Kundera, Milan - Žert

MILAN KUNDERA (1929)
· prozaik, dramatik i básník

Život:
· od r. 1975 žije ve Francii (1979 zbaven čsl. stát. občanství)
· přední evropský spisovatel
· vstup do literatury v 50. letech

Dílo:
a) poezie MONOLOGY (sbírka)
b) drama MAJITELÉ KLÍČŮ
c) povídky SMĚŠNÉ LÁSKY – 3 sešity, o různých podobách lásky
d) román NESNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ (tvorba v emigraci)
e) román ŽERT
· obraz tragických deziluzí ve světě, kde nevina je trestána jako vina
· svět komunistických fanatiků a udavačů
· nevinný žertík provokace vysokoškoláka – brán smrtelně vážně Þ vyloučení ze strany, fakulty
· na vojně prožívá hlavní hrdina ”směšnou lásku”
· pak návrat k vědecké práci a touha pomstít se viníku – kamarádovi Þ největší žert života, protože se mine cílem

Dílo Milana Kundery Žert je velmi precizně zpracovanou knihou, je zpovědí několika lidí navzájem se prolínajících a kapitol na sebe nenavazujících.
Kniha je životním příběhem mladého muže, jehož život je silně poznamenán padesátými léty, dobou obrovské nespravedlnosti. Nespravedlnosti mohou být mnohdy tak velké, že nemohou být zapomenuty a je téměř nemožné se s nimi smířit, nadtož odpustit jejím pachatelům, neboť jak řekl Jaromil Jireš:
„Škody spáchané na člověku nelze odstranit jako třeba rozbitou dlažbu, protože lidské srdce mají svou paměť.“

Titulní postava knihy, univerzitní student Ludvík Jahn, se stává obětí jedné z podobných nespravedlností a je kvůli naprosté banalitě vyloučen ze strany i ze studií.

Ludvík Jahn miloval Markétu, která (strana 30) „chápala znamenitě botaniku, ale stávalo se, že nerozuměla anekdotě, kterou jí vyprávěli kolegové; nechávala se strhnout všemi entuziasmy doby, ale ve chvíli, kdy byla svědkem nějaké politické praktiky konané ve smyslu zásady účel světí prostředky, stávala se stejně nechápavou, jako když stála před anekdotou svých kolegů; však proto také soudruzi usoudili, že potřebuje své nadšení posílit vědomostmi o strategii a taktice revolučního hnutí a rozhodli,ž e se má o prázdninách zúčastnit čtrnáctidenního stranického školení.“
Toto školení však přišlo Ludvíkovi nevhod, chtěl s ní strávit několik dní prázdnin o samotě. Proto byl velmi rozladěn, když mu oznámila, že byla vybrána, aby jela na školení. Ze školení mu Markéta často psala, v jednom z jejích dopisů píše, jak se jí tam všechno líbí, Ludvík souhlasil se vším, co mu psala, ale (strana 30) „jen s jedním jsem nesouhlasil: aby byla spokojená a šťastná, když se mi po ní stýskalo. A tak jsem koupil pohlednici a (abych ji ranil, šokoval a zmátl) napsal jsem: Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Ludvík.“
Touto jedinou větou napsanou na pohlednici se Ludvíkovi změnil celý život. Z nadějného studenta se rázem stal nenáviděný nepřítel státu. Byl odveden na vojnu k útvaru tzv. PTP, neboli nepřátel státu, jimž není svěřena do ruky zbraň a na vojně může voják pobýt tak dlouho, kolik oni sami uznají za vhodné. Ludvík se ještě chvíli snaží bojovat za to, že je komunistou, ale nakonec se přidá ke svým novým přátelům – nepřátelům státu. Zde prožívá lásku s Lucií, kterou ale ztrácí. Stráví dva a půl roku vojny, jeden a půl roku v kriminálu a tři roky v dole. Po letech se vrací do rodného města, kde se setkává s manželkou svého nejlepšího kamaráda ze studií Pavla, který ho však zradil, neboť proti němu tehdy také zvedl ruku, díky němuž byl ostatně také vyloučen ze strany a školy. Tu se mu v hlavě vytvoří plán na pomstu, na pomstu, na jakou léta čeká. (strana 176) „Zato já jsem jednal od počátku jako pečlivý aranžér příběhu, jejž mám prožít a neponechával jsem náhodné inspiraci ani volbu svých slov a návrhů, ani třeba volbu místnosti, kde jsem chtěl s Helenou zůstat o samotě. Bál jsem se sebeméně riskovat, že minu nabízející se příležitost, na níž mi tak nesmírně záleželo ne proto, že by byla Helena zvlášť mladá, zvlášť příjemná nebo zvlášť hezká, nýbrž jen a jen proto, že se jmenovala, jak se jmenovala; že jejím mužem byl člověk, jehož jsem nenáviděl.“
Jak mu však po aktu lásky sama Helena řekla, s Pavlem Zemánkem nežije už jako žena 3 roky, ačkoliv žijí ve stejném bytě. Ludvík se cítí poražený. Toho roku se koná Jízda králů, v jejímž čele má být postaven Vladimír, syn Ludvíkova kamaráda. Ten však toto odmítá, neboť (strana 290) „dřív si chlapci vybírali krále sami. Tentokrát jim shora doporučili Vladimíra, aby se zavděčili jeho otci, a všichni museli poslechnout. Vladimír se stydí, že je protekční dítě. Protekční děti nemá nikdo rád. „Chceš říci, že se za mne Vladimír stydí?“ „Nechce vypadat jako protekční dítě,“ opakovala Vlasta. „Proto se kamarádí s rodinou Kouteckých? S těmi omezenci? S těmi měšťáckými blbci?“ ptal jsem se. „Ano, proto.“ přisvědčila Vlasta: „Miloš nesmí kvůli dědečkovi vůbec studovat. Jenom proto, že měl děda stavitelskou firmu. Vladimír má dveře všude otevřené. Jenom proto, že jeho otec jsi ty. Vladimírovi je to trapné. Umíš to pochopit?““
Všichni přestavitelé knihy, i Ludvík Jahn si uvědomují, že sedmdesátá léta už jsou jiná než počátky let padesátých, že mladí lidé už nechtějí jen schůzovat a měnit svět. Kniha nekončí rozuzlením, vyřešením Ludvíkovy nenávisti. Kundera tedy končí konstatováním špatnosti našeho světa a dál už nepostupuje buď proto, že necítí žádnou nutnost, nebo proto, že zcela obyčejně neví jak dál. Obě dvě možnosti se jeví jako tragické, ta první však o poznání více.