Povídka Marinka od Karla Hynka Máchy se odehrává v rozmezí několika srpnových dní roku 1833 v Praze. Mácha, vypravěč a hlavní postava, se setká se starým žebrákem, který mu dá dopis. V dopise ho prosí žebrákova smrtelně nemocná dcera, která obdivuje Máchovu tvorbu, aby k ní přišel. Mácha poslechne a na první pohled se do Marinky (jak si jí v duchu pojmenoval) zamiluje. Ale Mácha musí ještě téhož večera odjed za svým nemocným přítelem do Krkonoš, protože mu to slíbil. Když se vrací, Marinka už má pohřeb. Brzy na to se zabije i její otec.
Na celém díle je znát autorovo romantické cítění. Mácha je hlavním hrdinou své povídky, která se odehrává v době, kdy ji psal. Celá povídka je rozdělena do dvou dějství. V prvním Mácha najde lásku svých snů, ale vzápětí ji v druhém ztratí. Na tomto konceptu povídky je znát pesimistické smýšlení autorovo, že nic nic netrvá věčně a že nakonec všechno hezké zanikne. Už na začátku se projevuje rozporuplnost a dvojznačnost Máchova vidění světa:
Však běda, že žádný cit tak čistý není, aby nebyl smíšen s citem sobě odporným! - Jako v potěšení pocestného, vidoucího ponejprve rozkošnou při své cestě krajinu, se mísí žalost brzkého s ní rozloučení...
Mácha prochází letním večer, potkává rozjařené davy, ale on se cítí být sám. Potká starého žebráka, který jakoby odporoval rozjařenosti svěžího večera svým vzhledem a svými smutnými písněmi na housle. Jsou to protiklady: citlivý žebrák, který byl ochoten obětovat všechno své bohatství a přepych pro svou jedinou dceru, a bohatí mladí měšťané, jejichž city jsou povrchní a pokrytecké.
Či snad věděl, že na osamělou tuto stezku citlivější z procházejících se nastoupí; a takový že, má-li sám co, zajisté dá, a rád dá?
- než modré veliké oči jevily to poslední že jest příčinou oddálenosti jeho ode davu cituprázdných měšťáků v tuto tichosti a citlivosti říši.
Hlavním námětem povídky je, že básník nachází v Marince svůj vytoužený ideál krásy, přestože je chudá, ale Marince zbývá už jen několik posledních dní života. Mácha a Marinka se milují a prožívají oba velmi hluboký a intenzivní cit, ale Mácha musí odjet za svým přítelem do Krkonoš, protože mu dal slib. Vyjadřuje to Máchovu touhu po něčem nedosažitelném a nedostižném a nepřejícnost osudu. Máchu navíc pořád neopouštějí pesimistické pocity, které se ještě prohlubují po jeho návratu. Mácha jakoby předem věděl, že tak hluboký cit nemůže trvat dlouho a že po jeho návratu od přítele bude už Marinka po smrti.
To jsem byl já; - vracuje se z hor krkonošských a domnívaje se, že Marinka již zde v tichém odpočívá snu, odpočinul jsem též, rozesílaje zraky na náhrobky posledními pablesky slunce zbarvené.
Marinka má podle mě přesvědčit své čtenáře o pravdivosti romantického pohledu na svět a o tom, že pravá láska je něco nedosažitelného, co však člověk pořád hledá.
24. leden 2008
9 925×
463 slov
