Josef Svatopluk Machar - Zde by měly kvést růže

První vydání vyšlo v Praze roku 1894.

Sbírka čtrnácti „lyrických dramat“, inspirovaných tragickými osudy ženy (milenky, manželky, matky) v názorovém a citovém bludišti „moderní“ společnosti z konce minulého století. Tato kniha uchvátí dramatičností námětů a hloubkou citu jako básnický celek, jen přes odstup doby i dnes zajiskří mnohým živým postřehem v problémech postavení ženy ve společnosti, které se dnes sice snažíme řešit, které však mnohdy zůstávají v nás samých nedořešeny.
V knize „Zde by měly kvést růže“, plné zvláštní podmanivé melancholie a rozechvělé citovosti, u Machara nezvyklé, postavil básník do prudkého světla trpký životní úděl ženy a vinu současné společnosti na něm.
Machar řešil jeden konkrétní problém společenský, je především básníkem ženina osudu, milostného a manželského, osudu, který s vývojem společnosti pozbývá sice někdejších tragických rysů, jehož podstata však zůstává podobná, třebaže zabarvena jinak sociálně. Odtud pramení onen mimořádný ohlas této Macharovy sbírky, který se za života básníkova dočkala takového počtu vydání, jakého nedosáhlo žádné jiné dílo Macharovo.

Úryvek:
Marie Wiltova

A jaký život ležel za ní?
Nevlídné mládí, namáhání
a úděl chudé dívčiny:
ta jednotvárná práce všední,
Jež plouží se tak od dne ke dni,
ta rezignace, s kterou bědní
zří tupě v příští hodiny.

Pak se vdala. Muž s postavením
(-partie dobrá – běžným rčením)
se ráčil nad ní smilovat;
byl sňatek to, jak zvyk je lidu:
ty odeženeš od mne bídu,
já budu sloužit tvému klidu,
o dům a kuchyň pečovat.