Argo, Praha 1995, 1. vydání
Proces se skládá z deseti nezávislých kapitol, které jsou do sebe uzavřené, takže existují spory o jejich přesném pořadí. Román je psán er – formou, ale události jsou líčeny z pohledu hlavního hrdiny.
Proces je nepřehledný, záhadný a napínavé situace jsou líčeny nevzrušeně a chladně.
Děj začíná v pokoji bankovního úředníka Josefa K., dva hlídači mu oznámí, že je zatčen, ale nedozví se proč. Dozorce mu řekne, že má jít do banky a žít svůj normální život jen s tím rozdílem, že se bude v neděli dostavovat k soudu k výslechům. Když se k výslechu dostaví poprvé, vysměje se celému soudnímu aparátu a prohlásí, že je nevinný a nevidí tedy důvod pokračovat ve výslechu, ale přesto jde k soudu ještě jednou. Soud je umístěn v činžovním domě a kanceláře má na jeho půdě. Samotná soudní místnost je umístěna v bytě soudního zřízence, jeho žena řekne k., že je jeho případ vážný, ale opět mu neřekne z čeho je obviněn.
Jeho život běží dál, ale lidé v jeho okolí se nějakou záhadou dozví, že je obžalován. Kvůli jeho zatčení přijíždí do města jeho strýc, který ho odvede ke svému příteli, ten dělá obhájce u soudu. K. chodí k advokátovi často, vždy se dozví jak případ pokračuje, ale nikdy mu neukáže výsledky ani mu neřekne z čeho je obviněn. Jednou se u advokáta setká a obchodníkem Blockem, ten mu vypráví o svém případu a o tom jak to chodí u soudu, K. se ale nic nedozví a jen ho toto vyprávění utvrdí v tom, že soud je jen omyl, a dá advokátovi výpověď.
V práci už si není taky jistý, myslí si, že se ho chtějí zbavit, a proto ho posílají na služební cesty a dávají mu nesmyslné úkoly jako např. měl ukázat jednomu italskému obchodníkovi chrám, ten se ale do chrámu nedostaví, a tak se K. setká s vězeňským knězem, to je vlastně předposlední člověk, se kterým K. před svou smrtí mluví.
V předvečer jeho 31 narozenin pro něj přijdou dva kati, po cestě na popraviště přemýšlí K. o svém Případu :,,To jediné, co teď mohu udělat“ řekl si a jeho myšlenky utvrzovalo, že jeho kroky a kroky obou průvodců dopadají tak stejnoměrně,, to jediné, co teď mohu udělat je zachovat si až do konce klidně odvažující rozum. Vždycky jsem chtěl nabírat ze života plnými hrstmi a k účelu, jejž lze sotva schvalovat, to nebylo správné. Mám teď ukázat, že mě nedovedl poučit ani celý rok toho procesu? Mám odejít jako člověk, který nic nechápe? Mám připustit, aby se o mně říkalo, že jsem chtěl skoncovat s procesem, když začínal, a když teď končí, že jej chci znovu začínat? Nechci, aby se to řeklo. Jsem povděčen, že mi dali na tuto cestu ty napůl němé, nechápavé pány a že bylo ponecháno mně, mně samotnému, abych řekl, co je třeba.“(citace str. 186)
K. končí v kamenném lomu s bodnou ranou v srdci: Ale ruce jednoho z pánů sevřely K. hrdlo a druhý mu vrazil nůž do srdce a dvakrát jej tam obrátil. Hasnoucíma očima viděl ještě K. jak pánové, blízko před jeho obličejem, opírajíce se o sebe tvář vedle tváře, pozorují rozhodnutí. ,,Jako pes!“ rěkl, bylo to jako by ho ten stud měl přežít. (citace str. 188)
K se nikdy nedozvěděl čím se provinil.
Autoři napsali o Kafkově Procesu více chvály než kritiky.
Bohuslav Blažek
,, Nachází určitou souvislost se soudnictvím v Procesu s byrokracií totalitárního režimu. Na půdách jsou v Procesu umístěny soudní kanceláře, za totality byly na půdách kóje pozorovatelů. Položil si i otázku, proč K. prohrál? Možná proto že jeho sebedůvěra byla narušena už při zatýkání, kdy byl v pyžamu a pokračovala nevědomostí o soudnictví. Nakonec ani K. nevěřil, že je nevinen a sám chtěl skončit svůj život v lomu.“
Ivan Klíma – Už se blíží meče
,,Kafkův hrdina – ač někteří přičítali autorovi nejvyšší metafyzické záměry- je především hrdinou našeho věku, bezbožného věku, v němž vyšším smyslem nadaná moc byla nehrazena vyprázdněnou mocí tradice a právních a úředních norem, tedy lidskou institucí. Člověk zbaven jakýchkoliv zbraní ve svém usilování o svobodu a řád nemá naději než tu, kterou mu skýtá jeho vnitřní prostor.“
Petra Marečková, 7. d
2.1.2001
31. červenec 2007
3 515×
694 slov
