Komenský, Jan Ámos – Labyrint svĕta a ráj srdce

- *1592 v Nivnici u Uherského Brodu, †1671;
otec pocházel z nedaleké Komny → Komeský
- studoval na latinské bratrské škole v Přerově, na akademii v německém Herbornu a na universitě v Heidelbergu
- 1614 – správcem přerovské školy
1616 – ordinován na kněze
1618 – jmenován správcem německé bratrské školy ve Fulneku
1621 prchá před pronásledováním habsburského vojska na Moravu a do Čech, při útěku ztratil část rukopisů a celou knihovnu
- 1622 – ztrácí za morové epidemie ženu a obě děti  zakládá novou rodinu a s ní odchází do polského Lešna a celý svůj další život tráví v exilu: v Lešně, Anglii, Švédsku, Prusku a opět Lešně, kde mu umírá druhá žena a vestfálský mír 1648 mu překazí možnost na návrat do Čech; přichází o veškerý svůj majetek při požáru, který založili katoličtí sedláci (největší ztráta díla Poklad českého jazyka)
- 1656 - Amsterodam, kde pracuje až do konce života na svých spisech
- psal česky a latinsky, uměl německy
- shromažďoval materiál pro velký česko-latinský slovník
- zájem na povznesení české vědy a obrození českého básnictví
- předpoklad pro rozvoj vzdělání spatřoval v reformě vyučování; středem zájmu se stává nikoli učitel, ale žák, do šesti let se starají o výchovu dítěte rodiče, později škola. Povinná školní výuka má trvat do dvanácti let v národní škole, do osmnácti vzdělání na gymnáziích a dále odborné studium na akademiích (universitách)
- největším spisovatelem pobělohorské emigrace
- dílo: Kralická bible, učebnice latiny a jiných moderních jazyků - Brána jazyků otevřená, Svět v obrazech, sebrané vychovatelské listy (1200stran), pedagogické listy – Velká Didactica, Informatorium školy mateřské; řada tzv.útěšných spisů (nejistoty, pochybnosti i zoufalství): Truchlivý, Labyrint světa a ráj srdce, Hlubina bezpečnosti, - Centrum securatis, Kšaft umírající matky, Listové do nebe (situace chudých), O poezii české, Jednoty bratrské, Kancionál – žalmy, nedokončil slovník Poklad českého jazyka

Labyrint světa a ráj srdce: 1623 (později doplňován)
V první části spisku podrobuje alegorickou formou ostré kritice celou tehdejší společnost, ale v druhé části se zachraňuje návratem do vlastního srdce, kam ho zavolal bůh. Zde rozvádí myšlenku, že jediným středem bezpečnosti je právě bůh.

Jako vypravěč vystupuje sám autor, stylizovaný do postavy mladého poutníka, který se vydal do světa, aby si vybral nejvhodnější životní povolání. Jako průvodci se k němu přidají Všezvěd Všudybud, symbol zvídavosti, který mu radí, aby byl se vším spokojen a nic nekritizoval a Mámení, symbol klamných představ o světě.
Vhodí mu na krk uzdu Všetečnosti a na nos nasadí brýle mámení, které zkreslují pohled na svět. Jejich sklo je z Domnění a obruba ze zvyku. Poutník si však schválně brýle nasazuje křivě, takže vidí skutečný stav věcí.
Pak prochází se svými průvodci městem, symbolizujícím svět. V něm žije plno lidí, kteří ale nosí masky se zvířecími prvky, mění se a dělají spoustu zbytečných věcí. Ovládá je touha po snadném zisku a bezstarostném životě.
Do městského náměstí ústí šest ulic. Každá je obývána po středověkém způsobu příslušníky jiného zaměstnání – řemeslníci, lékaři soudci, vojáci a další. Poutník pozoruje jejich život, ale všude nalézá neupřímnost a podlost.
Nad náměstím se vypíná zámek Moudrosti a hrad Fortuny, ale i zde odhaluje marnost. Poutník díky špatně nasazeným brýlím vidí každou věc dvojím způsobem – klamným a skutečným- a tak poznává klamnost soudobé společnosti.
Ze zoufalství nad ubohým stavem lidské společnosti chce poutník uprchnout z tohoto světa a na výzvu boží se uzavírá v ráji svého srdce, tedy v samotě a rozjímání.

Literatura: Josef Hrabák – Starší česká literatura
Jan Lehár a kol. – Česká literatura od počátku věků
Milan Zeman a kol. – Rozumět literatuře
Věra Martínková – Čítanka 1

Ukázka (Mámení se přitovaryšilo) :
O to, když on se mnou mluví, hle, teď po straně jakýsi – nevěděl jsem, muž- li či žena (nebo divně zakuklený byl a okolo něho jako mhla se dělala) – k nám se přiloudě dí: „Všudybude, kam s tímto pospícháš?“ „Do světa ho vedu (dí on), prohlédnuti jej žádostiv jest.“
„A proč beze mne (řekl onen zase). Víš, že tvá prováděti, má ukazovati, co kde jest, jest povinnost. Nebo její Milosti královny vůle není, aby kdo do království jejího vejda, sám sobě, co vidí a slyší, dle libosti vykládal a něco tu mudroval než aby se jemu, co a k čemu která věc jest, povědělo, a on na tom přestal.
Odpověděl Všudybud: „Zdaž každý tak drzým jest, aby s jinými zároveň na řádech našich přestati neměl? Než tento tuším uzdy potřebovati bude. Dobře, podiž!“ Takž se k nám připojil a šli sme.