Körner, Vladimír: Údolí včel

Hlavní postavou tohoto neobyčejně poutavého příběhu je Ondřej z Vlkova (Volfenberka), syn šlechtice pána z Vlkova, který postupem času mění a dospívá.

Začátek knihy nás zavádí do doby Ondřejova dětství, na planinu se včelami. Nedaleko odtud, na tvrzi, se koná svatba jeho otce s ženou, která není o mnoho starší než on. Ondřej cítí zášť vůči oběma, myslí na svou matku, která zemřela před čtyřmi lety. Otec ho vyzve, aby se k nim přidal a dal nevěstě svatební dar, tudíž košík s květinami, který drží v ruce. Ondřej poslechne, ale když nevěsta odhrne květiny, z košíku vyletí netopýři. Jakási vědma prohlásí, že to je zlé znamení a že nevěsta bude „jalovice, bude rodit jenom příšery a vlky.“ Pán z Vlkova v návalu vzteku uchopí chlapce a udeří jím o zem,. Záhy však toho lituje, prosí Boha o smilování, aby mu nebral synka a dokonce slíbí, že mu syna zaslíbí.

A tak se chlapec stává řádovým rytířem, i když proti své vůli. Ocitá se v klášteře Stumm kdesi v Prusku, mezi řádovými bratry se stává jeho nejlepším přítelem Armin von der Heide – věrný Bohu, dobrovolný člen řádových rytířů, křižák. Ve Stummu je už dlouho, touží po „místu nejzbožnější bratří, těch nejlepších.“ = Venden. Už jednou se účastnil výpravy, ale museli se vrátit, když u Akkona zemřel nejvyšší komtur. Odtamtud také pochází váček s pískem, který Armin nosí vždy u sebe. To vyplývá z rozhovoru, který vedou na pobřeží, než je svolají zvony k půstu.

O několik let později se připravují Armin a Ondřej opět na půst, ten je však náhle přerušen, když se zjistí, že jeden z řádových bratrů, Rotgier, prchá. Bratři se ho vydávají hledat na jih – Ondřej je pozadu a osamocen, v tom se k němu přiblíží Rotgier. Přemlouvá Ondřeje, aby uprchl s ním, potřebuje totiž, aby ho přes řeku přenesl kůň. Když Ondřej nesouhlasí, Rotgier ho ztloukne a pokouší se koně ukrást – Armin ho ale dostihne a odvede ho do kláštera. Doba půstu může začít - všichni jsou zavření v postních celách. Ondřej slyší jen Arminovo modlení a nářek Rotgiera, kterého dole ve sklepení předhodil nejvyšší komtur hladovějícím psům.

Po půstu Armin zjistí, že Ondřej je pryč a vyžádá si od komtura dovolení, aby ho mohl přivést zpět. Je mu jasné, že Ondřej musel jít na sever, poučen Rotgierovým útěkem. Na cestě oba prožijí jistá dobrodružství, jejich cesty se setkávají až v Čechách, 3 dny od Vlkova. Ondřej, který pro bezpečnost putuje pouze v noci, dorazí k uhlířům – to ho chtějí okrást o řádový meč, Ondřej si ale vyžádá respekt a souhlasí, že bude hlídat jejich milíř, aby nevyhasl. Za to mu uhlíři slíbí koně, pro kterého ihned jedou k lovcům. A tam právě dorazil Armin von der Heide. Když uhlíři přijeli, dověděl se o Ondřejovi a jede s nimi. Ondřej se sice pokusí uprchnout, ale Armin ho přesto chytí a přemlouvá ho k návratu do Pruska. Přes den tedy jedou nazpět spolu, ale u potoka Ondřej Armina omráčí, sebere mu koně a vyráží do rodného Vlkova, vzdáleného jen 3 dny cesty.

Tam také dorazí a je uvítám s radostí. Zjistí, že jeho otec je mrtvý a jeho matka nemá nástupce – porodila sice holčičku,ale ta hned po porodu zemřela (jak předpověděla vědma). Ondřej se tedy stává pánem Vlkova, vše se vrací do starých kolejí , dokonce se i zamiluje do Leonory, své nevlastní matky. Chtějí se vzít – požehnat jim má kněz Blasius z nedalekého kláštera. Nikdo ale netuší, že se zná s Arminem a pomáhá mu. V den svatby, kdy jsou všichni veselí, se ve vratech objeví Armin von der Heide! Je zklamán svým přítelem, ale přisedne si k nim a dokonce jim daruje jako svatební dar sáček s pískem od Akkonu – ten Lenora rozsype po dvoře, aniž by tušila, že je tak „vzácný“. A protože Lenora nedovolí Ondřejovi, aby Armina vyhnal, zůstává na hradě přes noc. Armin ještě v podvečer zavraždí Lenoru – stále věří, že tím spasí duši Ondřejovu a očistí ho od hříchů. Ačkoli to dělá nerad, nechá Ondřej Armina roztrhat psy. Když Armin umírá, přesvědčuje Ondřeje, ať vezme jeho plášť a odejde do Vendenu, kde se bude modlit za oba a bude mu odpuštěno. Nakonec umírá se slovy Jobovy na rtech.

Tento příběh mne zaujal především proto, jak autor dokázal vylíčit filozofii života jako jednoduchou hádanku. Příběh je plný emocí: objevují se zde dvě postavy, které musí nést svůj osud, mají odlišné zájmy a přece jsou si tak blízcí… pořád jsou přáteli, i když jeden chce zabít druhého. Jakoby zde ani hranice mezi přátelstvím a nenávistí neexistovala.

Připadá mi, jako kdyby chtěl autor vybídnout čtenáře k zamyšlení nad smyslem života, pomíjivém štěstí, touze po svobodě. Snad chce říct abychom si vážili své doby a svého života, což koneckonců ukazuje i na hrdinech tohoto příběhu. Je to jeden z mála příběhů, který vás dokáže vtáhnout do děje a prožívat ho s nimi a nechce se snad ani uvěřit, že je to „jen“ kniha….

„Proč tolik křičel Ondřej, místo aby jásal? To přejde, záhy bude klid. Armin von der Heide nechával za sebou krvavou stopu, než ho podle ní Ondřej najde, bude možná mrtev. I tak vyhrál…

...Ondřej pozpátku ustupoval od plazícího se těla, které se ho snažilo naposledy zachytit, a aniž by si to stačil uvědomit, přibývalo mu v očích slz. Pálily jako šleh a nedokázal se jim ubránit.

- Já jsem už svoji spásu ztratil, - ozývalo se přerývaně od země dvora, - ztratil čest rytíře… to … kvůli tobě, Ondřeji… -

…Ondřej z Vlkova se ukryl za ochoz vnitřního domu. Čelem se přitiskl k trámu a tam se rozplakal s otevřenými ústy. Proč, Armine? Proč jsi nás všechny zabil? Jeho vzlykot však zanikal v štěkotu. Všemu bylo pozdě. Nikdy netoužil po takové spáse, nechtěl být svatým, chtěl jenom žít… Nešlo o pouhý trest. Armin dosáhl svého, ale za jak strašlivou cenu! Za ničení toužebného, tolik deptaného, a přece vždy skutečného života.“

(str.138,140,141)

Citát zde hovoří za vše. Armin von der Heide, coby přítel-nepřítel, dává Ondřejovi jediné, po čem vždy sám toužil – spasení, zemřel pro Ondřeje a do poslední chvíle věřil ve vyšší moc Boží… na druhé straně Ondřej z Vlkova, který nikdy po spáse netoužil, chtěl jen žít. Pokusil se vzdorovat svému osudu a málem vyhrál… dostihl ho však trest za porušení dávného otcova slibu nebo jeho nejlepší přítel?

Kniha je psána spisovnou češtinou a líbila se mi hned od začátku, i když mi nejdříve vadilo, že autor přeskakuje delší časové úseky. Můžu říct, že je to příběh napínavý, plný nečekaných zvratů, ale zároveň odrážející středověké myšlení a vůbec způsob tehdejšího života. A také osud – žít nebo zemřít a nechat žít…

Jsem rozhodnuta, že si nenechám ujít další díla tohoto skvělého autora.

KÖRNER, Vladimír Údolí včel Praha: Melantrich 1978 str.138,140,141