Lewis, Sinclair - Anna Vickersová

Proč Anna Vickersová?

Anna Vickersová je jedním z kriticko- realistických románů spisovatele Sinclaira Lewise. Stejně jako v dalších Lewisových románech i zde autor nemilosrdně seškrabává pozlátko z lidské společnosti, jež se velmi ráda snaží vypadat ohleduplně a tolerantně. V Anně Vickersové se věnuje především kritice stavu amerického vězeňství na začátku 20. století, to však neznamená, že dnešnímu čtenáři nepřináší nic jiného než pohled na věci minulé, které se nás už v současné době netýkají.
V knize sledujeme život hrdinky už od útlého dětství a jsme svědky jejího postupného psychického vývoje a růstu. Anna v dětství přijímá společností všeobecně uznávané zásady a názory, avšak již velmi brzy zjišťuje, že ne všechno, co je předkládáno jako pravdivé a správné, musí být vždy dobré a spravedlivé. Román nepojednává pouze o katastrofálním stavu věznic tehdejší doby, ale potažmo nás nabádá k přehodnocení pohledu na věci ,,špatné“ a ,,dobré“, „zločin“ a ,,spravedlivý trest“.
Přes nejedno závažné téma na něž kniha poukazuje, přináší navíc i velmi poutavý děj, často podaný s jemnou nadsázkou, ironií a kousavým humorem.

To všechno jsou důvody, proč jsem si pro téma ročníkové práce vybrala román Anna Vickersová. Jak jsem se už výše zmínila, prochází Anna v průběhu života velmi zajímavým psychickým vývojem, a právě ten se pokusím zachytit.

Práci jsem rozdělila do jednotlivých částí odpovídajících etapám jejího života, kdy zkoumá různé způsoby žití a hledá tu pravou životní filozofii, která by jí přinesla uspokojení. V každé jednotlivé části života lze nalézt alespoň jednu velmi výraznou událost, jež ji do budoucna trvale ovlivní.

Dětství a dospívání
.......a přehodnocení pohledu na náboženství.

Anně byla dána do vínku velmi živá a upřímná povaha. Vše, co prožívá, prožívá celou svou bytostí, všemu, v co věří, se oddává celým svým tělem i duší. Přestože by se dala z předchozích vlastností vyvodit jistá hektičnost a neuspořádanost, kupodivu patří mezi velmi pragmatické a někdy možná až pedantské a puntičkářské osobnosti. Anna nemá v žádném případě sklony k sentimentalitě a melancholičnosti. Jako dítě bere každý svůj úkol velmi vážně -většinou chce měnit svět…a to už jí vlastně zůstane.

Dětství Anna strávila v městě Waubanakee v Illinois. Matka jí zemřela, když byla malé dítě, vychovával ji otec. Anna má se svým otcem pěkný vztah a nelze rozpoznat žádné poznamenání z chybějícího kontaktu s matkou. Anina povaha je roztomile zdůrazněna dětskou naivitou. Díky ní se občas dostává do sporu se zastaralými názory školství a církve, ale zatím ji ani nenapadá pochybovat o jejich správnosti. Anna se také setkává s člověkem, jenž ji seznamuje se základními názory socialismu. Při jejím silně vyvinutém smyslu pro spravedlnost jí tyto myšlenky připadají velmi zajímavé, ale v žádném případě se nedá říci, že by je v budoucnosti přijala za své. Nicméně zájem a činnost v oblasti sociálních problémů ji provází po celý život.

Anna studuje na dívčí koleji v Point Royalu a už tehdy je odhodlána věnovat se v budoucnosti povolání, skrze které by mohla pomáhat lidem, ale ještě nemá žádnou představu jakým způsobem. Vysvětleno jejími slovy:,, Ach, nehodlám snad podělovat lidi uhlím a pokrývkami a učit ostrovany Jižních moří nosit kalhoty. Ráda bych přispěla jednou miliontinou stupně, aby se tohle plémě tupohlavců a chrapounů aspoň trochu více podobalo andělům.“ 1)
Mimo běžné každodenní starosti a angažovanost v mnoha různých spolcích, se na koleji odehraje klíčový okamžik, kvůli kterému je nucena přehodnotit svůj vztah k náboženství a potažmo i pohled na celý svět. Zde uvádím část poutavého rozhovoru mezi Annou a jejím přítelem a profesorem, jenž ji dovedl k tomuto závažného zamyšlení:
,, Jste tak neobyčejně, tak dojemně dětinská, jedná-li se o náboženství, mé drahé dítě. Jste nezvratně přesvědčena, že se opravdu děly zázraky. Přijímáte vyprávění o bochnících a rybách, jimiž se nasytili zástupové, jako dokumentovanou historickou skutečnost a ne rozkošnou báji. Opravdu věříte v Bibli jako v historické a ne básnické dílo?“
,,Ale proboha vy ne? Vždyť jste starším církve!“
,,Ovšem, že věřím. Sluší se to. Také se holím, ale nedívám se na to jako na něco posvátného. Kdyby bylo v módě, aby příjemní mladí profesoři nosili plnovous, jak tomu donedávna bylo, nechám si narůst plnovous. ach, ano, byl jsem starším církve, ale všimněte si, že se bohoslužeb často neúčastním. Jen, prosím, neřekněte ,pokrytec“! Vím jasně, co dělám a myslím. Toho jste se vy neodvážila. Nikdy jste ona svá nejasná pohnutí mysli, kterým říkáte ,,náboženství“, nepodrobila věcnému rozboru, zkoušce, jíž byste jistě podrobila středověké historické záznamy. Jste přece jen typickou ženou Anno. Jste dosti realistické, jde-li o věci,jež se nedotýkají vašich emocí, vážíte máslo a počítáte drobné, aby vás ubohá služka nemohla ošidit ani o cent. Ale odmítáte zeptat se sebe samých, v co vlastně věříte, a zda vaše víra vznikla poctivými úvahami nebo je-li prostě zděděna od rodiny. A jednoho dne tutéž- asi zaslouženou, ale rozhodně nerozumnou- tutéž víru ve svého manžela a své syny! Právě jen všední žena, při tom při všem, má drahá slečno Vědče!“
,,Jste opravdu surový!“
,, Vím, že jsem! ale rozhodně vás nechci oloupit o útěchu vaší pověry. Chci jen, abyste sobě porozuměla- to je hlavním cílem studií, že ano- a dokud jste milou, vážnou, dobrou Hausfrau, nesnažte se být zároveň intelektuálem, ostrým jako břitva.“
,,Nejsem dobrá! Nepřipustím- jste – jste- “
,, surový chcete říci, ne ?“

,,Ano, jste. Jste tak-!“ 2)

Po absolvování tohoto rozhovoru Anna svádí těžký psychický boj. Je nucena od základu přehodnotit věci, o nichž jí v životě nenapadlo pochybovat, ale ani se jimi hlouběji zabývat. Sahá po Bibli a snaží se v ní nalézt odpovědi na čerstvě vynořené otázky. Dochází k závěru, jehož při své pragmatičnosti a přímosti jednoznačně musela dosáhnout.: „ A všechny zázraky- všechny jsou jen krásné báje pravé jen jako je Ježíšek pravý čtyřletým dětem okouzleným vánoci.“ 3)
Pro Annu je nepřípustné, aby se , narozdíl od svého profesora, dále tvářila, jakoby náboženství přijímala, a ač jí to způsobí nemalé potíže, vše veřejně prezentuje.

Anna a sufražetky
........zkouška trpělivosti a první setkání s vězením

Anna ještě nemá po dokončení studia ve třiadvaceti letech úplně přesnou představu o své budoucí práci, a tak začíná, v podstatě náhodou, pracovat ve spolku sufražetek bojujících za ženské volební právo. Přijímá poslání bojovnice za ženská práva zodpovědně, pracuje, jak nejlépe umí vydává ze sebe všechno, ale ne snad proto, že by byla této práci tak mocně oddána, ale prostě proto, že svěřené úkoly jinak vykonávat nedokáže. Buď svěřenou práci trpělivě vykonává podle svého nejlepšího svědomí, anebo ji opustí. V jejím chování neexistují polovičatosti.
Působení ve Faning Mason (sídlo sufražetek), bere jako další životní zkušenost. Zkoušku, v níž se snaží obstát. Sice jí nevyhovuje, být dalším řadovým vojákem v davu, jenž uvádí do pohybu reformační hnutí, ale zrovna nemá nic důležitějšího na práci, a tak není ukvapená a sbírá zkušenosti. Vydrží to tři roky (obdivuhodná doba, že? Bereme- li v úvahu náplň její práce- věčné zalepování obálek, dokonce se jí o nich i zdálo. Pronášení agitačních řečí k, eufemisticky řečeno, nepříliš kladně naladěnému davu. Přesvědčování cizích lidí, jak na ulici, tak doma- nejednou v ohrožení koštětem nepřívětivé paní domácí. A to vše za neúnavného boje s novináři a výše postavenými osobnostmi, které se taktéž neúnavně (a často i úspěšně) snažili bojkotovat jejich činnost.
Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. A u Anny tomu není jinak. Poznává několik nových přátel. Za zmínku stojí setkání s Dr. Malwinou Wormserovou. Dr. Wormserová se v budoucnosti stane její nejlepší přítelkyní a sehraje v Annině životě velmi významnou roli. V nejtěžších chvílích podá Anně pomocnou ruku, pomůže jí uspořádat si myšlenky a stane se trpělivou naslouchající vrbou.
Ještě jedna významná událost se v tomto období odehrála. Dala by se možná nazvat jednou z klíčových událostí ve vztahu k celému jejímu budoucímu životu. Anna se dostala spolu s kolegyněmi- sufražetkami na 14 dní do vězení za údajné výtržnosti. Poprvé zblízka poznává stav vězení a uvědomuje si absurditu lidského počínání- zachová-li se někdo výrazně nesprávně, z jakéhokoli důvodu, zavřeme ho mezi 4 stěny, na nejlépe co nejdelší dobu, a předpokládáme, že se vrátí „polepšený“ a bez problémů se opět zapojí zcela normálně do běžného života. „ Pochopila, že válka je nesmysl, že obchodovat pro zisk hrstky majitelů je šílenství, že trůny a koruny a tituly a hodnosti jsou dětinské, jako hra s cínovými vojáčky, ale že v celé odstupňované řadě lidských hloupostí je nejnesmyslnější chtít lidi uvězněním vyléčit ze zločinnosti.....a čím je zločinnost horší, tím je vážnější a smutnější, že existuje jen tak barbarský pokus ji léčit.“ 4)

Anna opouští sufražetky a přijíždí do New Yorku se zvoláním: „Teď udělám velké věci......ale ráda bych věděla co!“5)

New York
.....a velká láska, neštěstí, pád, odraz ode dna a povstání nové silnější osobnosti

V New Yorku se Anna zanedlouho stává místoředitelkou V Lidovýchovném domě . V její kariéře nedochází k žádným výrazným zvratům. Po izolaci ve Faning Mason se dostává do víru společenských událostí a poznává se s velkým množstvím lidí z různých společenských skupin a majetkových vrstev. Je velmi zaměstnaná, a přesto si našla čas pro významnou změnu v životě osobním. Anna prožívá svůj první vážný vztah. Jejím přítelem je kapitán Lafayette Resnick, který má zanedlouho odjíždět do Evropy (píše se rok 1917). Už tento fakt nedává vztahu naději na valnou budoucnost, ale oba dva jej prožívají naplno. Anna snad poprvé odkládá své většinou logice podléhající chování (autor si přeci jen neodpustí trochu sentimentu, bez něj se však dá láska jen těžko představit), ale naštěstí jí pořád ještě zbývá dost svobodomyslnosti na to, aby odmítla Lafayettovu ukvapenou nabídku k sňatku. Za nedlouho po jeho odjezdu přestávají přicházet dopisy. On je příliš přecitlivělý a dětinský pro udržení vztahu. Anna mu byla naprosto oddána, prožívá duševní muka, a aby problémů nebylo málo, zjišťuje, že čeká dítě, ale nachází v sobě dost odvahy a hrdosti, aby se dále ubírala životem. Sama. Po počátečním prožitém stresu, se se situací vyrovnává a je dokonce šťastná. Shledává, že s tímto mužem by opravdové štěstí nikdy nenalezla.
A dítě? Anna volí potrat. Pro plné pochopení jejího rozhodnutí si musíme uvědomit přístup tehdejší společnosti k mateřství. Potraty jsou zakázány a trestány, protože jsou „proti přirozenosti a nebezpečné“, ale zároveň je svobodná matka vystavena naprosté potupě a vyvržení ze společnosti, stejně tak i její dítě. (Další z témat, jež kniha ostře kritizuje.)
Rozhoduje se z logických důvodů a bez velkého smutku, i když si uvědomuje, že jí dítě bude chybět. Od okamžiku potratu (mimochodem vykonaného Dr. Wormserovou, která riskuje dlouholetý pobyt ve vězení) se v knize vyskytuje krásná skutečnost. Anna na dítě nezapomíná, ale od této chvíle jí její dcera (jinou možnost nepřipouští) občas provází v myšlenkách a několikrát s ní v duchu promlouvá . Anna je přesvědčena, že příchod dcery na svět pouze odložila. V prvních dnech po potratu si ji Anna v myšlenkách sestrojila z pocitu viny, ale později se situací vyrovná a dcera ji provází spíše proto, že jí připomíná krásný pocit nastávajícího mateřství, jenž prožila a pouze se upřímně těší až přijde vhodnější chvíle pro jeho uskutečnění.
Po bouři se moře citů opět uklidnilo a už je tu zpět naše stará známá, upřímná a pragmatická Anna Vickersová. Mnohem vyrovnanější.

Práce v oblasti vězeňství
.........konečně nalézá své životní poslání

Annu už neuspokojuje práce v Lidovýchovném domě. Krátkou dobu cestuje a vystřídá dvě nebo tři zaměstnání, při kterých se dostává do styku s ženami propuštěnými z věznic. Poznává, že pobytem ve vězení nejsou napraveny, ale většina z nich vychází s touhou pomstít se lidské společnosti. Anna se začne zabývat penologií- vědou o trestech. A posuďte sami k jakému závěru dochází. Penologie! Vědecké mučení. Umění zavřít vrata stáje, když kůň byl již ukraden! Dojemná víra, že neurastenikové, kteří nenávidí sociální řád, mohou být přinuceni milovat jej, zavřeme-li je do smrdutých doupat při mizerné stravě a nudné práci a nutíme-li je, aby žili pohromadě právě s oním druhem lidí, jejichž společnost je původně přivedla za mříže. Vyznání víry založené na předpokladu, že Bůh stvořil lidi proto, aby většinu z nich spálil v pekelném ohni; že je hříšné, dopustí-li se jednotlivec vraždy, ale že je úplně v pořádku, ba šlechetné, zavraždí-li stát vraha. Teorie, že lidé vybraní pro svou schopnost zmlátit vzpurné vězně, je umějí modlitbou a láskou povzbudit k návratu k poctivosti, zavřou-li se s nimi někam do temna a provádějí s nimi, co se jim zlíbí, aniž by o tom veřejnost věděla. Věda o trestech! 6)

Anna konečně nachází tu pravou oblast sociální práce, které se chce věnovat. Bude se snažit o reformu vězeňského systému. Dochází jí, že průměrný občan, slyší-li o hrůzných zločinech, většinou prohlásí: „Musíme zločince zavírat na delší dobu.“ Místo aby konstatoval, že dosavadní vězeňský systém se neosvědčil a tedy bychom měli zkusit něco jiného. Ale co? Anně je jasné, že nelze najednou všechny zločince vypustit na svobodu nebo masového vraha napravit „promluvením do duše“, ale naprosto nesouhlasí s dosavadními praktikami-izolací vězňů v nelidských podmínkách v naprosto nepodnětném prostředí, z něhož velice často člověk odsouzený za pouliční rvačky odchází jako vrah přichystaný mstít se lidem, kteří ho do vězení odsoudili. Je o to více obdivuhodné, že se Anna přesto pustí do práce, aby co nejvíce vylepšila systém, o němž si myslí, že je od základu špatný. Chce aspoň svým málem přispět k tomu, aby vrahů z vězení odcházelo co nejméně, aby lidé, kteří mají naději zapojit se do „normální“ společnosti, i přes spáchání zločinu, svou šanci opravdu dostali.

Copperhead Gap

Ze všeho nejdříve chce poznat prostředí věznic, a proto přijímá místo řadové dozorkyně v Copperhead Gap, v jednom z nejhorších vězení ve Spojených státech.
Anna je šokována, poznává, že i když bylo oficiálně zakázáno mučení a byla zahájena vězeňská reforma, všechno ve skutečnosti běží při starém. A nikdo se tím netají. Je jí naznačeno, že pokud nebude dodržovat jak psané, tak nepsané předpisy, dlouho se na svém místě neohřeje.
Musí zapojit veškerou svou vůli, aby neutekla hned po prvních několika hodinách strávených v Copperhad. Uvědomuje si, že musí mlčet, mlčet, ať už uvidí cokoli. Soucítí s vězni, a dochází k závěru, že všichni lidé jsou zločinci, jen někteří mají tu smůlu, že zrovna je chytili. I ona je v podstatě zločinec,ten, který měl štěstí, vždyť vlastně zavraždila svou dceru.

„Není tuláků, jsou jen muži, kteří se toulají“ řekl Josiah Flint. A není lékařů, jsou jen lidé kteří studují lékařství; není spisovatelů- jsou jen lidé kteří píší; není zločinců a vězňů- jsou jen lidé, kteří se dopustili činů, jež byly oné chvíle považovány za porušení zákona. 7)
A tak Anna nežije mezi zločinci, ale mezi lidmi úplně stejnými jako je ona sama, lidmi z masa a kostí, lidmi dobrými i špatnými, lidmi s jejich štěstím a trápením.
Ostatní dozorci vězňům nepřisuzují ani základní liská práva, Anna se snaží alespoň podle svých možností zlepšit podmínky ve vězení, ale není toho moc, co může dělat.
Po dvou letech, Anně je nyní třicet pět, odchází. Lépe řečeno je donucena k odchodu, protože příliš prosazovala změny, jež se ostatním rozhodně nelíbily.
Odchází s přesvědčením, že s celou situací musí bezpodmínečně seznámit veřejnost. Je rozhodnutá vykořenit stávající vězeňský systém. Pevně věří, že až se o všem dozvědí lidé, obyčejní lidé, k nápravě už nebude daleko. Ale pekelně se mýlí. Ledovou sprchu dostane ihned, jakmile chce příběh o strašných podmínkách, zveřejnit v novinách. Všude slyší: „ Ale to už tady bylo. Chceme něco nového. Psali jsme o tom už dávno a myslíte si, že to někdo četl?“ Anna bolestně procitá. Obyčejné lidi nezajímá, co se děje za uzavřenými zdmi věznic, zajímá je o kolik podražili brambory a o kolik zlevnilo uhlí, a ne příběhy, které se skoro nikoho z nich osobně nedotýkají. A těm, co by něco změnit mohli, zase aktuální stav vyhovuje, protože jistě za nějaké to přimhouření oka neodejdou s prázdnou. Na chvíli se jí zmocňuje pocit marnosti, protože nemůže svět přimět, aby ji vyslyšel. Ale Anna nepatří mezi lidi, kteří se snadno vzdávají, když nápravu nejsou ochotni zřídit žádní jiní lidé, začne tedy sama.

Stuyvesantská donucovací pracovna

Anna se stala ředitelkou Stuyvesantské donucovací pracovny pro ženy, nejmodernějšího vězení v New Yorku. Také se proslavila svou knihou Odborný výcvik v ženských polepšovnách . Stala se z ní veřejně uznávaná žena, i když neunikla občasným vtípkům na téma vedení její donucovací pracovny. Anna zde uplatňuje všechny své zásady přívětivého zacházení s lidmi. Je kladen důraz na přípravu lidí na návrat do běžného života (zde bychom se, myslím, měli i dnes lecčemus přiučit), je jim umožněna placená práce a důstojné podmínky s volnějším denním režimem, i když autor sahá až k mírně utopickému vykreslení ideálního nápravného zařízení, kde většina trestanek je nadšeně oddána přípravě na návrat do spořádaného života.
Toto období se dá označit za vrchol její kariéry, avšak totéž nelze říci i o jejím osobním životě. Začíná toužit po rodině, byla by se ráda po příchodu domů k někomu přitulila, ale čeká ji jen stroze zařízený byt.
Nebudu podrobně rozvádět všechny peripetie, jimiž prochází, než konečně její láska dosáhne šťastného naplnění, protože se,až na jednu událost, neodehraje už žádná další situace, která by opravdu výrazně ovlivnila Annin pohled na svět. Tou poslední událostí, která je v knize zachycena, a která doplňuje krásnou mozaiku Anniných psychických vlastností, je narození dítěte. Konečně se v její duši zaplní i to poslední prázdné místo čekající na své naplnění skoro deset let. Annu ani nenapadne pochybovat, že by se jí neměla narodit holčička, na níž tak dlouho čekala.
Ptá se ošetřovatelky:
„ Ach sestro, řekněte mi! Jak-?“
„Báječně, všechno v nejlepším pořádku!“
„A má holčička-?“
„Máte nejroztomilejšího kluka!“
„Nesmysl.“
Přinesli jí miminko a za dva dny by byla nazvala bláznem každého, kdo by se byl jen slovem zmínil, že očekávala dceru.
A za čtyři dny plánovala jeho studia v Columbii, Berlíně a na Sorbonně. 8)

Anna sice musí prožít ještě několik nepříjemných situací než kniha dospěje ke konečnému happyendu, ale od této chvíle Anna prochází životem jako psychicky zralá a vyrovnaná žena, která má své priority a ví čeho chce dosáhnout.

Závěr

V románu Anna Vickersová jsme svědky pozoruhodného vývoje hrdinčiných názorů a vlastností. Touha pomáhat lidem však zůstává nezměněna v průběhu celého jejího života, mění se pouze forma, jakou chce svého cíle dosáhnout. Sledujeme přeměnu impulzivního dítěte ve vyzrálou ženu, přeměnu mladé vážné studentky, která chce pomáhat lidem, ale vůbec netuší, kde by měla začít ,v dospělou ženu, která přesně ví, k čemu směřuje její snaha. Dokáže se dokonce i sama sobě a svému donkichotskému snažení v duchu zasmát, ale pokračovat se stejným úsilím dál.
Skrze poutavý příběh kniha poukazuje na mnohé nedostatky společnosti, které nás i v dnešní době mohou přimět k závažnému zamyšlení.

Doslov

Snažila jsem se zachytit psychické vyzrávání Anny co nejpřesněji. Možná by se mé práci dalo vytknout příliš mnoho prostoru věnovaného popisu děje, ale já si myslím, že k tomu, abychom dobře pochopili změny hrdinčiných názorů a vlastností, musíme nejprve poznat situace, které ji k těmto změnám mínění vedly.

První české gymnázium v Karlových Varech

Sinclair Lewis: Anna Vickersová

Školní rok 2001/ 2002 Kateřina Králová 2.b

poznámky:

1) Lewis, S.: Anna Vickersová. Aventinum, Praha 1933; str.50
2) viz 1) str. 71, 72
3) viz 1) str. 73
4) viz 1) str. 132
5) viz 1) str. 136
6) viz 1) str. 228
7) viz 1) str. 260
8) viz 1) str. 421,422

použitá literatura:

1) Lewis, S.: Anna Vickersová. Aventinum, Praha 1933;

2) Lewis, S.: Krev královská. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1957

3) Lewis, S.: Babbit. Odeon, Praha 1984