Hrabal, Bohumil - Proluky

Pouzité materiály
Proluky, Bohumil Hrabal
Ceskoslovenský spisovatel, Praha 1991

www.geocities.com/hrabal.htm

Život a dílo :

Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně – Židenicích Marii Kiliálové, otec v křestním listě uveden nebyl. Později, když se jeho matka provdala za Františka Hrabala, se rodina stěhuje do Polné. Po svatbě přijímá Hrabal malého Bohumila za svého a věnuje mu stejnou péči jako bratrovi Slávkovi, který se záhy narodil. V roce 1919 přijímá František Hrabal místo správce pivovaru v Nymburce, kde Bohumil Hrabal absolvoval základní školu a reálné gymnázium. Docházka však neprobíhala hladce, protože Bohumil se učit nechtěl a chodil často za školu. Naprosto ho okouzlil Francinův bratr Pepin, který jednoho dne přijel na krátkou návštěvu a zůstal až do smrti. Bohumil k němu velmi přilnul a vkládal jej jako postavu do mnohých knih, které později napsal.
K literatuře se Hrabal dostal až po maturitě, také díky svým přátelům, kterými byli Antonín Frýdl a Karel Marysko. V těchto letech je také přijat na právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Kvůli vypuknuvší válce má však studia odložena o 6 let.
Poté, co dokončí školu a vystřídá několik zaměstnání se definitivně rozhoduje. Rozchází se s Nymburkem, bydlí na svobodárně v Kladně, později v Libni. Na Kladně se potkává s Vladimírem Boudníkem, který se stěhuje k němu do Libně. Jeden čas tu bydlí také Karel Marysko. Dochází Egon Bondy. Čtou si navzájem své texty, chodí na pivo. Hrabal konečně zaznamenává nekonečné řeči strýce Pepina, píše o Kladně. Na podzim roku 1950 má hotové dvě skvělé poémy – Bambino di Praga a Krásnou Poldi. Na jaře 1952 vzniká Jarmilka…
Roku 1952 utrpěl Bohumil Hrabal na Kladně těžký pracovní úraz. Nyní nemůže vykonávat těžkou práci a nastupuje ve Sběrných surovinách. Odtud je však propuštěn poté, co získá půlroční stipendium Českého literárního fondu. V roce 1956 se oženil. O své ženě Elišce se často zmiňuje ve svých povídkách. Také ostatní postavy mají živé předobrazy a prostředí povídek zná Hrabal zcela důvěrně – malé městečko, pražská periferie, kladenské hutě, sběrna papíru.

· Taneční hodiny pro starší a pokročilé – autorova třetí kniha. Jde o jednu nekonečnou větu, kterou pronáší bezejmenný starý muž (strýc Pepin) pro potěchu a poučení slečny Kamily.

· Ostře sledované vlaky – zde se hrabal pokusil o jinou, tradičnější formu. Mladý hrdina Miloš Hrma se zaškoluje v malé železniční stanici na výpravčího. Druhá světová válka je v posledním tažení, ale on má své osobní problémy. Pokusil se o sebevraždu. Nyní se vrací do staniční kanceláře, kde jej zaškoluje zkušený výpravčí Hubička, který má právě na krku aféru s orazítkovanými hýžděmi telegrafistky Zdeničky. Do této atmosféry přijíždí v noci na stanici odbojová spojka Viktoria Freie – přiváží výbušninu k likvidaci ostře sledovaného vojenského transportu. Miloš druhý den vynese nálož na stožár semaforu a odtud ji shodí na vagón plný střeliva – sám však umírá.

· Obsluhoval jsem anglického krále – Z hlediska vylíčení česko–německých vztahů jde patrně o nejpřesvědčivější umělecké ztvárnění tohoto tématu v české literatuře. Vlastní život vypravěče probíhá v románu víceméně souvisle a chronologicky, od vyučení přes číšnická léta v hotelích až k vyvrcholení příběhu, kdy si na kraji Prahy postaví vlastní hotel. Jeho sen, že bude milionářem se mu tedy splní, ale není mezi nimi uznán za rovnocenného. Po internaci skončí jako
cestář.
· Slavnosti sněženek – Tyto povídky jsou věnovány především Kersku a lidem tam žijícím, sbírka však obsahovala i stěžejní texty jako např. variace na téma jedné slečna, Družička, Rukověť pábitelského učně. Bohužel v oficiálním vydání (1978) právě tyto povídky chybějí.

· Příliš hlučná samota – tato novela je vyvrcholením celého díla Bohumila druhá v hovorové češtině a třetí psaná spisovným jazykem. Hrdina Příliš hlučné samoty, dělník ve sběrně starého papíru Haňťa, pracuje pětatřicet let ve sklepení sběrny u stařičkého lisu. Z hromad starého papíru zachraňuje vzácné knihy, shromažďuje je ve svém pokojíčku a čte si v nich. Celá novela je vlastně vnitřní monolog. Práce je pro Hanťu rituál, balíky slisovaného papíru jsou umělecká díla, v jejichž útrobách se nacházejí poklady ducha. Moderní sběrna jej děsí neosobností a sterilitu. Proto, když je přeřazen do sběrny čistého papíru je zoufalý až k sebevraždě…

Proluky
Proluky Bohumila hrabala jsou třetím a závěrečným dílem autorovy volně koncipované trilogie, jejímž prvním svazkem je próza Svatby v domě a druhým Vita nuova.
Proluky jsou označením toho, co ještě nebylo napsáno, co z autorova života
v předchozích dílech ještě nebylo zachyceno. Děj začíná rokem vydání první Hrabalovy knížky, Perličky na dně, tedy rokem 1963. V této knize, stejně jako v předchozích dvou, je vypravěčkou autorova žena Pipsi, která zde podává zprávu
o svém klenotu, jak pojmenovává svého muže. Vrací se k jejich společnému životu
v Libni Na Hrázi 24 a svým osobitým způsobem se dotýká minulých radostí i strastí.
Dozvídáme se, že Pipsi je původem Němka, že její rodina byla nucena se odstěhovat z Čech. Jen ona se tu provdala. Za ožralu co věčně pořádá „Svatby v domě“, nevynechá jedinou příležitost se napít a slaví bouřlivě narozeniny všech co se zrovna namanou. Ale provdala se i za spisovatele. A jako na takového je na něj patřičně hrdá. „Však on ukáže všem, co ho z té sběrny vyhodili, protože dostal stipendium od Literárního fondu, kdo to je Bohumil Hrabal!“ Vítězoslavně jim donese ukázat jeden z prvních výtisků Perliček a vedoucí sběrny s kádrovákem se nezmůžou ani na slovo…
Další Pipsino vypravování se týká toho, jak si za peníze z Perliček na dně koupili domek někde v Kersku. Zde se odehrává další podstatná část děje. Po takové chaloupce na víkend toužili už dávno a Pipsi doufá, že se její klenot vymaní z pražského prostředí, kde jeho největší zálibou byly pravidelné návštěvy hospod. Pravda je ale nakonec jiná. Hrabal se totiž bez problémů zařadí do místní sousedské party. Po celou dobu se děj prolíná s jakýmsi Pipsiným stěžováním si Hrabalově mamince. Ale ta to všechno bere se smíchem, protože už jako malý dělal Bohoušek ostudu po celém Nymburce a to hlavně od doby, kdy se ve čtyřech letech poprvé opil. Jeho žena znovu přemýšlí, jak ho dostat ze spárů alkoholu alespoň do té míry, aby trávil víc času doma. I tady jí pomůže autorova maminka, když vzpomene jeho lásku ke kočkám. Pipsi tedy pořídí kocourka Etana a její muž je najednou samá něžnost. Tohle zvířátko se stane milovaným poutem mezi manželi. Bohužel jeho život skončí tragicky.
Není to však jediné úmrtí v dějové linii této knihy. Často vzpomínaný strýc Pepin se už dlouho necítí dobře a své nemoci nakonec podlehne. A sám autor prodělává těžkou operaci jater, kdy si myslí, že je s ním už amen. Nicméně všechno nakonec dopadne dobře a tak už jen zbývá rozloučit se se starým bytem v Libni a začít novou éru v činžáku v Sokolnicích.