I. Obsah díla:
Kniha má tři části: Léto 1958, Podzim 1990 a Podzim 1995. V každé z těchto částí se objevuje jeden hlavní hrdina, ačkoli hrdinové z ostatních částí zasahují do příběhu zbývajícího hrdiny.
Léto 1958 prožívá nejvíce Eddie O’Hare, šestnáctiletý student Phillipsovy exeterské akademie, která mu pomohla k letnímu zaměstnání. Eddieho otec, Joseph „Mentolka“ O’Hare, který také vystudoval exeterskou akademii a pak se zde stal členem učitelského sboru jako profespr angličtiny, „neochvějně věřil ve známosti z Exeteru…nikdy neodjel na dovolenou, aniž by si s sebou nevzal ohmataný výtisk Exeterského seznamu absolventů. Podle jeho názoru se bylo možné na absolventy akademie vždycky spolehnout. Absolventi Exeteru si navzájem důvěřovali a kdykoli to bylo možné, vzájemně si pomáhali.“ Tak také Mentolka O’Hare zařídil synovi letní zaměstnání coby tajemník spisovatele u Teda Colea, slavného spisovatele knih pro děti (Eddie se otci svěřil, že by chtěl být také spisovatelem), jehož téměř dospělí synové Thomas a Timothy zemřeli před pěti lety při autonehodě. Ted Cole si se svou manželkou Marion po nehodě pořídili dítě, aby tak zapomněli na smutek: dcera Rút, které v létě 1958 byly čtyři roky.
Když Eddie přijel do Orient Pointu, špičky severní vidlice ostrova Long Island, čekala na něj Marion, aby ho odvezla do jejich domu v Parsonage Lane v Sagaponacku. Ačkoli Thomas a Timothy jsou dávno po smrti, v Personage Lane jsou stále přítomní na zarámovaných fotografiích, které visí všude po stěnách. Rút Coleová je zná všechny nazpaměť i s jejich příběhy, které si většinou vymyslela.
Protože Ted a Marion jako manželé nefungovali již mnoho let (Ted neustále svádí matky dětí, které mu stojí modelem pro dětské knihy), spávali většinou každý v jiném domě, buď v Personage Lane nebo v laciném domě s garáží v Bridže Lane v Bridgehamptonu. Tam také Eddie přes den pracuje jako Tedův tajemník. Brzy však tento dům slouží nejen k tomuto účelu; poté, co se Eddie zamiluje do Marion, které jaho láska lichotí,. se zde oddávají vášnivým milostným hrátkám. Teprve později zjistí, že pro tento účel vlastně Ted Eddieho zaměstnal.
Jednoho dne však Marion dá Eddiemu přesné instrukce. Když se Ted rozchází se svou milenkou paní Vaughanovou, Eddie odjede vyzvednout Rút a jede s ní na pláž. Ted a Eddie s Rút se nevrátí dřív než pozdě odpoledne. Marion se tedy odstěhuje i se všemi fotografiemi mrtvých synů, kromě dvou: první je v rámařském obchodě na spravení (Rút ji rozbila a pořezala se od ní – na ukazováčku ji do smrti zůstane tenká rovná jizva) a druhou – s chlapci ve dveřích Exeteru, nad nimiž je napsáno HUC VENITE PUERI UT VIRI SITIS (Vejděte chlapci a staňte se muži), daruje Eddiemu v upomínku na jeho zasvěcení do světa milostných dobrodružství. Tuto fotografii však Ted Eddiemu zabaví s argumentem, že na ní má větší právo.
Ted s Rút, o kterou Marion nejeví zájem, zůstávají v domě v Sagaponacku. Současně zaměstnávají manžele Gomezovi (Eduardo Gomez byl propuštěn ze služeb zahradníka paní Vaughanové, když Tedovi dopomohl k útěku od ní). Eddie se vrací domů do Nového Londýna. „Eddie se zadíval, podle své představy naposledy, na zčeřenou vodu lonislandského průlivu. Neměl tušení, že cestu trajektem přes průliv bude jednoho dne znát stejně dobře, jako vchod do dveří hlavní budovy akademie pod latinským nápisem, který ho vyzývá, aby vstoupil a stal se mužem.“
Na podzim1990, kdy je Eddiemu osmačtyřicet a Rút šestatřicet let, se po dlouhé době oba spolu setkají na autorském čtení již třetího románu slavné spisovatelky Rút Coleové. Eddie ji má uvádět a poté spolu s Rútiným přítelem Alanem (54) zajdou na večeři. Tam se Rút s Eddiem „seznámí“, neboť si na něj téměř nepamatuje. Pěkně si popovídají a stanou se dobrými přáteli.
Rút jede ke svému otci do Sagaponacku dřív, aby s ním byla den sama, než přijede její nejlepší kamarádka Hana (35). Jenže v bazénu je najde oba nahé, v ložnici se válejí jejich věci a není těžké si domyslet, že Hana spala s Tedem. Oba odchází a Rút zůstane v domě sama. Aby si nějak vybila svůj vztek a pomstila se otci, zavolala Scottovi Saunersovi, Tedovo spoluhráči ve squashi, se kterým se seznámila cestou do Personage Lane, a domluvila si s ním schůzku na squash. Když ho pak třikrát porazila, vykoupali se spolu v bazénu a vevnitř se najedli. Pak šli do ložnice a milovali se, ale Ted nepřišel, jak Rút chtěla, aby ji tam tak viděl. Když Rút vzbudil telefon (volal Alan), Scott do ní nečekaně vnikl. Po následném „boji“ Scott odešel a Rút (s monoklem a několika pohmožděninami) později konečně poprvé ve squashi porazila otce, který se vrátil domů. Ted ji odvezl na letiště, odkud měla jet do Evropy, kde právě vyšel její nový román. Během cesty mu řekla o Scottovi a o tom, co se stalo, když byl pryč. Pak se rozloučí. Tehdy se vidí naposledy.
V Evropě Rút uvádí svůj román nejdříve v Německu, poté v Amsterdamu. Cestou přemýšlí o novém románu. Aby vylepšila detaily, nechá se prostitutkou Rooi v de Wallen ukrýt za závěs, aby mohla pozorovat akt. Jenže je jediným svědkem brutální vraždy oné prostitutky a cítí povinnost toho využít. V Amsterdamu se Rút seznámila s mladíkem jménem Wim Jongbloed, který ji chtěl svést, ale Rút se s ním nehodlala vyspat. „Zamilovaný chlapec za ní ale přišel s jinými nadějemi. Také přinesl trochu marihuany. Myslel snad, že ji svede tak, že ji nejdřív zfetuje? Přirozeně ho místo toho zfetovala ona. Potom bylo snadné ho rozesmát.“ Poté bylo pro Rút jednoduché, aby Wim v holandštině napsal na kus papíru, co si Rút zapamatovala z oné brutální vraždy, jejíž pachatel jí silně připomínal postavu z knihy jejího otce – krťáka.
Následující den se Rút Coleová vrátila do New Yorku. V letadle si přečetla knihu, kterou ji daroval Eddie a je si jistá, že onu knihu psala její matka Marion. „Z pošty odeslala obálku Harrymu Hoekstrovi, který byl skoroseržantem amsterdamské policie – obvod 2… Spolu s polaroidovou ochrannou fólií byla tohle celá Rútina výpověď očitého svědka.“ Doma zjistí, že její otec spáchal sebevraždu a nedlouho poté si vezme za muže Alana Allbrighta. Na svatbu přijde i vdova, která kritizovala Rútin způsob psaní o tom, co nezná (psala o vdově, která překonala smutek a zařadila se znovu do normálního života) a tvrdí o sobě, že je vdovou na celý život. Přeje Rút, aby i ona poznala, jaké to je, být vdovou. O rok později Alan skutečně umírá a zanechává po sobě syna Grahama.
V třetí části, nazvané Podzim 1995, je hlavní postavou Harry Hoekstra, který nikdy nepřestal pátrat po záhadném svědkovi, který mu pomohl rozřešit případ vraždy Rooi, Harryho dobré kamarádky. Harry měl na starost celý okruh de Wallen a chystá se jít předčasně do důchodu. Je svobodný a téměř všechen svůj volný čas věnuje četbě. Zná nejen Rút Coleovou, ale i Eddieho O’Hareho a Marion, která píše pod pseudonymem. Proto když přečte poslední Rútin román, Můj poslední špatný přítel, pozná, že Rút je tím svědkem. Celou dobu, co Rút pobývá znovu v Amsterdamu kvůli novému vydání její knihy, ji Harry sleduje. Na podpisové akci se znovu objeví ona vdova na celý život, tentokrát však s novým manželem, a prosí za odpuštění. Toho se jí však nedostává.
V hotelu se setkává po několika letech s Wimem a jeho manželkou, ale neumí holandsky, aby jí vysvětlila, že s Wimem nikdy nespala (Wim tvrdí opak – tímto tvrzením získal nad svou manželkou jakýsi druh převahy). Harry Hoekstra, který stojí opodál jí pomůže. Po této scéně jde s Harrym na procházku a přizná se k přátelství s Rooi, zároveň si navzájem vysvětlí události z případu její vraždy.
Rút pozve Harryho do Paříže, kde se do sebe zamilují. Nakonec Harry přijíždí do Ameriky, kde si Rút bere za ženu a bydlí spolu ve Vermontu.
Eddieho však trápí pocit, že dům v Sagaponacku bude prodám. Chce ho koupit, ale nemá dostatek peněz a tak dál bydlí v domě u železniční tratě, kde ho každou noc budí projíždějící vlaky. Jednou večer však vlakem přijede Marion a stráví u Eddieho noc. Spolu jdou navštívit Rút a Harryho. Eddie jim vzkáže, že sehnal zájemce o koupi domu, ale v Personage Lane je jasné, kdo je ona šestasedmdesátnice. Po mnoha letech se Rút konečně shledá se svou maminkou a odpouští ji. „Rút věděla, že je šťastná. Moje příští kniha by měla být o štěstí, pomyslela si. O tom, jak štěstí a neštěstí nebývá rozdělováno spravedlivě při narození, a už vůbec ne při okolnostech, které nemůžeme ovlivnit. Při zdánlivě náhodném souběhu náhod – u lidí, které potkáváme, kdy je potkáváme a zda ti pro nás důležití lidé mají příležitost potkat někoho jiného, a kdy se tak stane. Ona sama poznala jen trochu neštěstí.“
II. Hlavní hrdinové:
Vzhledem k tomu, že román je časově dost rozsáhlý, téměř všechny postavy se v něm mění, ať už je to Eddie O’Hare, Rút Coleová nebo její matka Marion. Všechny ale spojuje zájem o literaturu a snad by je ani nenapadlo, že se tak výrazně promítne do jejich životů. Každopádně tu zůstávají jejich vzpomínky, které všechny připomíná nepatrná jizva Rút Coleové.
Z Eddieho se během letního zaměstnání stává muž, ovšem až s návratem Marion se cítí šťastný. Rút Coleová, vychovávaná otcem, konečně vyroste z netolerance a nakonec je schopná i odpustit. Marion sužovaná vzpomínkami na své zesnulé syny se po sedmatřiceti letech odhodlá opustit fotografie Thomase a Timothyho a jednou provždy tak skoncovat s minulostí. Harry konečně nalézá svou svědkyni a s ní i štěstí a lásku, kterou dosud nepoznal. Snad jen Hana zůstává stále ve svém srdci prostitutkou, přestože v ní Graham probouzí mateřský cit.
III. Vlastní názor:
Děj je přes svou časovou rozsáhlost přehledný a podtrhuje tehdejší vnímání spisovatelů a vliv jejich života na dílo. Dílo vypráví nejen o důsledcích nesmyslných rozmarů, ale i o štěstí a lásce, po kterých člověk nemůže pátrat (jako Harry Hoekstra) nebo je uhánět (jako Hana Grantová), ale na které si musí jednoduše počkat, neboť přijdou sami bez volání. Neboť, jak Hana citovala na Rútině první svatbě George Eliotovou: „Co většího existuje pro dvě lidské duše než pocit, že jsou spojeny na celý život, aby se vzájemně posilovaly v práci, opíraly se o sebe v žalu, pečovaly o sebe v bolestech a v okamžiku posledního rozloučení splynuly v jedno v tichých, nevyslovených vzpomínkách?“ John Irving znovu mistrovským způsobem dokázal, že ať už napíše nejnepravděpodobnější událost, čtenáři ji budou brát tak vážně, jak si autor sám přeje.
IV. Bibliografie:
IRVING, J. Rok vdovou. Praha: Euromedia Group – Knižní klub 2000.
Počet stran: 542.
29. březen 2008
3 259×
1730 slov
