Vyvrcholením celého díla Bohumila Hrabala je novela Příliš hlučná samota. Autor ji dokončil v červenci 1976, ale pracoval na ní minimálně od roku 1974. Existuje mnoho přípravných skic a tři definitivní variace - první psaná apollinairovským veršem, druhá v hovorové češtině a třetí psaná spisovným jazykem. Se vznikem Hlučné samoty úzce souvisí i lyrická báseň Adagio lamentoso.
Hrdina Příliš hlučné samoty, dělník ve sběrně starého papíru Haňťa, pracuje pětatřicet let ve sklepení sběrny u stařičkého lisu. Z hromad starého papíru zachraňuje vzácné knihy a shromažďuje je ve svém pokojíku, čte si v nich a tak je "proti své vůli vzdělán". Celá novela je vlastně vnitřní Haňťův monolog, psaný sonátovou formou se spoustou stále se vracejících motivů. Čtenář se seznámí s Haňťovou první láskou Mančinkou i cikánkou Ilonkou, která zmizela v koncentračním táboře. Je svědkem každodenního zápasu s horami papíru i s nekonečnými džbány piva, vyslyší Haňťovy citace filozofů i jeho sny o důchodu, do kterého si odvede i vysloužilý mechanický lis. Práce je pro Haňťu rituál, balíky slisovaného papíru jsou umělecká díla, v jejichž útrobách se nacházejí poklady ducha. Moderní sběrna, kterou Haňťa navštíví, jej děsí neosobností a sterilitou, nedovede si takovou práci představit, proto, když je přeřazen do sběrny čistého papíru, kde již nebude moci objevovat krásné knihy, je zoufalý až k sebevraždě... Haňťa v Hlučné samotě je samozřejmě jiný než Haňťa v Baronovi Prášilovi. Ve skutečnosti je to Haňťa jen podobou, uvnitř je prý sám autor. Hrabalovská literatura se ale zmiňuje o postavě Heinrich Peukerta, muže kterého potkal Hrabal při práci v lisu, jako o možné předloze pro Haňťu.
29. květen 2008
4 972×
260 slov
