáci byli tak početní, že v okolí jezera Stymfálu v Arkádii ničili veškerou úrodu; rozličné prameny tvrdí, že byli lidožraví nebo že přinejmenším dokázali vystřelovat svá pera jako šípy. Jak se Herkules s tímto úkolem vyrovnal, není zcela jasné - malba na jedné z váz ho zachycuje, jak na ptáky útočí prakem, z jiných pramenů však vyplývá, že po nich střílel šípy ze svého luku nebo že je zaplašil bronzovým chřestítkem, které mu zvlášť k tomuto účelu zhotovil Héfaistos. Šestou a poslední prací na Peloponnésu bylo vyčistit "Augiášův chlév". Augeiás, král Élidy, vlastnil obrovská stáda dobytka, jehož chlévy se nikdy nečistily, a tak se v nich mrva navršila na několik metrů vysoko. Eurystheus si jistě myslel, že vyčistit stáje za jediný den bude neproveditelný úkol, Herkules se ho však opět zhostil se ctí - odklonil tok řeky a její vody vykonaly veškerou práci za něj. Nyní žádá Eurystheus po Herkulovi, aby chytil divokého a hrozného krétského býka, je to první z prací, jež ho zavádí mimo Peloponnésos. Býka, jakmile ho ukázal Eurystheovi, Herkules pustil na svobodu, zvíře tedy zůstalo naživu, dokud ho v Marathónu nezabil Théseus. Poté poslal Eurystheus Herkula do Thrákie, aby odtud přivedl Diomédovy lidožravé koně. Tato zvířata Herkules zkrotil tak, že jim dal sežrat jejich krutého pána, a bezpečně je pak přihnal domů Eurystheovi. Král ho ihned poslal znovu pryč, tentokrát k břehům Černého moře, aby mu přinesl pás královny Amazonek. Při této příležitosti si Herkules s sebou vzal armádu, nebyl by ji však potřeboval, nebýt potíží, které vyvolala Hérá. Když dospěl do amazonského města Themiskyry, královna Amazonek mu svůj pás vcelku ráda dala; Hérá, jíž připadalo, že to má příliš snadné, vypustila ovšem pověsti, že se Herkules pokouší unést samotnou královnu, a následovala krvavá bitva. Herkules samozřejmě vyvázl i s pásem, avšak až po lítém boji a za cenu ztráty mnoha životů. Aby splnil poslední tři úkoly, překročil Herkules samotné hranice řeckého světa. Nejprve byl vyslán až za oceán, do vzdálené Erytheie daleko na západě, aby přihnal Géryonovo stádo. Géryón byl hrozivý protivník, nejenže byl trojtělý, ale jako pomocníka při hlídání svých červených krav zaměstnával divého pasáka jménem Eurytión a dvouhlavého psa s hadím ocasem, Orthra. Orthros byl bratrem Kerbera, psa, jenž střežil vchod do podsvětí, a Herkulovo střetnutí s Géryonem se často vykládá jako jeho první setkání se smrtí. Třebaže Eurytióna i Orthra se Herkules zbavil bez větší námahy, Géryón se třemi plně vyzbrojenými těly byl hrozivějším protivníkem a Herkulovi se ho podařilo zabít až po strašlivém zápase. Když se vrátil do Řecka, uložil mu Eurystheus ještě zoufalejší úkol - sestoupit do podsvětí a přivést samotného pekelného psa Kerbera. Herkules sestoupil do chmurné říše mrtvých v doprovodu posla bohů Herma a se svolením Háda a Persefony si onu hrozivou trojhlavou obludu vypůjčil a zděšenému Eurystheovi ji ukázal, poté psa opět zdvořile vrátil jeho právoplatným majitelům. I pak po něm Eurystheus požadoval ještě poslední práci: aby mu Herkules přinesl zlatá jablka Hesperoven. Ona jablka, zdroj věčného mládí bohů, rostla v zahradě na konci světa; byl to svatební dar Diovi a Héře od Gáie, Země. O strom, jenž nesl zlaté ovoce, se staraly nymfy Hesperovny a střežil ho had. Zprávy o tom, jak se Herkules tohoto posledního úkolu zhostil, se různí. V pramenech, jež zahradu umisťují do podhůří Atlasu, kde na ramenou vzpíral oblohu mohutný Atlás, se říká, že Herkules přesvědčil Atlanta, aby se mu pro jablka vypravil on; zatímco Atlás odešel tuto pochůzku obstarat, Herkules držel na ramenou oblohu za něj. Když se pak Atlás vrátil, Herkules ho jen s potížemi přesvědčil, aby své břímě znovu převzal. Jiné verze příběhu tvrdí, že Herkules šel do zahrady sám a že se bud s hadem utkal a zabil ho, anebo umluvil Hesperovny, aby mu jablka daly. Jablka Hesperoven byla symbolem nesmrtelnosti a onen poslední úkol znamenal, že Herkules nakonec vystoupí na Olymp a zaujme místo mezi bohy. Kromě oněch dvanácti prací se Herkulovi navíc připisovaly i mnohé další heroické činy a dobrodružství. Při výpravě do zahrady Hesperoven musel zápasit s mořským bohem Néreem, aby si na něm vynutil rady, jež od něj potřeboval. Při jiné příležitosti se utkal s dalším mořským božstvem Tritónem. Podle tradice se Herkules v Lýbii střetl s obrem Antaiem - Antaios byl synem Gáie, Země, a dokud se dotýkal své matky, byl nezranitelný. Herkules se s ním utkal a při zápase ho nadzvedl - obr zbavený matčiny podpory byl pak v héróových silných pažích zcela bezmocný. V Egyptě Herkules jen o vlásek unikl tomu, aby byl rukama krále Búsírida obětován. Jakýsi věštec kdysi Búsíridovi poradil, že nejspolehlivějším způsobem, jak odvrátit ničivá sucha, je obětování cizinců. Jelikož však onen věštec sám byl Kypřan, padl za oběť své obětní radě jako první. Když se ukázalo, že tato metoda uspokojivě funguje, rozkázal Búsíris, že obětováni mají být všichni cizinci, kteří na svých cestách zbloudí natolik, že vstoupí do jeho království. Když došlo na Herkula, nechal se svázat a odvést na obětiště, pak však na své vrahy svrhl stoly a všechny je pobil. Herkules se nezřídka zaplétal do sporů s bohy. Jednou, když nedostal od kněží v Delfách odpověď, v jakou doufal, pokusil se odnést posvátnou trojnožku s tím, že si lepší věštbu obstará sám. Když se mu v tom pokoušel Apollón zabránit, propukla zuřivá rozepře, již učinil přítrž až Zeus, který mezi ně mrštil bleskem. Herkules byl velmi oddaný svým přátelům; nejednou riskoval život, jen aby jim pomohl - nejdramatičtěji se tak stalo v případě Alkéstidy. Admétos, král v thessalských Ferách, uzavřel s Apollónem dohodu, že až nastane čas, kdy by měl zemřít, bude mu dopřáno žít dál, pokud najde někoho jiného, kdo bude ochoten zemřít místo něho. Když však byl Admétos na pokraji smrti, ukázalo se, že najít náhradníka je těžší, než předpokládal. Poté, co se za něj sobecky odmítli obětovat jeho staří rodiče, nabídla se Admétovi jeho manželka Alkéstis, že ona bude tou, kdo za něho zemře. ve chvíli, kdy dorazil Herkules, už sestoupila do podsvětí. Hrdina se okamžitě vydal za ní. Zápasil pak se Smrtí, zvítězil a Alkéstidu triumfálně vynesl zpět do světa živých. Herkules byl řeckým Supermanem a mnohé z příběhů o jeho skutcích jsou prostě poutavým vyprávěním o nadlidských činech a bájných netvorech. Zároveň je však Herkules, stejně jako Odysseus, i obyčejným mužem a jeho příběhy jsou zveličené paraboly lidské zkušenosti. Jako člověk unáhlený a nepříliš chytrý a coby vášnivý milovník vína, jídla i žen (jeho milostná dobrodružství jsou tak početná, že se zde o nich nemůžeme rozepisovat dopodrobna) byl postavou navýsost sympatickou a vcelku představoval příklad hodný následování, neboť potíral zlo, zastával se dobra a vítězil nade všemi ranami osudu, jež se na něho valily. Nadto nabízel jakousi naději, že člověk dokáže porazit svého úhlavního a nejhoršího nepřítele, smrt. Herkulův konec byl typicky dramatický. Jednou, když se se svou čerstvou nevěstou Déianeirou brodil přes řeku, nabídl se kentaur Nessos, že ji přenese, uprostřed proudu se ji však pokusil znásilnit. Herkules ho zabil jedním ze svých otrávených šípů. Umírající Nessos předstíral kajícnost a naléhal na Déianeiru, aby mu vzala z rány něco krve a uchovala ji. Až se jí bude zdát, že už Herkula omrzela, ať tou krví nechá nasáknout oděv a dá ho pak Herkulovi obléct - pak se už za jinou ženou ani neohlédne. Po letech si Déianeira na tuto radu vzpomněla, když Herkules, vracející se z daleké výpravy, poslal domů napřed krásnou zajatkyni, princeznu, do níž se očividně zamiloval. Déianeira manželovi poslala roucho barvené onou krví - jakmile si je oblékl, zahryzl se mu do kůže jed hydry a on se ve strašných mukách zhroutil. Jeho nejstarší syn Hyllos ho zanesl na horu Oitá a položil jeho zmučené tělo na pohřební hranici, již vposled zapálil hérós Filoktétés. Práce, jichž se zhostil, však Herkulovi zajistily nesmrtelnost, a tak vystoupil na Olymp a zaujal místo mezi bohy, kteří žijí věčně.