Toto osvícenecké dílo, které se ovšem vymyká ryzímu osvíceneckému pojetí rozumu jako všemohoucí entity, vyšlo v roce 1762 a brzy po svém zveřejnění silně ovlivnilo francouzskou společnost, především radikální představitele Velké francouzské revoluce. Českému čtenáři bylo poprvé zprostředkováno v roce 1871.
Dílo je rozděleno do čtyř knih, každá pak ještě dále na několik kapitol. Sám autor v úvodu přiznává, že původně bylo mnohem obsáhlejší, ale po uvážení a přehodnocení svých sil vybral pouze několik nejvýznamnějších částí a zbytek spálil.
J.J.Rousseau pojednává o vzniku státu, jeho koncepci a jeho legitimitě vůči přirozenému stavu lidstva. Základním předpokladem, ze kterého vychází celá jeho teorie, je svoboda člověka, se kterou již přichází na tento svět, která ale není věčná a lze ji jednoduše ztratit, těžší, ne-li nemožné, je získat ji pak zpět.
V úvodní knize se pojednává o původů společenské smlouvy, příčině přechodu z přirozeného stavu společnosti k ní a o nejpodstatnějších podmínkách, které jsou s ním spjaty. Společenská smlouva není tedy přirozeným stavem, je založena na úmluvách lidstva a oním sjednáním se stává nejdůležitějším právem, jemuž jsou podřízena všechna ostatní.
Jedinou přirozenou společností je společnost rodiny, která se také stala vzorem pro stát, otce představuje hlava státu, děti lid. Závažným problémem ale je, najít státní formu, která by bránila občany, jejich svobodu a zároveň by se řídila obecnou vůlí všech; toto jest základním úkolem společenské smlouvy. Mimo to ale musí předně smlouva dbát na zachování sebe sama. Prapříčinou vzniku smlouvy je fakt, že jedinec je povinen se podřizovat pouze legitimní moci, která může vzniknout pouze a jedině na základě úmluv.
Smlouva neničí přirozenou rovnost lidí, snaží se naopak vyrovnat fyzickou nerovnost rovností mravní a legitimní. Pomyslným přistoupením ke smlouvě sice člověk ztrácí přirozenou osobní svobodu a možnost získat jakýmkoli způsobem to, po čem touží, ale na druhou stranu získává svobodu občanskou (ohraničenou obecnou vůlí) a právo nedotknutelně vlastnit to, co má. Pokud snad jedinec odmítne podřídit se obecné vůli, bude k tomu přinucen ostatními a to jen v jeho zájmu zachování občanské svobody. Obecná vůle je ve státě tím nejvyšším, nejdůležitějším a každý občan státu do její moci vkládá svou moc a zároveň svou osobu.
Obsah smlouvy nebyl nikdy přesně formulován a vyjádřen, ale i přesto je všude akceptován a uznáván, minimálně do doby, než dojde k porušení smlouvy a k návratu k přirozenému stavu a právům jedince. Pokud k tomuto dojde, společnost se brzy nutně stane zbytečnou nebo v ní zavládne bezmezná tyranie.
Druhá kniha rozebírá problém zákonodárství ve státě. Zákony jsou podle konceptu společenské smlouvy určovány svrchovanou mocí, která je produktem a výkonným orgánem obecné vůle, je to bezmezná moc nad všemi členy společnosti. Svrchovanou moc nelze v žádném případě prodat nebo dát, stejně jako ji nelze rozdělit (na zákonodárnou a výkonnou moc se dělí pouze její předmět, v její podstatě ji dělit nelze). Ani různá práva a zákony, jak by se mohlo na první pohled zdát, nejsou její části vzniklé rozdělením.
Svrchovaná moc je tedy produktem obecné vůle. Rousseau říká, že tato obecná vůle vždy směřuje k obecnému užitku, že je vždy správná. Klade si ale otázku, zda myšlení a uvažování lidí je také vždy stejně správné, aby z něj mohla vzejít skutečně správná obecná vůle. Nikoli, velmi snadno se může stát, že je obecná vůle pošramocená, nevyjadřuje přesně vůli občanů. Lze tomu předejít pouze naprostou kontinuitou společnosti, aniž by byla dále rozdělena na dílčí spolky. Pouze v tom případě každý vyjádří své myšlení neovlivněné okolím. A pokud už spolky existují, je třeba zamezit jejich nerovnosti, tedy rozšířit jejich počet. Jedině takto lze zajistit neomylnost lidu a vůle.
Jakýkoli akt vedený svrchovanou mocí je naprosto legální a prospívá nebo ubližuje stejně všem členům společnosti; to proto, že se všichni ke společenské smlouvě zavázali za stejných podmínek a mají nárok na identická práva i povinnosti s nimi spojené.
Aktem obecné vůle a svrchované moci je tedy zákon, který si všímá poddaných jako celku a činů jako abstraktních pojmů. Jeho autor, zákonodárce, se v republice nikdy nesmí mísit s panovníkem; panovník rozkazuje lidem, zákonodárce zákonům. Než ale zákonodárce stanoví zákony, měl by si ověřit, zda je společnost vůbec schopna je snést. Stejně tak je třeba dbát na samostatnost a životaschopnost národa v době vzniku státního tělesa a tvoření ústavy, jelikož přesně v této době je stát nejvíce náchylný k nepříjemným okolnostem a nemůže se jim dostatečně bránit; v této fázi je nejlehčí státní těleso zničit, a to jak zvenku, tak i zevnitř. Podle volby momentu zřízení státu lze identifikovat záměry jeho zřizovatele, v klidu a míru se o to pokusí zákonodárce, v krizi společnosti tyran.
K zákonodárství je nejzpůsobilejší takový národ, který dosud neměl zákonů, nemá žádné zvyklosti ani předsudky, neobává se nenadálého vpádu cizího národa, obejde se bez ostatních národu a ti se obejdou bez něj, není ani bohatý, ani chudý a počet jeho členů není tak velký, aby nemohl být každý jednotlivý člen všem ostatním znám. Ale všechny tyto podmínky se sejdou jen velmi zřídka, proto je na světě tak málo dobře uspořádaných a fungujících států.
Ústava státu může být skutečně neotřesitelná jedině v případě, že její zákony kopírují přirozené vztahy ve společnosti, nesnaží se je násilně předělat k obrazu svému. Veškerý soubor zákonů dělí do několika skupin podle jejich zaměření a účinnosti: státní zákony (základní), občanské právo, trestní zákony, nejdůležitější jsou ale naše vnitřní zákony, mravy, zvyky a zároveň i veřejné mínění.
V další části díla jsou blíže rozebrány státní zákony, formy vlády.
Vůli státního tělesa zastupuje moc zákonodárná (viz.kniha druhá), jeho sílu moc výkonná. Obě tyto veličiny musí fungovat ve shodě. Ale narozdíl od zákonodárné moci nemůže moc výkonná být v kompetenci všech, musí být v držení odpovědného člověka či tělesa. Vláda, uskutečňování výkonné moci, je těleso pověřené zajišťovat kontakt mezi státem a lidmi, vykonávat zákony a udržovat svobodu. Je značně složité určit optimální velikost vlády; čím je stát větší, má více obyvatel, tím se zužuje počet vládnoucích (pokud je vládnoucích moc, je vláda ve skutečnosti slabá) , ale čím více je vládnoucích, tím více se vůle státu přiblíží k vůli obecné.
První forma vlády, kterou autor zmiňuje je demokracie, čili vláda celého národa nebo jeho velké části, která se hodí především pro malé státy. Za nejlepší považuje demokracii přímou, odmítá pojetí zastupitelské demokracie, ale zároveň sám uznává, že není možné, aby byl lid neustále shromážděn a vládl. Proto nikdy neexistovala demokracie v pravém slova smyslu. Vláda lidu má jednu velkou nevýhodu, je náchylná k občanským válkám a zmatkům jako žádná jiná forma.
„Kdyby byl národ bohů, vládl by si demokraticky.
Vláda tak dokonalá se nehodí pro lidi.“ 1
Další formou je aristokracie, vláda malého počtu občanů vhodná pro středně velké státy. Rozděluje ji na tři typy: přirozená (rada starších, hlavy rodin), volená a dědičná. Třetí typ aristokracie je vůbec nejhorším ze všech druhů vlád.
Poslední formou vlády je monarchie, vláda jediného člověka vhodná pro velké státy.
Stane-li se, že se státní těleso rozpadá, i zneužití vlády, anarchie, je u každé formy jiné - demokracie se změní v ochlokracii, aristokracie v oligarchii a monarchie v tyranii. Prodloužit životnost státního útvaru lze jedině co nejlepší ústavou, jinak se pomalu blíží zániku, a to už od samého vzniku. Ve spojení s koncem státu přirovnává Rousseau zákonodárnou moc k srdci a výkonnou moc k mozku; přestane-li z jakéhokoli důvodu pracovat mozek, stát má šanci žít dál, přestane-li pracovat srdce, stát okamžitě umírá.
V poslední knize se dále rozvíjí pojmy obecná vůle a státní zákony. Jediným zákonem, který lze schválit pouze jednomyslně, je společenská smlouva. Co se týče ostatních zákonů, musí se menšina podřídit většině, to vyplývá už z podstaty společenské smlouvy.
Dále je předložen příklad uspořádání státu, a to Římská republika.
***
Tato kniha spolu s několika dalšími tvoří základ současného demokratického uspořádání států, proto je podle mě její četba velmi přínosná a měl by tak učinit každý, kdo chce mít alespoň minimální přehled o původu a myšlenkovém základu státního tělesa.
Autor staví na konceptu svobody a rovnosti jedince, tu ale bohužel, ač je to očekáváno, v knize ani jedinkrát nevysvětlil. Staví na ní celou teorii, ale neprokázal ji. Neobhájení myšlenky vrozené svobody je podle mého velkým nedostatkem. Dalším aspektem, na kterém celé dílo stojí je přirozený stav, stav přírodní harmonie, kde nevládne rozum ani žádné zákony, pouze lidská vášeň, pudy a morální přesvědčení. Kde se ale tento stav vzal? Samozřejmě, že nelze odpovědět na všechny otázky, ale konkrétně tato by snad stála za pokus.
V druhé knize se Rousseau dotýká problematiky práva na život, trestu smrti. Zde velmi logicky vysvětluje legitimitu trestu smrti:
„Abychom se nestali obětí vraha, svolujeme k tomu,
abychom zemřeli, kdybychom se jím stali.“ 2
Dále vysvětluje, že nemáme právo popravit občana, pokud se nevzepře společenské smlouvě, v takovém případě by bylo ideální, aby sám hříšník opustil společnost, proti jejímž zákonům se postavil. I přes to mám pocit, že se s trestem smrti ztotožňuje, a proto s ním v tomto bodě nemohu souhlasit. Trest smrti se díky častým justičním omylům může zvrhnout v nespravedlivá „jatka“, a to je naprosto v rozporu se společenskou smlouvou. V ideálním dobře řízeném státě snad mnoho potrestáníhodných zločinců není, ale takový stát neexistuje, a proto by systém trestů měl být spravedlivým a jedním z nejlépe propracovaných zákonů.
Další problém, který v této koncepci vidím, je fakt, že autor z pochopitelných důvodů počítá s tím, že lid se ve vysněné přímé demokracii na zákonech, řešení problémů atd. shodne. A pokud ne, je menšina nucena podřídit se většině. Ano, stejně to funguje i dnes (a občas se zdá, že to skutečně funguje), ale je mi líto, že se nepokusil tento problém nějak vyřešit.
Takto ztrácí až necelá polovina obyvatel onu svobodu a musí se řídit tím, co za správné považují ostatní.
Státu prý záleží na tom, aby každý jeho občan měl nějaké náboženství, které musí plnit funkci moralisty, podsouvat lidem smysl pro povinnost a lásku k ní. Ostatní dogmata stát nezajímají, v tomto ohledu je člověk ve své víře naprosto svobodný. Ale není už ona potřeba kontrolovat náboženství, zda skutečně promlouvá k svým věřícím o povinnostech, značnou uzurpací svobody? A jak Rousseau říká, stát by neměl být na nikom a na ničem závislý kromě svých občanů. Závislost na moralizujícím náboženství nevadí?
Společenská smlouva je uzavřena s prvotním cílem udržet a zachovat svobodu jedince. Zdá se mi ovšem, že ona sama až moc jedince omezuje, a i přes veškeré argumenty, kterými ji Rousseau obhajuje, pro mě není symbolem zastánce svobody. Ale na druhou stranu uznávám, že je to pravděpodobně ten nejlepší koncept uspořádání společnosti, který je schopen alespoň částečnou svobodu člověku zajistit.
Většina propracovaných teorií státu se stala inspirací pro některý z politických proudů, politickou teorii. Smluvní koncepce Thomase Hobbese vyjádřená ve spise Leviathan ovlivnila fašismus, teorie uveřejněná v díle Dvě pojednání o vládě od Johna Lockea zase dala vzniknout zastupitelské demokracii a Rousseauova koncepce v díle O společenské smlouvě ale i v jiných spisech měla vliv na teorii komunismu, a to především myšlenka špatného vlivu soukromého vlastnictví na společenskou a politickou rovnost.
Ale i přes několik málo zpochybnitelných aspektů, važme si tohoto díla, naše společnost na něm stojí
Použitá literatura
Jean-Jacques Rousseau, O společenské smlouvě, r.1949, Právnické knihkupectví a nakladatelství, Praha
citace: 1 - str.78
2 - str.42
Helena Titmanová
10. prosinec 2016
9 227×
1865 slov