Kožík, František - Největší z Pierotů

PROLOG

Do ordinace doktora Ricarda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty.
„Jste nemocen, pane?“
„Ano, doktore. Myslím, že smrtelně.“
„Co je vám?“
„Jsem smutný, melancholický. Trpím, a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí i sebe. Nemohu spát.“
„To není smrtelné. Vím o léku pro vás.“
„Jaký je to lék?“
„Lék, který vás z toho ze všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!“
Bledý muž se uklonil a řekl smutně:
„Já jsem Deburau, doktore.“
Str. 6

Stejně jako můj referát začíná i kniha Největší z pierotů známého českého prozaika, dramatika a básníka Františka Kožíka. Hlavní postavou tohoto životopisného románu je Jan Kašpar (nebo také Jean-Baptist Gaspard) Deburau. Narodil se v Čechách české matce a francouzskému otci, ale většinu života prožil ve Francii - v Paříži. Do Paříže přicestoval po letech vystupování v různých zemích Evropy. Jeho rodina provozovala různá akrobatická a provazolezecká čísla, Kašpar však nebyl tak obratný jako jeho sestry a bratři. Vždy se toužil stát více než komediantem a hlavně chtěl bavit lidi. Chtěl, aby se mu lidi smáli, ne však vysmívali, jak to zažíval při vystupování se svou rodinou. Jeho velkým vzorem a učitelem byl Giacomo - vyprávěl Kašparovi o starých dobách komedie, kdy herci mluvili rukama a obličejem.

Rodina Deburau dostává stálé angažmá v divadle akrobatů na předměstí Paříže. Po ztrátě tohoto angažmá se však rodina rozchází a v divadle Funambules zůstává jen Kašpar. Účinkuje zde v drobných rolích v němohrách, ale to ho příliš neuspokojuje, stále hledá, v čem by se mohl nejlépe uplatnit. Jednou dostává šanci a zaskakuje ve větší roli - v roli Pierota. Poznává, že je to jeho úděl hrát Pierota. Ne však jako odstrkaného, otloukaného sluhu, jak se Pierot na jevišti objevoval dosud. Vytvořil zcela novou postavu v novém kostýmu. A hlavně jeho nesrovnatelný talent dokázal, že ho obdivovala celá Paříž.

Takto se vyjádřil Deburau v den své svatby o svém úspěchu:
„ … šel jsem doposud stále blátem a věčně na mne pršelo. Až teď najednou cítím pod nohama pevnou zem, nad sebou slunce - a svět mi podává ruku. A nejvíc jsem šťasten, že jsem o to neprosil. Šel jsem cestou, která se mi líbila, chtěl jsem se rozdat lidem - a oni mi uvěřili.“
Str. 155 - 156

Kašpar Deburau zažil ještě mnoho úspěchů, ale také smutku a neštěstí. úspěchy vyvolávali neštěstí, ale i naopak. Nakonec Kašpara ničí nejen jeho nemoc, ale přichází i trudnomyslnost, melancholie a výčitky svědomí. Deburau umírá a s ním i největší z Pierotů.

Zde leží ten, který všechno řekl, ač nikdy nepromluvil.
Str. 376