Vladimír Holan je tvůrcem jedinečné úvahové poezie. "Poezie se nemá spokojit s jevovou stránkou světa, ale probíjet se pod povrch a luštit skrytý význam věcí."
Dosahuje absloutního básnického výrazu. Hutná metafora, zachycující i ty nejvzdálenější asociace, klade velké nároky na čtenáře, od nichž žádá rozsáhlé znalosti a maximální pozornost. Je to originální geniální poezie s hlubokou vazbou na osobnost autora. Tu velmi dobře zachycuje Jaroslav Seifert v básni Pocta Vladimíru Holanovi.
"Holan umíral dlouho.
Telefon mi často padal z ruky.
V té zpropadené voliéře Čech
rozhazoval své básně s pohrdáním
jako kusy krvavého masa.
Ale ptáci se báli.
Smrt chtěla od něho pokoru,
on pokoru neznal.
A do poslední chvíle
bojoval se smrtí zuřivě.
Anděl, který mu pozvedával ruce,
když umdléval,
seděl na kraji jeho postele
a plakal."
Jeho velkolepá básnická skladba Noc s Hamletem je jedním z největších počinů v dějinách české literatury. Holan v ní dovádí k dokonalosti svou typickou epiku, která popisuje jakousi nadrealitu, skutečnost přesahující prostou existenci. Hamletovské "Být či nebýt tu neplatí". Být je samozřejmý fakt, v této nadrealitě, odprostěné od smrti a jakéhokoli ukotvení. Je to absolutní svět základních hodnot existence.
"Při přecházení z přírody do bytí
zdi nejsou právě vlídné,
zdi pomočené talenty, zdi poplivané
vzpourou kleštěnců proti duchu, zdi o nic menší,
jsou-li snad dosud nezrozené,
a přece zdi zaokrouhlující už plody..."
Příběh je určen třemi složkami. První je básník - Holan sám, jeho promluvy, druhá osobnost Hamleta - výjimečná osobnost, unavená filosofující postava mimo čas a prostor, a třetí je vložený dialog Orfea a Eurydiky, které autor nechává vyjít z podsvětí a uniknout tak vražednému osudu.
K Hamletovi;
"Nebylo spočinutí... Nikde, ani v něvědomí ...
Ale byl tu on, Hamlet, který jako Mozart-piják
převrhl Alpy, aby nejistě postavil láhev
na vrzavý schod strachu ze smrti,
on, tak těsně u sebe, že se mezi něho
vešla celá nesmrtelnost...
A skutečně: za jeho přítomnosti
nůž pod ovcí
by nemohl nic podřezat
a cín z roztavených starých křtitelnic
ztavil by se zase do podstatného tvaru.
Ale je úzkost. Byl na ráně věčnosti
a měl ji zahojit. Byl v hrobce otce
a měl být synem dětí...Byl
při svatém duše hudby
a měl být za cenu nevěstčí
nebo za cenu psa..."
Významnou roli mají ve skladbě i děti. Oceňuje jejich živelnost, oslavuje jejich čistotu, ale nehodnotí je, dává nám vybrat. Předkládá, že "...a bezděky rozšlápnou poslední zrno z loňské úrody/ aby hned nato byly pokoušeny jaksi navíc/ nasadit na lebku ohně zlatou paruku stohu/" v přímé vazbě na to, že "Jsou plny života jako kůň,/ který cítí jezdce ne jako cizí bytost, ale jako svojí myšlenku...". Má rád ten rozverný věk, pro jeho čistotu.
"Není mi lhostejný
ani jeden krůček a pád
dítěte v kopřivách...I když mu matka říká:
Jdi pro rum do čaje,
ono jde a stále si opakuje: rum do čaje, rum do čaje,
až nakonec zašeptá: čum do ráje...
nene, není mi lhostejný ani jediný pád
(...)
Zabývá se pomíjivostí a věčností, absolutními hodnotami.
"Noc přesahovala noc...Náchylná k zemi
(...)
Pochopil jsme to, když Hamlet, netuše mé myšlenky,
pravil:"Co nás nyní jen obklopuje, zavalí nás jednou...
Byl jsem kdysi u požáru...
Nečíselný plamen stačil, abych si všiml
jediného kloubu přítomného baštýře
a abych musel myslit na kostlivé řezbářství
ničeho po ničem...
(...)
Ostatně...Není-li Boha,
není-li andělů a není-li i po smrti už nic,
proč ctitelé nicoty
neuctívají právě je, je nejsoucí?
Do těchto promluv je vložen fiktivní dilaog Orfea a Eurydiky. Holan nechává Orfea vyvést Euridky z podsvětí a vrací ji do života. Je to jeden z výjimečných momentů v celé Holanově poezii. Básník, celý život tíhnoucí k antice, zde předkládá příběh, který, ač je plný něžné tragiky, vyústí šťastně.
"Orfeus:Jsi ráda?
Eurydika: Nevím, nepamatuji se ještě...Budu se zase musit učit
bolesti...Jak dlouho jsem byla mrtva?
Orfeus: Nebyl jsem právě statečný...Včera tomu bylo půl roku. A půl roku bylo potřebí, než jsem se rozhodl...
Eurydika: Mlč! Svět zajde na samá hrdinství
táhnoucí za sebou střeva!
(...)
Orfeus: Chvěješ se!...Jak jsi slabounká
Eurydika: Řekl jsi: Miláčku!
Ach ano, užuž jsem tam dole
zapomínala, když mi náhle vytanula
tvoje slova, že v podsvětí je vedle pramene zapomenutí
i pramen paměti...
Orfeus: Našlas jej?
Eurydika: Nehledala jsem jej...Nejhlubší bytí
je právě v nevědomí přemoženém láskou...
Stačila její úzkost o tebe,
její soucit i rozkoš i pravdivost,
abys byl zase u mne, pomáhal mi, vyzařoval
vším tím, co nemůžeme zvědět o sobě...
(...)
Pojď, drahá!...Ne!...Ponesu tě
a budu tě líbat...Budu tě líbat a hýčkat,
ponesu tě, ponesu tě, ponesu tě a budu tě líbat a hýčkat...
K lásce se vrací i ve následném pokračování promluv Hamleta a básníka.
"Láska!...Odvažuje se, dřív než žije,
a ničí to, co ji živí...Obrácený sníh...
Ale sníh pod patou anděla abstrakce
netaje...A jakože osud není zvědaví na ideál,
je panování a je vláda...Ale láska
měla by být, čím bude...Ale právě jí
poznáváme, že jsme odsouzeni už teď...
I absurdno je absurdní...
Nemáme na vybranou...."
Skládá hold své matce, mateřství vůbec.
"Maminka! Ta stále na nástupišti loučení
a nakonec sama!...Nejmenšími dveřmi
vstoupí, když je nám zle,
k její oslavě by nestačila noc,
ikdyby hvězdy jednou rukou zvedly vůz,
do kterého by usedla, jen aby spěchajíc
ke svému dítěti, dorazila dřív než její úzkost,
zatímco tma blázní,
Konec jej dovádí k absolutní fabulaci a dovršení své nadreality.
"Nedávno",řekl Hamlet, "byl jsem s několika mladými
u stárnoucího Shakespeara v Elsinoru...
Četl nám své verše...Kouřili jsme je,
pili je a chválii je, byli upřímní,
vyznávali jsme mu lásku, toužili slyšet další,
a když pak s námi hovořil o knihách,
slavili jsme ho jako bibliotekáře samotného Boha -
ale on se nikdy nedozvěděl, co jsme říkali,
když jsme potom vešli do ulic z casa del poeta trágico...
Ovšem ani nevědomost neznamená štěstí...
Ale báseň je dar!"
5. říjen 2007
9 001×
967 slov
