Jak daleko k Babylonu

Jennifer Johnstonová

Irsko, období 1. světové války

(How miles to Babylon?, 1974)

Strhující příběh dvou irských chlapců o jejich přátelství a společné lásce ke koní. Hlavními hrdiny jsou syn místních protestantských šlechticů Alexandr a chudý vesnický hoch Jerry. Ti dva se v podstatě neměli nikdy potkat, přesto se mezi nimi utvořilo zvláštní pouto, které odolalo i jejich rozdílným třídním původům, národnímu smýšlení a náboženství. Jejich společné sny a kariéře žokejů a vlastním hřebčíně však zbortí nástup 1. světové války. Oba se rozhodnou narukovat, ale každý z jiných důvodů. Alexandr se snaží uniknou vlivu své chladné a nelítostné matky a Jerry potřebuje získat vojenské zkušenosti a peníze, které mu mají po válce pomoct v irském boji o nezávislost. Válka, je ale válka a nic nedopadlo tak jak očekávali. Jerryho otec je prohlášen za nezvěstného a tak se ho Jerry uteče od své jednotky a vydá se ho hledat. Po návratu je však odsouzen k smrti za dezerci. Alexandr se rozhodne přítele ušetřit té hanby a sám ho v jeho cele zastřelí.

Alexandr Moore – syn irského protestantského šlechtice, který se snaží svůj zmařený život potopit v alkoholu a chladné Francouzsky, pro kterou znamená dobré jméno víc než vlastní rodina. Alexandr vyrůstal izolován od ostatních, čímž se v něm vytvořila jakási lhostejnost vůči komukoli a čemukoli. Nenávist, láska ani žádný jiný pocit pro něj nic moc naznamenaly. Přátelství s Jerrym pro něj však bylo něco jako záchranný kruh, který ho znovu přivedl k životu. Nezajímala ho válka, politika ani národní hrdost.

Jerry Moore – chudý irský chlapec, který vyrůstal v domnění, že jednou bude stejně jako jeho otec sluha nebo rolník. Jediné dvě věci pro něj měly v životě cenu – koně, které byly jeho a Alexovou společnou vášní a touha po irské nezávislosti. Přesto byl stejně osamělý jako Alex a to je dva stmelilo dohromady. Byl hrdý a nespoutaný. Byl to realista a v hloubi duše věděl, že už se z války asi nevrátí, přesto byl rád, že zemřel Alexovou rukou.

Tato kniha mě opravu zaujala. Není sice nijak strhující, ale to jí na poutavosti vůbec neubírá. Je psaná tak trochu melancholickým nádechem a člověk jakoby už od začátku tušil jako skončí. Přímo z ní čiší, že sama autorka je Irka. Dala do ní tolik lásky ke své vlasti, že člověk jako by při každé stránce víc a víc cítí tu jedinečnou vůni irských kopců, slyší šepot trávy v údolí a vidí mlžný opar, který se vznáší nad ní. Myslím, že jsem nebyla jediná, které se takhle kniha vážně líbila a svědčí o tom i to, že byla v roce 1982 zfilmována.

„Jelikož jsem důstojník a džentlmen, nechali mi zápisníky, pero, inkoust a papíry. Tak osu a čekám. Nemám zač bych bojoval, nechovám city k žádné živé bytosti. Vědomí, že nemám žádnou budoucnost, krom té, co se počítá na hodiny, mě nijak zvlášť nevzrušuje.“