Kafka, Franz - Proces

Když K. jednoho z příštích večerů procházel chodbou, která oddělovala jeho kancelář od hlavního schodiště – tentokrát šel domů skoro poslední, jen v expedici pracovali ještě dva sluhové v malém kuželu světla jediné žárovky -, uslyšel vzdychání za dveřmi, za nimiž zřejmě bývala vždy jen komora na staré haraburdí,…

Hned v úvodu kapitoly se setkáváme s tolika zvláštnostmi, nad kterými se musíme zamyslet. Tak například pan K. Kdo to je? Proč nemá celé jméno? Má snad něco společného s autorem? Je to tajemná osoba, o které toho moc nevíme. Víme jen, že pracuje jako úředník v bance (stejně jako Kafka), že je to samotář (stejně jako Kafka), že je v den svých 30. narozenin zatčen, pouze však formálně, toto zatčení má vyrozumět obžalovaného, že proces započal, obžalovaný však zůstává na svobodě, jinak o něm ale nevíme nic. Nedozvíme se, jak vypadá, jaký byl před zahájením jeho procesu, odkud pochází, jaké měl dětství a mládí, do jakých chodil škol, proč si zvolil své povolání, jak v něm došlo k jeho neobyčejně rychlé kariéře. Nic. Je to prostě Kdokoli.
Další otázka, která po přečtení toho úryvku vytane čtenáři na mysl. Kde se odehrává děj? Nevíme, je to nějaké neurčité místo. Starý dům, banka, ale víc zase nevíme. V celém Procesu však určíme jako dějiště Prahu, i když není ani jednou jmenována. Nacházíme tu jen samé neurčité popisy: „Jakýsi most, jakýsi ostrůvek, nějaký vysoký soudce, před několika lety,…“
Další otázka. Proč je v celém domě jen jediná žárovka? Je možné, že je tím naznačena opuštěnost, chatrnost. Jen jedna žárovka. A v komoře svíčka, která vrhá tajemné, velmi hodící se světlo. Přece nemůže v této místnosti, kde je staré haraburdí, chaos, nepotřebné věci, překocené prázdné láhve a kde jsou momentálně velmi drsně trestáni dva hlídači, kteří pana K zatkli, svítit zářivka. A pak, má je potrestat mrskač, muž vysoké postavy, urostlý, statný, s osmahlou kůží. Ale proč jsou zrovna v té komoře se starým nepotřebným haraburdím? A proč mají být vlastně hlídači potrestáni? Jen proto, že vzali panu K oblečení a snědli mu snídani? Není tento trest poněkud neadekvátní? A kdo zmrskání nařídil? Vždyť hlídači, mrskač i sluhové, kteří se pohybují po domě, jsou jen podřízení. Už i to, že v komoře je nízký strop a člověk se kvůli tomu musí neustále ohýbat, ukazuje na podřízenost. Kafka ve svých dílech klade důraz na konflikt člověka s mocí, mechanismus moci, etického jednání a podřizování se zákonům, ať už spravedlivým nebo jen mocensky vynucovaným, byl velmi citlivý ve věcech vztahu člověka k člověku, k lidem.
Z kontextu se dozvídáme, že pan Josef K byl zatčen. Proč? To nevíme ani my, ani on sám. Zprvu se ptá, proč je zatčen, z čeho je obviněn, ale nikdo mu nic neřekne. Snaží se všem těm absurdním věcem čelit obvyklými prostředky, jako v normálním soudním řízení, ale marně, zahájený proces probíhá nezadržitelně dál. Jde tedy o marný pokus ospravedlnit se z viny, stát se normálním člověkem. Kde je vina a soud, tam je nezbytně i zákon, který vinu vymezuje a stíhá sankcemi. Pan K však neví o žádném zákoně, podle kterého by mohl být obžalován a souzen. To budí u soudních orgánů úžas, skoro až zděšení. Neznalost ho nezprošťuje viny, není ani polehčující okolností, proto je obhajoba před nedostupným soudem marná. Jakmile začalo řízení, tajné i vůči obžalovanému, lze proces pouze zpomalit, v žádném případě je však nelze zrušit.
Celá kapitola je rozdělena jen do tří odstavců. V nich jsou zastoupeny přímé řeči, dialogy, i forma vnitřního monologu. V přímé řeči najdeme často krátké věty a rozkazy („Pane!; Ne.; Na ty řeči nedej!; Neposlouchej ho!; …“). Kafkovo dílo je psáno opravdu věcně. Nenajdeme zde žádné básnické obraty a obrazy. Ale důležitou roli zde hrají přídavná jména („Nepotřebné staré tiskopisy; překocené prázdné hliněné láhve; spravedlivý a nevyhnutelný trest; bolestný výprask; osmahlý mrskač; divoká svěží tvář; vysocí úředníci;…“).
Děj probíhá na dvou rovinách. Na rovině životního reálně a na rovině snů, halucinací. Obě roviny se prolínají a plynule přecházejí do sebe. Jak jinak by bylo možné, že ses děj druhý den opakuje?! Když pan K opět otevře dveře staré komory, aby se přesvědčil, že už je ve v naprostém pořádku, ale místo toho spatří ten samý obraz jako předešlý den. Přirazí proto rychle dveře, protože co člověk nevidí, neexistuje a v hysterii na ně ještě zabuší pěstmi.
Otevřenost a nejednoznačnost Kafkova textu podněcuje velké množství často protichůdných interpretací. Jedno je však jisté: zrcadlí se zde absurdita lidské existence…