Hugo, Victor - Chrám Matky Boží v Paříži

Chrám Matky Boží v Paříži je historický román odehrávající se v Paříži v 15. století a zobrazuje francouzskou společnost za vlády krále Ludvíka XI.
Hlavními postavami románu jsou cikánská tanečnice Esmeralda, kněz z chrámu Matky Boží Klaudius Frollo a jeho zvoník, ohyzdný a hrbatý Quasimodo.
Příběh začíná oslavami svátku Tří králů a slavností blázků, při kterých se konají mystéria, jejichž autorem, je Petr Gringoire, a také volba papeže bláznů. Je jím zvolen Quasimodo, hrbatý a velice ošklivý zvoník z chrámu Matky Boží. V dětství se ho ujal Frollo, kterému je za to Quasimodo bezmezně oddaný. Arcijáhen, asketický učenec hledající smysl života v alchymii a okultních vědách, se vášnivě zamiluje do Esmeraldy, krásné tulačky, která tančívá před chrámem. V noci po oslavách proto požádá Quasimoda, aby ji unesl. Esmeraldu však zachrání kapitán lučištníků Phoebus, do kterého se Esmeralda hluboce zamiluje a vidí v něm ideál krásy a ušlechtilosti. Noční scéně přihlíží Gringoire. Blouděním pařížskými uličkami se dostane do Dvora divů, shromaždiště chudiny, žebráků a zlodějů, kde žije i Esmeralda. Druhý den je Quadimod pro pokus o únos zatčen a odsouzen k trestu na pranýři. Lidé se mu posmívají, jediná Esmeralda se nad ním slituje, a ačkoli se jí hrbáč velmi oškliví, dá mu napít vody. Po čase se Phoebus, který je zasnoubený s jednou urozenou dámou, potká s Esmeraldou a když zjistí, že je do něj zamilovaná, navrhne jí dostaveníčko. Oba však sleduje hříšnou vášní poblázněný Frollo, dýkou probodne Phoeba a zmizí. Esmeralda je obviněna z vraždy, kterou nespáchala a která se vlastně ani nestala, protože Phoebus přežil. Při mučení se k zločinu přizná a je odsouzena na šibenici. V den popravy ji ale z šibenice unese Quasimodo, který ji hluboce a upřímně miluje, a ukryje ji v chrámu. Vyzná jí lásku, ví však, že nemůže být opětována, protože je příliš šeredný. Frollo se ale nechce vzdát, buď bude Esmeralda jeho nebo ničí. Domluví se tedy s Gringoirem, ze kterého se stal tulák, že Esmeradlu jakoby zachrání z jejího útočiště v chrámu. Gringoire navrhne tulákům z Dvora divů, pro které je Esmeralda něco jako sestra, aby dobyli chrám a cikánku zachránili před údajnou smrtí. Ti nadšeně souhlasí a zorganizují útok. Quasimodo se snaží chrám bránit, zemře při tom spousta tuláků a v nastalém zmatku se Frollo zmocní Esmeraldy. Dává jí poslední šanci, jestli chce být jeho. Esmeralda ho ale nenávidí a odmítá, miluje stále Phoeba. Frollo učiní strašlivé rozhodnutí: když nebude Esmeralda jeho, ať tedy raději zemře. Odchází tedy pro strážníky a Esmeraldu nechá u kajícnice z Rolandovy věže v rohu náměstí Gréve, která nenávidí cikánky, protože jí kdysi ukradly dítě. Z toho, že má být Esmeralda popravena, má tedy velkou radost a pevně ji drží. Náhle v ní ale podle malé botičky poznává svou ztracenou dceru. V té chvíli však přicházejí biřici a hledají Esmeraldu. Matka ji zuřivě brání, je to velmi dojemná scéna. Bohužel ji neubrání, Esmeralda je odvedena k šibenici a oběšena. Z ochozu chrámu sledují popravu Frollo a Quasimodo. V nejstrašnější okamžik propukne Frollo v ďábelský smích. Když ho uvidí Quasimodo, který Esmeraldu horoucně miloval, shodí arcijáhna dolů z věže. Krátce nato zmizí z chrámu a umírá s mrtvou Esmeraldou v náručí v kostnici.
Román podává živý obraz Paříže v 15. století. Zavádí čtenáře mezi žebráky, tuláky a zloděje, bohémské studenty, pokryteckou šlechtu a církev, prostý lid. Autor výborně zachycuje tehdejší atmosféru, prostředí, ve kterém se děj odehrává, je velice detailně vykresleno. Například popisu chrámu Matky Boží nebo pohledu na Paříž z jeho věží je věnován velký prostor. Dílo nese typické znaky romantismu. Hojně je využíván především kontrast: morální čistota obyčejných lidí kontrastuje s pokrytectvím církve a šlechty, střídají se obrazy bohatství a chudoby. Ošklivý Quasimodo je schopný čisté a upřímné lásky, vzdělaný kněz Frollo podléhá hříšné vášni a páchá nejhroznější činy, Esmeralda si zachovává svou morální a citovou čistotu, krásu a neposkvrněné mládí navzdory prostředí bídy, ve kterém žije. Dalším znakem romantismu je výjimečnost hlavních postav - Quasimodo je neobyčejně ošklivý (vzbuzuje strach a odpor), Esmeraldina krása je téměř nadpozemská. Všechny tři postavy skončí tragicky - další ze znaků romantismu. V románu lze nalézt i skrytou myšlenku síly a velikosti lidu, kterou autor vyjádřil vzpourou tuláků ze Dvora divů.

Děj románu je velmi dramatický, má velký spád. Čtenář, který se do něj dokáže vžít, si díky výbornému popisu postav a prostředí dovede živě představit Paříž a život v ní v 15. století, všimne si pokrytectví v tehdejším soudnictví s jeho tragickými následky a osudy Esmeraldy, Quasimoda a Frolla se mu ručitě nezapomenutelně vryjí do paměti. Chrám Matky Boží v Paříži je dějově bohaté, typicky romantické dílo a všem milovníkům nejen historického románu určitě stojí za přečtení.