Joyce, James - Odysseus

James Joyce se narodil r.1882 v Dublinu v katolické rodině, studoval v jezuitských školách, ale oproti přání rodičů se nestal knězem. Odejel do Paříže a začal psát. Nikdy se už do Irska natrvalo nevrátil, avšak odehrávají se tam děje všech jeho próz. Další místo, které se v nich byť nepřímo objevuje je Terst, kde Joyce působil jako učitel řečí (mluvil patnácti jazyky). Během 1. světové války žil v Curychu, odkud později podnikal cesty po celé Evropě, a v curyšské nemocnici r. 1941 i umírá.

První Joycovou vydanou sbírkou byla Komorní hudba z r. 1907, lyrické básně, v nichž pro Joyce typicky převládají sluchové vjemy nad zrakovými. V psaní poesie Joyce pokračoval, avšak známější a rozsáhlejší je jeho tvorba prozaická.
První sbírka povídek s názvem Dubliňané vychází po delším zdráhání nakladatelů r.1914. Zde Joyce popisuje své rodné město jako „špinavoučký Dublin“ – s láskou na něj vzpomíná, ale vidí i do všech kalných zákoutí a do domovů obchodníčků a malých podnikavců ovládaných mamonem a nekompromisním katolictvím.
Dalo by se říci, že Joyce je anglickým průkopníkem nového způsobu vyjadřování pocitů – proudu vědomí (ukázky 1-2). Tuto techniku použil v autobiografickém románu Portrét umělce v jinošských letech (1916) – mladý spisovatel Štěpán Dedalus musí opustit Irsko, aby mohl žít volně a bez zábran tvořit (podoba s antickým Daidalem).

Odysseus
Poprvé byl román vydán r. 1922 v Paříži, kde tehdy Joyce žil, byl však cenzurou zakázán a označen jako pornografie (ukázka 3), anglického vydání se dočkal až r.1933 (tedy později než první český překlad).
Forma Odyssea je naprosto různorodá. Nejčastěji se objevují vnitřní monology, někdy jen v jednočlenných větách, nebo úplně zbavené interpunkce, úvahy, představy, asociace, otázky a odpovědi, v jedné epizodě i divadelní scénář. Erforma se střídá s ichformou – náhlé přechody, v desáté epizodě se dokonce děj odehrává na několika místech najednou, bez jakéhokoli upozornění se najednou objeví neočekáváná postava, pak je její příběh přerušen a po čase se k ní opět vrací (ukázka 4).
Jazyk většinou charakterizuje prostředí, ve kterém se postavy nacházejí, ale i postavy samotné. Joyce si velice často hraje se slovy, vytváří svá vlastní, slovní hříčky, kalambúry,
kontrasty, které se však navzájem nevylučují, to vše je ale hlavně záležitost překladu, ten je myslím zvládnutý výborně - Aloys Skoumal 1976 (ukázky 5-9). Například celá epizoda Sirény je prostoupena zvukomalebnými slovy, citoslovci, klade důraz na hudebnost a pocity ze slov (ukázka 14). Často se pro ucelení dojmu snaží zapůsobit na všechny smysly (ukázky10-11). Někdy pro sdělení úplně prostých skutečností používá schválně složitých kombinací (ukázky 12-13). Dále zde nalezneme cizojazyčné citáty (někdy schválně zkomolené) a citáty z klasických i současných autorů, většinou poznáme, jaký k nim měl Joyce vztah (např. Shakespeare – asi se jej snažil pochopit, ale zároveň shazoval jeho kult a uvažoval o něm jako o normálním člověku).
Kniha je rozdělena do osmnácti epizod odpovídajícím zpěvům Homérovy Odysseie. Tato kompozice pomáhá nalézat na základě příběhů z Odysseie souvislosti v jednání Joycových postav. Dalším záchytným bodem pro čtenáře jsou krátká načrtnutí každé epizody (ukázka 27), jež sice Joyce do knihy nechtěl pojmout, vydavatelé je tam však zařadili pro snazší orientaci v tak různorodém textu. Třetím význačným rysem je občasné opakování motivů (jako u Homéra).
Celý děj se odehrává během jednoho dne, 16. června 1904 na rozdíl od dlouhého bloudění skutečného Odyssea. Hlavními postavami jsou Štěpán Dedalus (Telemachos, autobiografické prvky), Leopold Bloom (Odysseus) a jeho manželka Molly (Penelopa). Každý člověk je vnímán rozličnými jedinci a popisován z různých hledisek, přesto někdy jedná tak, jak bychom dle předešlých situací neočekávali (ukázky 21-26). Nejedná se však o žádné božské hrdiny, naopak o osůbky zcela všední prožívající příhody, jež se mohou přihodit každému. Pan Bloom prochází Dublinem, kupuje snídani, navštíví novinářskou redakci, objeví se na pohřbu, pak v hospodě, na pláži je oblouzněn mladou dívkou, v noci podléhá kouzlům joycovské Kirké a nakonec se setká se Štěpánem, jehož odvede k sobě domů, nocleh však Štěpán nepřijme. Ve Štěpánovi můžeme nalézt Joyceův vztah k Irsku, které měl sice rád, ale kde kvůli nedostatečné svobodě nemohl zůstat (ukázky 15-17), ke katolictví, s nímž nesouhlasil, ale dovedl pochopit, že jiným lidem může pomáhat (ukázky 18-20), k novinářům a politikům, kteří z každé hlouposti dělají důležitttou věc, a vůbec ke všem těm učeným, hloupým, podnikavým, líným, významným, neznámým, čestným, podlézavým lidičkám.
Joyceovo dílo je nutno brát ne jako oslavu Homérovy Odysseie, ale jako její parodii. Nejznatelnější je tento záměr u věčně nevěrné Molly, která má se svou antickou předlohou společné jen čekání, ne však na navrátivšího se manžela, nýbrž na někoho úplně jiného a ani ona sama neví přesně na koho. Bloom o tom samozřejmě ví, sám není jiný, a tak si vlastně spolu rozumějí a nic jim nebrání v přátelském soužití. Ironie a satira se však týkají nejen historie, ale téměř všech oborů a odvětví, o nichž se v románu mluví.

Posledním Joyceovým dílem jsou Plačky nad Finneganem – proud snů, asociací, opět zpestřený slovními hříčkami a v lecčems navazující na Odyssea. Joyce už zcela vypustil gramatiku, míchá dohromady vícejazyčná slova, postavy se v jednom dlouhém snu různě proměňují a nad vším převládá pocit chaosu až groteskna.

Seznam použité literatury
J. Joyce, Odysseus, Argo, 1999
Z. Stříbrný, Dějiny anglické literatury, Academia Praha, 1987
Homér, Odysseia, Naše vojsko Praha, 1987

Ukázky

1. Jak mě včera v noci vzbudil, byl to stejný sen nebo ne? Počkat. Síň dokořán. Nevěstčí ulice. Vzpomínám. Hárún ar Rašíd. Už to mám nynčko nyníčko. Chlap mě vedl, mluvil. Neměl jsem strach. Ten meloun, co mi přistrčil k obličeji. Usmál se: vůně krutikvětu. Tak je to zvykem, řekl. Pojď. Před ním se táhl červený koberec. Však uvidíš kdo.
2. … z příkopů pučí petrklíče a fialky to je příroda jsou takoví co říkají Bůh není zlámanou grešli bych za jejich učenost nedala pročpak sami něco nestvoří … ano já je znám kterápak bytost byla ve vesmíru první než ještě vůbec někdo byl která ha to nevědí jen ať zkusí zabránit slunci aby zítra nevyšlo pro tebe svítí slunce řekl mi tenkrát jak jsme spolu leželi mezi rododendrony …

3. …dovolila mu to a viděla, že je vidí a ona se po celém těle třásla od toho, jak se nahýbá, takže jí úplně vidí až nad kolena, kam nikdo, ani na houpačce, ani při šplouchání, a ona se za to nestydí a on taky ne, že jí tak necudně nakukuje dovnitř, protože tomu, co se před ním podivuhodně odhaluje, neodolá a stále se dívá, dívá.

4. Kramář upustil na pult dva svazky.
– Tohle jsou dvě pěkné, řekl.
Ze zkažených úst se mu přes pult vydral cibulový dech. Nahnul se, ostatní knihy složil na hromádku, přitiskl si je na rozepjatou vestu a odnesl za špinavý závěs.
Mnoho lidí pozorovalo na O´Connellově mostě důstojné počínání i strakatý úbor pana Denise J. Maginniho, profesora tance atd.
Pan Bloom osaměl a prohlížel si nadpisy. Sličné tyranky od Jamese Metlomila. Vím, co je zač. Měla ji? Ano. Rozevřel ji. To jsem si myslel.

5. Hluchý plešatý Pat přinesl podložku nůž odnesl.
6. Bloom. Milý Bloom. Už nám blumka rozkvétá.
7. Proč ho nepřítomnost světla tolik nerušila jako nepřítomnost hluku? Protože měl v tuhé buclaté mužské ženské trpné činné ruce bezpečný hmat.
8. Švestka je masová konzerva, chráněná obchodní značka. Pozor na imitace. Kasová monzerva. Šestka. Kousavá manserva. Treska.
9. Bacilobijce (Prášek proti hmyzu). Nenínad (leštidlo na boty). Sakumpakum (Kombinovaný kapesní nožík se dvěma střenkami, vývrtkou, pilníkem na nehty a šťourákem do dýmky)

10. Pytel mrtvolného plynu, namočený v zkaženém láku. Hejno střevlí, ztloustlých z houbovité pochoutky, vyráží ze zapjatého poklopce. Bůh se stane člověkem se stane rybou se stane berneškou se stane prachovou duchnou. Mrtvý dech já živý vdechuji, po mrtvém prachu šlapu, močovou shnilotinu všech mrtvých pojídám. Mrtvolně ztuhlý vztažen přes palubní brlení vydechne vzhůru puch zeleného hrobu, malomocné nosní dírky funí ke slunci.
11. Zvolna zakrýval slunce mrak a hlubší zelení zešeřoval záliv. Za ním, Štěpánem, se prostírá, ta jímka hořkého vodstva. Fergusova píseň: sám a sám jsem ji u nás zpíval a protahoval dlouhé chmurné akordy. Ona měla dveře dokořán: chtěla slyšet, jak hraji.

12. Když za Blooma dosadíme Štěpána, vychodil Štoom školu a střední školu. Když za Štěpána dosadíme Blooma, vychodil Blepán přípravku, nižší, střední a vyšší gymnázium, po matrikulaci pak vystudoval první, druhý a třetí ročník na královské universitě a stal se bakalářem umění.
13.  A co náš neohrožený Dick?
 Nic mezi hlavou a nebem, odpověděl Ned Lambert.

14. Prrprr
Bude to tím burg.
Fff. Ú. Rprp.
Národy země. Nikdo za mnou. Přešla. Tehdy a teprve tehdy. Tramvaj. Kran, kran, kran. Teď se to pěkně ho. Už to jde. Krandlkrankran. Bude to jistě tím burgund. Ano. Raz, dva. Na hrob ať mi. Krááá. Napíší. Já jsem.
Pprrpffrrppfff.
Hotov.

15. A občan hned spustí o irštině a o schůzi městské rady a kdesi cosi a o poangličtěných floutcích, co neznají rodný jazyk …a mele … o opilství, té věčné kletbě Irska.. … Střízlivé Irsko je Irsko svobodné. Potom zapíská nějaký stařík na dudy a všichni ti šizunci šoupou nohama podle melodie, na kterou kráva chcípla.
16. V naší zemi prodávají lidé mnohem víc, než toho ona kdy měla, a vydělávají těžké prachy.
17.  Jenže já se domnívám, vskočil mu do řeči Štěpán, že Irsko je asi důležité, protože patří mně.

18. Apoštolské vyznání ve mši papeže Marcela, hlasy splývají a každý sám se rozléhá na potvrzení víry: za jejich prozpěvováním strážný anděl církve bojující odzbrojuje a potírá arcikacíře.
19. Otec opat, zuřivý děkan … hle, jak se s baziliščím pohledem belhá na dolní stupínek, v ruce svírá monstranci. Slez, plešatče! Chór, přisluhující u rohů oltáře, vrací hrozbu s ozvěnou, huhňavou latinu v albě se motajících flanďáků, tonzurovaných a pomazaných a vykleštěných, tučných tukem pšenice nejvýbornější.
20. Jedna osoba miluje druhou protože každý miluje někoho, zato Bůh miluje jednoho každého.

21. Pan Leopold Bloom si potrpěl na dobytčí i drůbeží vnitřnosti. Měl rád hustou polévku z husích drůbků, šťavnatý žaludek, v troubě pečené špikované srdce, s chlebem opékané játrové plátky, opékané tresčí jikry.
22. …to radš dvacetkrát umřu než bych si jiného vzala takovou která by to s ním vydržela jako já ovšem nenajde …
23. … a připadalo jí, že smutnější obličej než ten bledý a podivně napjatý, který se tam v soumraku zjevil jejímu zraku, jakživa nespatřila.
24. Hrozně se tulipány na tebe miláčku hněvám mužíček vytrestat když ne prosím chudinko pomněnka tolik toužím fialky milený růže kdypak se brzo chudobka sejdeme ty rošťáku rulík žena Martina voňavka.
25. – Já jen běžím do Bachelor´s walk, řekl pan Bloom, kvůli Clavisovu inzerátu. Chtěl by to domluvit. On prý si tam zašel k Dillonovi.
Váhavě se na ně zadíval. Šéfredaktor opřený o krb s hlavou v dlani najednou napřáhl velkolepě paži.
 Kliď se! Je před tebou celý svět.
 Hned se vrátím, řekl úslužně pan Bloom a hnal se ven.
26. Namoutěkutě, kdybys tady z té sakramentské podlahy sebral slámku a řekl Bloomovi: Koukej, Bloome. Vidíš tu slámku? Tohle je slámka. Ať jsem matěj, jestli o ní nebude hodinu povídat, taky že jo a vůbec nepřestane.

27. 4. epizoda: Kalypso
Dějiště: dům. Doba: 8 hodin ráno. Orgán: ledviny. Umění: hospodářství. Barva: oranžová. Symbol: nymfa. Technika: vyprávění (zralé).