Körner, Vladimír - Lékař umírajícího času

Vladimír Körner, prozaik, filmový scénárista a dramaturg, zaujal svým dílem vyhraněné místo v české literatuře, především v historické beletrii.
Centrálním svorníkem románu, jehož podkladem byl autorův scénář k pětidílnému televiznímu cyklu stejného názvu, je životní osud Jana Jessenia, lékaře, humanisty a do jisté míry i politika. Je odlišný od Jessenia historiků, ale autorovi jde o vytvoření hrdiny vymykajícího se své době, žijícího a trpícího jejími problémy, mocenskými a ideologickými zápasy, ale "neschopného" se zařadit k některému z křídel tehdejší společnosti. Sám autor o svém konkrétním přístupu k historické látce v tomto případě říká: "Respektoval jsem daná fakta, atmosféru doby, to znamená umírající čas renesance. Kniha však smrtí Jessenia nekončí, vrcholí obrazy nástupu třicetileté války, tím podtrhuje protiválečné memento, které je ostatně přítomno ve všech mých knihách. Je pravda, že s některými postavami se Jessenius ve své době nemohl setkat, je tam hodně licencí a fikcí, takže jsem si i s historií svým způsobem pohrál," (O knihách a autorech, jaro 1984, Čs. Spisovatel.)
Historickým pozadím románu jsou klíčové události českých dějin přelomu 16. a 17. století, času, v němž se na dlouhá staletí rozhoduje o bytí národa. V barvitém líčení se tu střídají významná střediska tehdejšího světa - Padova, centrum dobové vzdělanosti, středisko luteránské reformace Wittenberg, Praha rudolfínská i Praha stavovského povstání. Vcházíme do špeluněk, měšťanských i šlechtických domů, ke dvoru i do lázně. Především Praha zde nastavuje různé tváře - poznáváme ji v době rozkvětu mysteriózního rudolfínského dvora, za morové epidemie a pogromu v židovské čtvrti, při bouřlivých počátcích protihabsburské vzpoury a i za jejího neslavného a krutého konce. A ve všech prostředích jde nejen o popis dobových reálií, autor především odkrývá prakticky život, duchovní atmosféru i morálku epochy, v níž se rozpadá hodnotový systém a instituce středověku.
V tomto světě sledujeme v epizodách život a osobní tragédii lékaře Jessenia v souvislosti se zapadajícím sluncem renesančního humanismu a jeho ideálů - od dob studia přes krátké a drasticky přervané manželství, zápas s intrikujícími dvořany kolem Rudolfa II. i jeho nástupců až po staroměstskou exekuci.
Jan Jessenius je natolik vnímavý, dohlédající důsledků daných změn, že je si zároveň vědom nemožnosti východiska pro sebe, je posléze smířen se svou fyzickou zkázou, chápanou jako zkáza předčasného poznání . Jessenius si nese předobraz smrti již od prvních akordů příběhů.
"Lékař umírajícího času" naprosto předkládá naprostý zánik hodnotového systému středověku,ačkoli mocní tohoto světa předstírají jeho pevnost, jistotu a nevyvratitelnost.
V plastickém a barvitém líčení vyvstává před námi v tomto románu přelomová doba, v níž se rozpadá hodnotový systém a instituce středověku, aby po krátkém období humanistických ideálů společnost regradovala do ještě krutějšího temna, než jaké vytvářel mocenský absolutismus feudální epochy. Jessenius prochází - i jako účastník, i jako svědek - všemi etapami tohoto bouřlivého období, ale neztotožňuje se s žádnou mocenskou silou a jako svědek je také odsunut všemi, jako účastník je hrdelně trestán vítěznou stranou. Jessenius se pro svůj intelektuální postoj nemůže vřadit do stávajících "horizontálních" vztahů, poněvadž je svým poznáním i životním pocitem přerůstá, je to postava, která transcenduje nad sebe a nad spory své doby, jejím účelem je "vertikalita", nadhled a touha po syntéze myšlenkového vesmíru, dosažených poznatků, touha po totalitě.
Jak již bylo řečeno, střídají se tu významná střediska tehdejšího světa - Padova, Wittenberg a Praha, kde se odehrává příběh Jana Jessenia.
Padova - zde je popsán studentský život Jessenia a jeho setkání, rozhovory s Johannem Keplerem. Meditují spolu o vesmíru, církvi a vladaři. Jessenius chce poznat tajemství lidského těla. Za války s Turky se ocitne se na bojišti. Ošetřuje zde mezi raněnými i hraběte Thuna. Setká se i s okrádači mrtvol a líčí válečné běsnění.
Wittenbetg - zde se setká s rodinou starého Felze, kterého léčí. Rozhodne se pro amputaci jeho nohy. Milostný román s jeho dcerou Marií končí sňatkem. Setkává se tu také se slavným Tycho de Brahem, s kterým se sblíží.
Praha - zde se Jessenius setkal s císařem Rudolfem II. Navštěvuje často kata Mydláře. Provádí první veřejnou pitvu v Praze. Dovídá se o upálení Giordana Bruna.
Je tu také vylíčen život císaře Rudolfa II., jeho umělecké sklony, ale také císařovy neduhy spojené s šílenstvím a také jeho smrt.
Významná je i Jesseniova činnost na univerzitě, kde musí čelit neustálý intrikám. Praha zde nastavuje různé tváře. Poznáme ji za morové epidemie a v době stavovského povstání a při drtivé porážce českých nekatolických stavů v bitvě na Bílé hoře roku 1620.
Osud vzdělance, rektora univerzity a lékaře se uzavírá popravou 27 českých pánů roku 1621 na Staroměstském náměstí. Jesseniovi byl vyříznut jazyk a poté byl sťat. Tak skončil člověk, který v rozbouřené době nenalezl možnost uplatnit své ideály, prožít štěstí a porozumění.
Literární kritika přijala Körnerova Lékaře umírajícího času se značným uznáním, věnovala se především interpretaci Jesseniovy postavy a její vnitřní morfologie. Poměrně přesně tohoto hrdinu charakterizoval ve své recenzi Miloš Pohorský: "….Jessenia…stihne trest také za to, že je vlastně pouze pozorovatelem života, třebaže chce být pořád věrný sám sobě (Jesseniovo heslo, uvedené jako motto v posledním oddíle knihy, zní - Officio mi officior, v autorově překladu Službou jiným zahubíš sám sebe!), neoprostil se ani od světských marností a tápe a je neplodně zmítán sem a tam…Subjekt pouze reflektující a pozorující se v realitě nedokáže orientovat. Právě proto autor stíhá Jessenia až k posledním otázkám, co že to znamená být věrný sám sobě a komu že vlastně svými myšlenkami a učeností prospěl? Vědě? Ani sobě ne, neboť pouze zarmoutil své nejbližší a ublížil jim. Körner se nevzdává možnosti krutě soudit tragédii člověka vyznávajícího hodnotu lidské oddanosti." (Miloš Pohorský, Několik fiktivních zlomků, Tvorba, Kmen 6. 3. 1985)
V Körnerově podání je Jessenius především člověkem bloudícím v manýristickém labyrintu, v labyrintu, z něhož není východiska ven, do družného společenství, nýbrž pouze směrem vzhůru jak to zachytil v Labyrintu Komenský, jehož poutník obdobně shledává marnost světského pachtění, ono "besorgen", je nezbytné k provozu těla i k výkonu zaměstnání či k realizaci poslání. Jessenius je postava na rozhraní renesance a baroka, což se Körnerovi zdařilo velmi přesvědčivě vystihnout.
Körnerův autorský zájem se obrací stále jasněji do minulých dějů, v nichž Körner hledá ony věčné konstanty, určující rozměr lidského bytí.