Hesse, Herman: Stepní vlk

I. Obsah díla:

Kromě předmluvy, kterou píše synovec paní, u které se Stepní vlk ubytoval, je kniha nejniternější, nejosobnější a snad i nejtajnější zpovědí muže jménem Harry Haller, který si říká Stepní vlk. „Tato kniha obsahuje zápisky, které po sobě zanechal muž, jemuž jsme často přezdívali ‚stepní vlk‘. I on sám sebe tak často nazýval.“

Předmluva nás uvádí do doby, kdy se Stepní vlk poprvé objevil v domě oné paní, kde hledal podnájem v podkroví, čehož se mu dostalo. Pisatel si poprvé všímá jeho zvláštní povahy, postupně si však Stepní vlk oba získává svou inteligencí, ačkoli je nadále samotářský a příliš nevyhledává společnost.

Samotné zápisky Stepního vlka nechal Harry Haller ve své mansardě v podkroví, když se po devíti nebo desíti měsících pobytu odstěhoval. Jeho pokoj byl přeplněný knihami, ze kterých čouhaly papírky; vzduch čpěl vínem a tabákem. Už na začátku svých zápisků potvrzuje domněnku, že vede „bezútěšný, ztracený a bezbranný život“. Ukazuje se, že ve skutečnosti pohrdá měšťany a jejich stupidními zábavami, kteří popírají veškeré „vysoké“ umění. „Jak nemám být stepní vlk a trhan poustevník uprostřed světa, z jehož cílů nesdílím ani jediný, z jehož radostí ke mně žádná nepromlouvá! Nedokážu dlouho vydržet ani v divadle, ani v kině, stěží dokážu číst noviny, zřídka moderní knihu, nemohu pochopit, co za rozkoš a potěšení hledají lidé v přeplněných vlacích a hotelích, v přeplněných kavárnách při dusné, vtíravé hudbě… na přednáškách pro vědychtivé – všechny tyto radosti, jež by pro mne přece byly dosažitelné a o něž se tisíce jiných snaží a derou, nemohu pochopit a nemohu sdílet.“

Jednou stepní vlk narazí na zvláštní nápis nad nenápadnou branou: MAGICKÉ DIVADLO Vstup ne pro každého. Člověk, který vyšel z onoho „divadla“ mu do ruky vtiskl knížečku, Traktát o stepním vlku. V něm je popsán stepní vlk; ačkoli si Harry myslí, že jeho duše se skládá z duše lidské a z duše stepního vlka. Jenže v traktátu je popsán jako soubor mnoha duší, z nichž každá je jiná a každá má jiné potřeby. Jenže co proti tomu, většinou bývá označen za blázna. „A když obzvlášť nadaným a jemně ustrojeným lidským duším vzejde tušení jejich mnohostrannosti, když prolomí, jako každý génius, blud jednoty osobnosti a pocítí svou bytost jako mnohočlennost, jako svazek mnoha já, postačí jen, aby to vyslovily, a většina je hned dá uvěznit, přivolá na pomoc vědu, zjistí schizofrenii a bude chránit lidstvo před tím, aby z úst těchto nešťastníků nemuselo vyslechnout volání pravdy.“

Stepní vlk je překvapen, že tento traktát v podstatě souvisí s básní, kterou jednou v noci před několika týdny napsal. Čím dál víc přemýšlí o traktátu a o svém původním úmyslu sebevraždy. Jednoho dne znovu zahlédne toho člověka, který mu vtiskl do rukou Traktát o stepním vlku, a tak ho pronásleduje v průvodu pozůstalých na pohřeb. Jenže na dotaz, kdy bude večerní zábava, se ten člověk netváří moc vesele a tak si ani stepní vlk není jist, jestli si onoho člověka s někým nespletl. V této náladě potká svého bývalého žáka, se kterým kdysi vedl vášnivé debaty na téma orientální mythologie. Mladý profesor přemluví Harryho, aby šel k němu na večeři a ten nakonec souhlasí. Jakmile však vyjde do toho měšťáckého domu, cítí, že by sem nejraději nechodil, ale teď už nelze udělat krok zpět. Během večeře je patrné napětí a po večeři pak Harry urazí hostitelku tím, že sdělí svůj negativní názor na příšerný obraz Goetha, který patří k hostitelčiny nejoblíbenější.

Nakonec vyklopí mladému profesorovi omluvu, ale i pravdu, že tam jít nechtěl a podobně. Cestou domů projde snad celé město a tehdy se rozhodne, že si vezme život. „Přestože jsem neviděl jiné východisko, i když se kolem mne kupily hnus, utrpení a zoufalství, i když už nic nebylo s to mě zvábit a přinést radost a naději, nevýslovně jsem se děsil té popravy, posledního okamžiku, chladného, zejícího řezu do vlastního masa.“ Po dlouhém putování městem se zastaví v hospodě a tam narazí na dívku, která mu dobře rozumí a se kterou se cítí mnohem lépe. Slíbí jí, že pro ni udělá všechno a jeho život opět dostává smysl, i když takový, jakým ještě před několika dny pohrdal. A Harry to ví. Zjišťuje, že jeho osobnost se skutečně dělí na mnoho dalších, které poznává.

Hermina, jak se ona dívka jmenuje, naučí Harryho tančit, bavit se, milovat a tak se z Harryho časem stává „člověk“. Připravuje se na velký bál, kam má jít Herminou. Je mu už jasný poslední úkol, který musí pro Herminu udělat – zabít ji. Harry je změněn: „Myslíval jsem si, že takový úsměv a dětská rozjasněnost je snad možná jen u docela mladých lidí nebo u národů, které nedovolují silný individualismus a rozrůzněnost lidí. Avšak dnes, této požehnané noci, jsem se tím úsměvem rozzářil i já, stepní vlk Harry, já sám jsem plul v tom hlubokém, dětském pohádkovém štěstí a dýchal ten sladký sen a opojení ze společenství hudby, rytmu, vína a pohlavní žádosti, kdežto když dříve nějaký student pěl na takový ples chvalozpěvy, poslouchal jsem to s výsměchem a trapnou povýšeností.“

Ples skončil a v sále zůstal jen Harry, Hermina a trumpetista Pablo. Shromáždili se v místnosti, kde jim Pablo dal napít jednoho ze svého nápoje (bezpochyby s příměsí drog). Harry se ocitl v chodbě, na dveřích byly různé nápisy a když si Harry přečte nápis na jedněch dveřích – VZHŮRU NA VESELÝ HON Lov na automobily – a vstoupí dovnitř, ocitne se na silnici v hlučícím a rozčileném světě. „Na všech zdech divoké, nádherně vyzývavé plakáty vybízely obrovskými písmeny, která hořela jako pochodně, národ k tomu, aby konečně dal své síly lidem v jejich boji proti strojům, aby konečně pozabíjel ty vypasené, krásně oblečené, vonící boháče, kteří pomocí strojů vysávají z ostatních krev…“ Harry se k tomu s radostí přidává, i tady je zřetelná jeho proměna. Potom vstoupí do místnosti jménem ÚVOD DO VYTVÁŘENÍ OSOBNOSTI Úspěch zaručen. Mistr si tam na první pohled hraje s figurkami, ale pak zjistí, že to jsou jeho já. Totéž udělá i s Harryho já, takže ten má nyní za úkol co nejlépe hrát se svými figurkami. Zde se objevuje téma celé knihy: „Chybný a neštěstí vyvolávající názor, že člověk je setrvalá jednota, je vám znám. Je vám rovněž známo, že se člověk skládá z řady duší, ze spousty já. Rozštěpení této zdánlivé jednoty ve spoustu figur se považuje za pomatenost, věda pro to vynalezla název schizofrenie. Věda je potud v právu, že žádnou mnohost přirozeně nelze ovládat bez vedení, bez určitého řádu a uskupení. V neprávu je naopak potud, že věří, že je nemožné pouze jedno jediné závazné uspořádání všech podřízených já na celý život. Tento omyl vědy má řadu nepříjemných důsledků, jeho hodnota tkví pouze v tom, že státem zaměstnávaní učitelé a vychovatelé mají zjednodušenou práci a uspoří si myšlení a experimenty. V důsledku tohoto omylu platí za ‚normální‘, ba společensky vysoce cenné mnoho lidí, kteří jsou nevyléčitelně pomatení, a naopak jsou za pomatence považováni mnozí géniové. Doplňujeme proto mezerovitou nauku o duši pojmem, jejž nazýváme uměním tváření. Tomu, kdo prožil rozpad svého já, ukazujeme, že může jednotlivé kousky kdykoli a v libovolném řazení znovu sestavovat a tím docilovat nekonečné rozmanitosti hry života. Tak jako básník tvoří drama z hrstky figur, sestavujeme my z figur našeho rozloženého já neustále nové skupiny s novými variacemi a novým napětím, s věčně novými situacemi.“

Stepní vlk Harry se podívá na Divuplnou drezúru stepního vlka a poté jde do místnosti VŠECHNY DÍVKY JSOU TVÉ, kde se setká se svou první láskou. Nakonec vkročí do dveří s nápisem JAK SE ZABÍJÍ LÁSKOU. Tam se potkává s Mozartem za hudby z Dona Giovanniho (příchod kamenného hosta). Vede s ním rozhovor o životě a jeho smyslu („Zajisté, život je vždycky hrozný. Vůbec za něj nemůžeme, a přece máme odpovědnost. Člověk se narodí, a už je vinen.“ ). V zrcadle si znovu uvědomuje svou změnu. Nakonec zabíjí i Herminu, do které se zamiloval. Naposledy vstupuje do posledních dveří s nápisem HARRYHO POPRAVA. Je ochoten přijmout trest za to všechno, nebrání se. Je obviněn z toho, že zneužil magického divadla a dopustil se urážky vznešeného umění tím, že zabil. Jenže po odpočítávání se všichni začnou smát: to je cílem, smát se. V tom začne střízlivět, ale Pablo mu znovu podává svou cigaretu. „Jednou budu hrát s figurkami lépe. Jednou se naučím smát. Čeká na mne Pablo. Čeká na mne Mozart.“

II. Hlavní hrdina:

Hlavním hrdinou je asi padesátiletý muž jménem Harry Halley, který si říká a nechá říkat stepní vlk. „Nebyl příliš velký, chodil však a držel hlavu jako lidé vysokého vzrůstu, na sobě měl moderní pohodlný zimník a vůbec byl slušně, jenže nedbale oblečen, tvář měl hladce oholenou a zcela nakrátko ostříhané vlasy, které tu a tam šedivě prokvétaly. Jeho chůze se mi zpočátku nelíbila, bylo v ní cosi namáhavého a nerozhodného, co se nehodilo k jeho ostrému, vášnivému profilu, ani k tónu a temperamentu jeho řeči… Vůbec ten člověk působil dojmem, že k nám přichází odněkud z cizího světa…“

Harry Halley je bývalý profesor, velmi vzdělaný muž, který tu a tam napíše do novin někdy až pobuřující článek. „Především se mi od počátku líbila tvář toho muže; líbila se mi vzdor onomu výrazu cizoty, byl to možná trochu svérázný, smutný obličej, avšak i bystrý, velmi přemýšlivý, vyzrálý a oduševnělý.“

Kniha rozebírá vnitřní svět hlavního hrdiny, jeho myšlenky, názory a postoje. Neříká, zda jsou správné či ne, ale nutí čtenáře zamyslet se nad nimi. Harryho vzhled nebo funkce ve společnosti tudíž nemá pro příběh téměř žádný význam. Jeho minulost se zde až na výjimky důležité pro děj neobjevuje vůbec; příběh je určitým časovým úsekem v Harryho životě, zaznamenává však důležitý vývoj hlavního hrdiny.

Harry Haller je cílevědomý; co si usmyslí, musí mít. Je přesvědčen, že život nevede k ničemu: „Nikdo mi nemohl odepřít potěšení ušetřit si svítiplynem, břitvou či pistolí opakování koloběhu, jehož hořkou strastiplnost jsem věru musel vychutnat až dost často a hluboko.“ V celém díle se však charakter Harryho mění, tím jak ho Hermina „učí“ žít: „Harry zestárl, naučil se tančit, navštívil magická divadla, slyšel Mozartův smích, neměl už strach z tance, z žen, z břitev.“ Přesto si uvědomuje svou nedokonalost, Stepní vlk je k sobě občas až moc kritický, stejně jako k lidem ve svém okolí. „V mé povaze bylo mnoho dětského, velká chuť k plýtvání časem. A tak mi to trvalo trochu dlouho, než jsem nahlédl, že je již třeba jednou s hraním přestat.“

III. Vlastní názor:

Postava Harryho Hellera znázorňuje naprosto normálního člověka, který je donucen lidmi, v jejichž okolí žije, přemýšlet o své normalitě. Harry je sám sebou, nenapodobuje ostatní v jejich přetvářce, proto je považován za blázna. Nevyhledává společnost lidí, snad ze znechucení nebo proto, že se jich bojí; nicméně se z něj stává Stepní vlk. Harry chápe, že takto nemůže žít věčně, proto si pohrává s myšlenkou sebevraždy, ačkoli ji přímo nepotvrzuje, ani nevyvrací.

Stepní vlk není jen příběhem Harryho Hellera; je to příběh každého z nás, který vyjadřuje rozhodnutí každého podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a promítá jej do závěru knihy; kniha není zdánlivě dokončena, avšak dokončujeme ji my sami, svým rozhodnutím.

Kniha je příkladem toho, co každý ve svém nitru prožívá, ale bojí se to dát najevo, či dokonce to přiznat, ze strachu z toho, že bude označen za blázna, pomatence, schizofrenika.

„Opiové opojení magického divadla, v němž tato rozptylná optika vrcholí, není popisem reálného zážitku, ale obrazem osvobozeného vědomí, či spíš celé psychiky, včetně oněch (tradiční kulturou) vytěsněných, cenzurovaných nebo tabuizovaných oblastí, jež objevila psychoanalýza… V Hesseho díle jsou však i složky, které dávají objektivní důvody pro ztotožnění mladé moderní generace s jeho hrdiny a filozofií: obecná skepse vůči civilizaci, motiv útěku za saturované a spořádané společnosti k nevázanému a nezávislému tuláctví, sklon dávat přednost snu a kontemplaci před utilitární příčinlivostí.“

Tuto knihu by si měl přečíst každý, aby se alespoň zamyslel nad smyslem svého života, jeho cílem a nenechal se smést vlnou jednotvárně smýšlejících a podle vzorce jednajících „maloměšťanů“; nenechat se odradit ranami, které utrží za svá rozhodnutí. Pak by někteří nemuseli zastávat roli Stepního vlka, ačkoli on je v každém z nás. Jde jen o to, že bývá často úplně potlačen….

IV. Bibliografie:

HESSE, H. Stepní vlk. Praha: Odeon 1989.