Karel Havlíček Borovský - Tyrolské elegie

Satirická báseň o devíti zpěvech vypráví pravdivý příběh K. H. Borovského z roku 1851.

Autor v prvním zpěvu rozmlouvá s měsíčkem, začne mu vyprávět, co se mu přihodilo.

Ve druhém zpěvu popisuje, jak proběhlo jeho noční zatčení (autor velmi vtipně a nevybíravě ostrým rýmem komentuje své zatčení), kdy byl ve tři hodiny ráno vyburcován tzv. říšskou komisí, která mu přinesla od rakouské vlády dopis schvalující jeho zatčení a internaci. Havlíček zatčení pojal jako ironický vtip (Nemá problém mluvit o všem s klidným sarkasmem. Člověk, který věděl, jaké jsou poměry ve světě a jak špatné je hlásit se k Rusku už tenkrát, nepociťoval velký strach z Rakouska.).

Třetí zpěv je věnovaný dopisu, kde mu Bach píše, že mu nesvědčí nezdravé prostředí v Čechách.

Čtvrtý zpěv nás seznamuje s radami, které dal před cestou Havlíčkovi hlavní dráb Dedera.

Pátý zpěv zachycuje Havlíčkovo loučení s rodinou, které proběhlo pod policejním dohledem.

Šestý zpěv už popisuje samotnou cestu. Havlíček ráno naskočí zavázaný na povoz a celý den jede do Bruxenu. Jedou kolem borovského kostela a Havlíček zavzpomíná na své dětství a mládí. Cestou přemýšlí o tom, jak nebude překážet. Nebude kazit těžké ovzduší a nebudou problémy. Jenže on nechce pryč. Ve vyhnanství trpí právě tím, že je daleko od dění doma.

Cesta pokračuje i ve zpěvu sedmém. Havlíček si stěžuje, že museli stále mazat a přepřahat, ale na druhé straně ocenil, že mu stráž koupila víno.

V osmém zpěvu cestou vypukne bouřka. Koně se ve vysokých Alpách splaší. Havlíček popohání strážné, aby se postaraly, ale ti vyskočí ven a v příkopu mu mávají na cestu leda chodidly. Cestou vypukne bouřka. Nejúsměvnější je, že silně klenutý Havlíček koně ukočíruje a v klidu je svede do údolí. Zastaví až u nejbližší hospody, kde počká na strážníky.

V posledním, devátém zpěvu Havlíček už jen konstatuje, že je v Bruxenu vězněn a hlídán
Skladba zachycuje autorovo zatčení, cestu do Bruxenu a život ve vyhnanství, není jen obrazem tragédie lidské, osobní ale i národní, protože pod rakouským dohledem a vedením byl celý náš národ. Autor se výsměšným, ironickým elegickým tónem trefně vzpouzí a vysmívá státu, policii, pokrytectví církvi a nepřímo tak poukazuje na jejich chyby a kritizuje je.