Alois Jirásek se narodil roku 1851 a zemřel v roce 1930. Do dějin se zapsal zejména jako prozaik a dramatik zabývající se převážně historickou tématikou. Po studiích na universitě vyučoval na střední škole v Litomyšli a v Praze a věnoval se spisovatelské činnosti.
Jeho rozsáhlé dílo se zabývá historií našeho národa od nejstarších dob až po Jiráskovu současnost. Psal povídky (Skaláci, Na ostrově,…), pověsti (Staré pověsti české), romány (V cizích službách, Psohlavci, Skály,…), románové kroniky (F.L.Věk, U nás), historická dramata (Gero, Jan Hus, Jan Žižka,…), ale nevyhnul se ani pohádkovému dramatu.
Toto pololetí se mi jako první z knih na povinnou četbu dostala do ruky románová kronika Aloise Jiráska pojmenovaná po hlavním hrdinovi "F.L.Věk". Označení "románová kronika" jsem zjistil přímo ze záložky a i když jsem chvíli hledal kratší název, žádný nevystihoval knihu lépe. Zprvu jsem zamýšlel dílo zařadit mezi životopisy, ale ten neobsahuje románové prvky. A označení "román" zase nevystihuje některé historické události zde obsažené. Nakonec jsem tedy zůstal u pojmenování "románová kronika" shrnující všechny mé nápady do jednoho trochu delšího sousloví.
Celá kniha nezačíná nijak jinak, než narozením Františka Věka 11. dubna roku 1769 v malém městečku pod Orlickými horami zvaném Dobruška. Narodil se kramáři Josefu Věkovi jako nejmladší syn a hned se měl čile k světu. Tak začala 1. etapa jeho života poznamenaná zejména vztahem k jinak nespolečenskému sousedu Žalmanovi, ale také ovlivněná hudbou, ke které měl František zvláštní nadání.
Žalman byl zatrpklý stařec žijící sám v tmavé chalupě, kterému již na světě nic nezbývalo. Jeho syna násilně odvlekli na vojnu, kvůli Žalmanovu nekatolickému přesvědčení, a tam zahynul. Žalmana samého potom pronásledovali a vyslýchali. František překonal svůj strach z nepříjemného starce a s Žalmanem se spřátelil. Dokonce si mohl prohlédnout i starou českou Bibli, kterou Žalman pečlivě ukrýval před prohlídkami. Když ale byla jednoho dne Bible také zabavena, Žalmana ihned napadlo, kdo má na svědomí její prozrazení a s Františkem se přestal úplně stýkat. O udobření a vysvětlení, že František nic neudělal, nemohla být ani řeč.
Ve Františkových deseti letech nastala velká změna jeho života. Učitel Havránek, jinak Františkův kmotříček, mu zařídil výuku v benediktinském klášteře v Praze. Tam se měl stát choralistou, vystudovat hlavní školu a gymnázium a potom že se ještě uvidí. Tak se František přestěhoval od rodiny a Žalmana do Prahy. Učení mu tam šlo a stal se oblíbený i mezi mnichy. V klášteře mohl kamkoliv až na jedno místo - bibliotéku. Tam měli přístup pouze mniši. Bibliotéku střežil a spravoval starý nepřívětivý bibliotekář bratr Matyáš. A tenkrát se přihodila zvláštní náhoda. Matyáš už delší dobu stonal a vypadalo to s ním zle. Pak náhle zemřel a jeho tělo bylo podle zvyku uloženo před obřadem v chladných katakombách vedoucích mezi starou kaplí a vrátnicí. František toho dne podplatil jídlem mnicha střežícího bránu kláštera, aby mohl večer ven. Když se pozdě v noci vracel z hospody, tak ho vystrašený mnich kvůli nenápadnosti poslal starými tmavými katakombami přes kapli do jeho cely. František ale v katakombách shodil tělo mrtvého Matyáše z prkna a to se vrátilo k životu. Vděčnost Matyáše za záchranu byla tak velká, že si chlapce za nedlouho oblíbil a pověřil ho správou bibliotéky. Stovky knih tu byly seřazeny do mnoha skupin, ale Františka zaujala jen jediná. Byl na ní latinsky nápis "Zapovězené knihy". František si je tajně pročítal a získal k nim velmi kladný vztah. Zejména na něj zapůsobily díla J.A. Komenského. Tak se ve Františkovi utvářelo vlastenecké cítění.
Studium František v žádném případě nezanedbával, takže i přes jeho menší nedostatky v jazyce německém nakonec dokončil hlavní školu jako nejlepší žák. Ale žádná radost netrvá věčně. Když se šel se svým diplomem pochlubit svému ochránci Matyáši našel ho mrtvého sedět u stolu v bibliotéce. Šok a lítost byla obrovská, ale život musí jít dál. Po hlavní škole se bez problémů František dostal na gymnázium, kde rovněž exceloval a i po smrti bratra Matyáše nadále spravoval bibliotéku.
Jednoho dne nastal v klášteře velký zmatek a shon. František se dozvěděl, že do Prahy přijede císař Josef II. a hodlá zavítat i k benediktýnům. A opravdu císař přijel. Ale když pobesedoval s představenými kláštera, radost náhle umlkla. Císař přinesl špatnou novinu. Klášter se bude rušit. Jediné, co slíbil bylo, že o všechny bude náležitě postaráno. Vše za chvíli obsadili vojáci a neušetřili ani bibliotéku. Knihy se měly rozprodat různým obchodníkům, a to hlavně židům. Mniši toto nemohli dopustit, a tak s Věkovou pomocí všechny knihy z bibliotéky tajně odnesli z kláštera. František si potom vybral ty, které si chtěl nechat a poslal je otci do Dobrušky, aby je prodal učeným lidem, kteří by je zachovali. A našel také další vzácnost - Žalmanovu Bibli. Když ji Žalmanovi předal, jejich několikaleté nepřátelství skončilo. Žalman pochopil a přiznal svůj omyl. A byl tím šťastnější, že knihu díky tolerančnímu patentu Josefa II. nemusí schovávat.
Císař dodržel co slíbil. Opravdu se o mladého Věka další rok postaral. Stipendium mu zaručilo úspěšné dokončení gymnázia a po prázdninách Věk začal studovat na vysoké škole též v Praze. Jako student ale potřeboval peníze, a tak začal vyučovat Paulu, prostřední dceru pana Jacquese Butteau, hře na housle. Tuto příležitost mu zařídil jeho přítel Dr. Thám, dobrý známý Butteauovi rodiny a také výborný vlastenec. Thám opustil své společensky i finančně výhodné postavení, aby mohl bojovat proti germanizaci a podporovat národní obrození. Z mého pohledu byl Věkův výdělek podivný a Butteauovi ještě zvláštnější. Nemajetná na dluh žijící rodina, která se vehementně hlásila ke svým francouzským předkům, se sestávala z otce, který vydělával minimum v místním divadle pravděpodobně za nějaké podřadné práce, nezaměstnané udřené matky, nejstarší osmnáctileté dcery Loty, která působila jako ne příliš obratná herečka hýřící klepy též v místním divadle, prostřední šestnáctileté němé dcery Pauly a nejmladší dcery Betyny, která s podobnou povahou jako Lotka nebyla příliš oblíbená ve společnosti slušných lidí.
Věk se do Pauly brzo zamiloval a její výuce obětoval polovinu svého času. Druhá polovina byla věnována muzice a divadlu. Není proto divu, že rok na vysoké škole uběhl jak voda a Věk u posledních zkoušek pohořel takovým způsobem, že by se raději ani nikde neukazoval. Rozhádal se i s otcem a jeho matka se psychicky zhroutila. Mimo to ho v Praze uháněla nejstarší Butteauova dcera Lotka, o které nechtěl Věk ani slyšet. Vše završil okamžik, kdy Věk uviděl jednoho večera Tháma s Paulou v místní zřícenině hradu. Pochopil, že ho Paula nemiluje a vše se mu zhroutilo. V tu dobu se také dozvěděl o nemocné matce a okamžitě se vypravil domů.
V Dobrušce ho nečekalo nic veselého. Všichni si na něj ukazovali jako na Věkova nepodařeného studenta a jeho otec s ním neztratil ani slovíčko. Do Prahy se taky nesměl vrátit, protože ho otec nepustil dělat další hanbu rodině. A tak se František stal kramářem. Prodával pepř, sůl, rovnal ruly látek a nic z toho ho vůbec nebavilo. I na útěk často myslil, ale nemohl kvůli nemocné matce. Také do Prahy dvakrát napsal, ale dozvěděl se jen, že Thám ani Butteauovi tam už nebydlí a hned si představoval velkou šťastnou rodinu s dětmi bydlící ve velkém domě na městě. Velmi jim záviděl domnělé štěstí.
Po čase se vše jak to tak bývá zlepšilo. Mladý Věk získal otcovu důvěru a i matka přestala stonat. A pak to přišlo. Otec už důvěřoval synovi natolik, že ho pověřil obchodní cestou. A František se rozhodl uskutečnit svůj útěk do Prahy. Plán nebyl složitý. Mladý Věk se rozhodl, že přijede na určené místo, nakoupí a zboží s peněžním zůstatkem pošle domů. Na Prahu si již sám ušetřil peníze, aby otce nijak nezatížil. Před cestou se se všemi tak vroucně loučil, že to někomu přišlo až podezřelé. Vždyť nejel někam do Ameriky a za deset dní je zpět!
Kola vozu se rozjela a František opustil Dobrušku. Po dlouhé cestě dojel až na určené místo. Zrovna byla vánice, a tak spěchal do hospody sehnat nocleh. Najednou ale uslyšel nějaký křik z chalupy truhláře a rozhodl se zjistit, co se děje. Nahlédl a užasl. Uviděl Betynu a Tháma. Truhlář, před kterým stála rakev na ně hlasitě řval něco ve smyslu, že když ta komediantská lůza nemá na zaplacení, tak ať vypadne a potom oba vyhodil. Věk nemohl uvěřit. Okamžitě utíkal ke Thámovi a po přátelském pozdravení ho pozval do hostince. Thám mu prozradil, co se přihodilo. Lotka byla v Praze nespokojená a pohádala se z ředitelem divadla. Když mu začala vyhrožovat, že odejde, ředitel ji bez okolků propustil. Její otec šel okamžitě řediteli vynadat a byl také vyhozen. Dluhy se pak staly neúnosnými a dům Butteauových se musel prodat. Všichni se přidali paradoxně k německému kočovnému divadlu. Chvíli to vynášelo, ale pak utekla Loty z nějakým mužem a vše se začalo hroutit. Nyní žijí v bídě a nemají ani na rakev pro svého kamaráda. Naráz vtrhl to hospody starý Butteau a oznámil Thámovi, že má syna. Právě se to narodilo! Thám okamžitě odešel a Butteau zůstal s Františkem. Zprvu ho vůbec nepoznal, ale potom si vzpomněl na mladého učitele své dcery a byla mu až hanba. František koupil rakev a vystrojil pro mladého Tháma křtiny. Padly na to veškeré jeho úspory a i něco navíc. Po křtinách obeznámil Tháma se svým plánem utéci do Prahy. A Thám? Ten se mu jenom zasmál. Řekl mu, však ať se podívá, jak dopadl on sám a velmi ho z tohoto úmyslu zrazoval. Věk přitom myslel na maminku a na tatínkovu důvěru a potom udělal to nejlepší, co mohl. Rozhodl se zůstat v Dobrušce.
Mezitím rodiče už ani nedoufali v jeho návrat. Maminka rychle zjistila, že si na cestu vzal spoustu svých věcí, které by zde ani nebyly potřeba. Když už myslili na nejhorší, vrátil se František ze dvoudenním zpožděním domů. Všechno přiznal, to jak chtěl utéct, jak potkal staré známé a jak si to už zcela rozmyslil. Rodiče byli velmi šťastní a vůbec se na něj nezlobili. A tak vše dopadlo skvěle.
A já se to teď vše pokusím zhodnotit a uzavřít. Knihy z tohoto období nemám moc rád, nicméně musím přiznat, že F.L.Věk je napsán velice poutavě. Byl jsem také rád, že se mi nepodařilo odhadnout konec. Čekal bych, že Věk dostuduje a vezme si Paulu za ženu. Jediné dvě věci, které jsem odhadl správně byly, že Věk náhodou Paulu ještě někdy potká a že Paula začne nakonec mluvit. Ale našel bych i části, které si mi zdály až kýčovité. Jedna z nich byla právě náhodné setkání Tháma a Butteauových, kdy jsem předem doufal, že k tomu nedojde, aby si kniha zachovala realistický ráz. Dále myslím, že některé události se až zbytečně dlouho tzv. "rozpitvávaly" a bylo by možné je ze stejným, ne-li větším efektem, napsat o hodně kratčeji.
Nakonec musím říct, že kniha nebyla vůbec špatná, jak jsem si ze začátku myslel, ale opravdu nevím, komu bych ji doporučil. Snad někomu, kdo má hlubší zájem o toto období, ale zajímá ho spíše společenská situace, nežli přesně zaznamenaná data.
2. srpen 2008
4 488×
1802 slov
