V Labyrintu se Komenský nepředstavuje jako myslitel světa, nýbrž jako poutník, který světem prochází.
Svět je uspořádán jako velké středověké město. Město má dvě brány; jednou se do města vchází, brána narození a druhou se odchází - brána smrti. Od brány života prochází ulice dětství po které dojde až k bráně rozchodu. V této bráně sedí osud a určuje každému průběh dalšího života. Uprostřed města se vypínají dva hrady, hrad Štěstěny a hrad Moudrosti, vládkyně světa. Komenský prochází městem, aby poznal jeho zřízení. Chce toto město poznat, proto mu osud neurčuje žádné povolání. Osud mu také dovoluje si nějaké vybrat. Na cestách ho doprovází Všezvěd, neboli Všudebud a Mámení.
Všezvěd je symbolem lidské zvědavosti. Pro poutníka není však lehké poznat tento svět. Na očích má brýle mámení, které jsou zasazeny v rohovině zvyku. Tyto brýle znázorňují lidskou pohodlnost, která se spokojuje s pouhým zdáním a doměnkami, místo skutečného poznání, co je na světě správné a nezbytné. Ve své slepotě se lidé snaží dostat na hrad náhodného Štěstí. Avšak pravá cesta z hradu ctnosti je zarostlá. Lidé se snaží dostat na hrad postraními uličkami jako je nepravost. Poutník je nakonec uveden ke královně Moudrosti vládkyně světa Moudrost je obklopena rádkyněmi, které představují jednotlivé ctnosti. Pak nastává soud mezi jednotlivými nectnostmi. Komenský je znázorňuje jako určité osoby. Tak třeba Šalamoun, představitel člověka moudrého, který se dá zlákat špatností světa. Lidská moudrost je zde stálá, aby mohla napravit celý svět. Poutník dochází k poznání světa a je jím znechucen. chce přeskočit hradbu světa, ale bojí se smrti. Nabývá opět klidu až tehdy, když ho Boží sluha zavede do komůrky svého srdce. Komůrku svou vyčistí a přijme Boha za svého hosta. S Bohem spraví svět křesťanů a pravé štěstí, které není slepé ani pomíjející, nýbrž trvalé a zásloužené. Toto štěstí je doslova vybojované tuhým odříkáním a je zaslouženo na moudrosti božské. Labyrint vyniká pevnou a účelnou stavbou. Poutník prochází jednotlivými stavy a všude je nespokojen. Všude ztraceje už trpělivost naléhá na poutníka, aby si již vybral nějaké povolání. Nikde však nenachází správnou cestu všude vidí faleš a násilí. V největší úzkosti je však opuštěn Všudebudem a nastává zvrat. Poutník pak vstupuje do nenáviditelné církve a pozoruje vlastnosti křesťanů. Pozoruje také jejich řád, svobodu, pokoj a nezkolenou radost.
V poslední kapitole poutník spatřuje slávu boží a je přijat za člena rodiny Božích lidí. Je dokonale usmířen, končí slavnou modlitbou, která je závěrem celé knihy.
14. leden 2008
8 262×
398 slov
