Komenský, Jan Ámos - Labyrint světa a ráj srdce

Žánr: alegorická skladba

Bibliografické údaje: Knihkupectví J. Barviče v Brně 1900, rozborem i výkladem opatřil František Bílý, Pořízeno dle vydání amsterodamského z r. 1663

Vypravěčem knihy je poutník. Komenský se v něm nevidí jako myslitel světa, nýbrž jako poutník, který jím pouze prochází. Chce najít smysl světa, a tak se do něj vydává. Jako průvodce získá Vševěda Všudybuda, který je symbolem lidské zvědavosti a zakukleného Mámila. Oba jsou služebníky královny Marnosti, která řídí běh světa. Poutník dostane uzdu řemenů všetečnosti a ,,brýle mámení,, se ,,skly domnění,,. Byly mu však nasazeny ,,křivě jaksi,, , a tak může poutník vidět jak holou skutečnost, tak svět v podobě takové, v jaké královna chce aby ho viděl.
Dostal se se svými průvodci do výše, odkud uviděl město, kruhového tvaru, které se otáčelo. Bylo tam šest hlavních ulic, které značili šest hlavních vrstev lidí: řemeslníky, učence, duchovní, vrchnosti, rytířské válečníky, a také "stav domovní"
Na východě byla brána života, tam přicházeli všichni lidé co přišli na svět žít, a pak Brána rozchodu tam stál zuřivý stařec a oni si od něj losovali svůj osud - „služ“ nebo „vládni“ nebo „kopej! nebo „suď“...a kdo si vylosoval, s radostí či se smutkem do oněch ulic. Jelikož ale on chce poznat celé město, dříve než si zvolí povolání, neurčuje mu osud nijaké. Z města se pak odcházelo branou na druhé straně-branou smrti. Uprostřed města byl ryňk obecní, kde se scházeli všichni všech vrstev. Vypínaly se tam také dva hrady, hrad Štěstěny a hrad Moudrosti, vládkyně světa. Poutníkovi se tento svět velice líbil, ale vyšlo z toho, že tento svět vypadá zdálky ušlechtile a spořádaně, ale jak vypadá při podrobném zkoumání?....
Šli se podívat na Ryňek světa, kde poutník poznával různé povahy lidí a poznal tu pokrytectví (lidé měli ve společnosti měli na tváři larvu, když se vzdálí a jsou sami, sundávají si jí a když se vrací do společnosti, opět ji připínají. Zjistil, že se zaobírají pracemi zbytečnými, že jsou všelijak zpotvořeni (oslí uši, oslí pysk, malomocenství....) a že se rádi nechávají poslouchat, ale jeden druhého neposlouchají a nerozumí si. Poutní to přirovnává k Babylonu.
Mezi lidmi pobíhala smrt s kosou a lukem, jejíž volání všichni ignorovali a ona střílela do lidí „hlava nehlava“. Pak poutník zjistil, že smrt nemá šípy, ale že sami lidé si je připravují sami a jen co smrt vidí hotovy šíp, vezme ho a zastřelí toho člověka.Z toho vyplývá, že lidé jsou sami strůjci nemocí a smrti.
Dále se podívá na stav manželský. Zasnoubení bylo, že si vylezli na váhy a když se váhy rovnaly, mohli projít bránou. A za branou jim kovář spojil ruce pouty. Pozoroval, jak nešťastní jsou ti, kteří mají děti a jak moc nešťastní jsou ti, kteří je mít nemohou. Dozvěděl se o tragice nepodařeného manželství a jako na zkoušku se nechal přemluvit a sám se do pout také dostal. A o manželství nakonec usoudil, že se tam sladké s hořkým mísí.
Pak se šel podíval na stav řemeslníků.Pozoruje je v uličkách, jak věnují se své práci. Vidí, jak všechna práce je jen pro to, aby „to zpět nacpali „ do pusy. Vidí, jak někteří pracují na souši, na vodě etc. Dostane se na loď, kde opět vidí, jak na ní všichni pracují, dostane na ní mořskou nemoc etc. Pak přijde bouře a on, hledajíc zbožnost vidí, jak se všichni opíjejí, přejídají, baví se... Až teprve v největších bouřích si najednou vzpomenou na Boha, ale je pozdě, loď se potopí. Poutník se s několika šťastlivci zachrání.
Pak se podíval na stav učených. Byla tam brána - Disciplinam - bylo v ní hodně ozbrojené stráže a mladí lidé tam chodili a museli skládat různé zkoušky. Museli mít ocelovou hlavu, mozek ze rtuti, zadek olověný, železnou kůži a zlatý měšec, který byl také důležitý.Když vešli do brány, stráže jim přikrajovali jazyky, seřezávali prsty a dělali jiné změny, tím se pak lišili od lidu nevzdělaného, bylo bolestné a nesnadné dostat se mezi ně. Byly čtyři hlavní obory : filosofie, medicína, juris prudentie a teologie. Šli se podívat tam, kde se všichni vzdělaní scházeli, ale někteří neměli třeba jazyk, nebo neměli oko....z toho vyplývalo, že i mezi nimi jsou nedostatky. Pak šli do „apatéky“, vlastně jakoby knihovny - ale byly tam krabice s vědomostmi, někteří je vstřebávali a vypadali zdravě a tučně. Jiní je sice vstřebávali, ale hned se druhou stranou dostávaly ty vědomosti pryč nevyužité a to už příliš zdravě nevypadali. Jiní si zase zakládali knihovny, ale nevyužívali je, a přesto se mezi učené počítali!
Pak pozoruje stav nábožníků, mluví židech, mohamedánech a o násilí na kterém mohamedánství stojí. Šel se pak podívat mezi křesťany. Viděl jich zástupy, jak hledí na obraz před sebou. Někteří mu byli blíže a nasytit se mohli dost, ti co stáli moc vzadu, nemohli ho pořádně vstřebat a poznat jeho krásu. byla tam brána u vody,u níž se uděloval křest a kde se zavazovali k dodržování určitých pravidel. Křesťany zde velice velebil! Ale i připustil určitou rozpustilost a hříšnost některých. Byl tam také prubířský kámen, o kterém se lidé hádali, jestli je modrý či zelený...Hádky vznikaly. Tedy, že o víru jsou hádky Některé se názory lišily a vznikaly sekty. Jako pravé křesťany označil ty, kteří byli přátelští ke všem, kteří byli skromní a nevadilo jim posívání ostatním a jen hleděli zbožně k nebesům...
Jde se podívat na stav vrchnosti. je tam ulice a na ní lavičky, v různých výškách. Vidí, jak se na ně někteří dostali zásluhami, někteří jen doprošováním nebo uplácením.Vidí, jak někteří nemají očí a některý uší, aby raději neslyšeli a neviděli...Vidí soudce, jak soudí a vidí, kolik nespravedlnosti se tam děje! mluví o knížatech a jiných velkých pánech, kteří mají vysoké stolice a místo uší dlouhé a proděravělé trouby...takže než se k nim něco donese, pokud to neunikne nějakou tou dírou...nemohou mít normálních uší kvůli své pozici a vzácnosti své osoby.
Pak se dívá na stav soldátský, jak za peníze krev prolévají, pijí, perou se, vedou zhýralý život. Označuje ty bojovníky za šelmy, ne za lidi.
Pak uviděl stav rytířský, popisuje,jak to nejsou jen bojovnici,ale třeba i jiní, různě se k tomu dostali - najednou dostali titul a znak a už se nosí. zpochybňuje jejich „šlechtictví“- mluví o jejich životě radovánek a zhýralosti. Setká se s novináři, kteří mají píšťalky a pískají, některým některé zvuky se líbí, někteří si musí zacpávat uši, jde o náklonnost. Vidí v jejich práci marnost.
Pak se jde kouknout na hrad Fortuny a pak přístup k němu. Našel zapadlou bránu ke slávě - Ctnost. Po stranách byly fortny s nápisy jako : lež, nepravost, násilí.... etc. Někteří jimi prolézali, jiní, snažili se projít trnitou cestou bránou Ctností. Došel na plac,kde bylo mnoho lidí, kteří se snažili dostat se k Fortuně. Ale hrad neměl schody ani dveře a jen kolo, toho, kdo se na něj dostal, vyvezlo nahoru a Fortuna si ho vzala. Zjistil, že mít bohatství a neužívat ho, způsobí víc starostí, než ho nemít!
Když ani na hradu Potěšení nenašel...potěšení, něco, co by se mu líbilo, začne si tuze zoufat a začne se hádat se svými průvodci, kteří mu nadávají do „kysela“, které si všechno oškliví, že jiní si ve svých stavech žijí docela spokojeně a on je tak náročný.
Poutník dochází k poznání světa a je jím znechucen. chce přeskočit hradbu světa, ale bojí se smrti. "Tisíckrát umříti volím, nežli tu býti!" volá Komenský. "Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou bídným!" A tu slyší hlas: "Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dveře!" Až ve spojení s Bohem a Kristem nalézá křesťan svou hlubinu bezpečnosti. (V poslední kapitole poutník spatřuje slávu boží a je přijat za člena rodiny Božích lidí. Je dokonale usmířen, končí slavnou modlitbou, která je závěrem celé knihy.)

Gloria in excelsis Deo et in terra Pax hominibus bonae Voluntatis.

Ukázka:

Osud rozděluje povolání
KAP. VI.
(Branný světa osud.)
I sejdeme po jakéms tmavém šneku dolů,a aj, v té bráně veliká síň plná mladého lidu, a po pravé straně sedící zuřivý stařec a držící v ruce veliký měděný hrnec. I viděl jsem, an k němu všickni od brány života přistupovali, a každý do toho hrnce sáhna a cedulku s nějakým písmem vytáhna, hned do některé ulice města, jeden s radostí a výskáním běžel, jiný s zármutkem a stýskáním, kroutě se a ohlédaje.

(povolání rozdělující)
I přistoupím blíž a nahlédnu některým do těch cedulek a vidím, že tento vytáhl: Panuj! Jiný: Služ! Tento: Rozkazuj! Jiný: poslouchej! Tento: Piš! Jiný Oř! Tento: Uč se! Jiný: Kopej! Tento: Suď! Jiný: Bojuj! Atd. i divím se, co tj. Všzvěd mi dí: ,, Tu se povolání a práce rozdělují, k čemu se kdo v švěte potřebovati dáti máti. Ten pak správce nad losy slove Osud, od něhož každý do světa vcházející instrukcí tím způsobem vzíti musí.‘‘

(poutník o prohlédnutí prvé všeho prosí)
V tom mne Mámil s druhé strany drbne, abych také sáhl, návěští dávaje. Já prosil, abych nucen nebyl jednoho něčeho hned (bez prohlédnutí prvé) chytiti, ovšem tak slepému štěstí, sedni mi co sedni, se poručiti. Ale povědíno mi, že to bez vědomí a dovolení pana regenta, Osuda, býti nemůže. Takž já k němu přistoupě, pokorně žádost svou přednáším: já že jsem tím oumyslem přišel, abych sám všecko prohlédl, a teprv co by mi se líbilo, sobě vybral.

(a povolení dostává)
On odpověděl: ,, Synu, vidíš, že toho jiní nečiní, ale co se jim podá neb naskytne, toho se drží. Však poněvadž’s toho tak žádostiv, dobře.‘‘ A napsav cedulku: SPECULARE (tj.: dívej se nebo zpytuj), dal mi a pustil mne.

(strana 20-21)

Tento úryvek jsem si vybrala, protože dává příležitost shlédnout typickou větnou stavbu celého díla. Obsahuje řadu přechodníků, které jsou v knize velmi časté. Nad to se mi líbí jeho obsah. Zvláštní je také, jak autor používá protiklad – Panuj, Služ; Rozkazuj, Poslouchej….

Charakteristika: Poutník je zvídavý a chce už konečně nalézt místo (povolání), kam by zapadl. Bohužel se mu to nedaří a čím hlouběji zkoumá svět, tím je jím znechucenější.

Zhodnocení knihy: Velice se mi líbila jaková stránka díla. Zbožňuji přechodníky a v tomto směru mě kniha naprosto uspokojila. Na druhou stranu to pro někoho nemusí být zrovna jednoduché, vyznat se ve větné stavbě, kterou Komenský používá. Klade totiž sloveso až na konec věty, a to může v případě věty vložené způsobit menší zmatek.
Líbí se mi, jak je dílo prostoupeno alegorii a podněcuje tím čtenářovu fantazii. Líbí se mi také filosofické úvahy o životě a o lidech, vedoucí člověka k zamyšlení nad sebou samým. Je až neuvěřitelné, jak dílo odpovídá současnosti.
Knihu bych rozhodně doporučila všem svým spolužákům.